Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ekologie ducha (II)

    Divadelní soubor Karel Čapek

    Tento ochotnický soubor mi dal skutečnou hereckou zkušenost. Zhluboka jsem se tu nadechl šminek, mastixu, kostýmů a hlavně prožitku z velkých rolí. Divadlo poezie mne učilo interpretovat složité myšlenky veršů v civilním prostoru, oblečení i projevu, kde atmosféru tvořil symbol, náznak, zkratka v pohybu, řeči i scénickém řešení. S Čapkovci jsem se učil chodit po velkém jevišti, nosit kostým, zacházet s rekvizitou, s gestem, naslouchat a odpovídat partnerům a pokoušel se vytvářet charaktery v duchu české ochotnické tradice. Ne, žádné čáry přes celou tvář, červená líčka a nalepené plnovousy se nekonaly. Žádná patetická gesta ani projevy. Normální, poctivé divadlo jsem tam zažil, kdy všichni stavěli scénu, šili si kostýmy. Nikdo si nehrál na hvězdu, ale každý hrál, jak uměl, tu zdařile, tu méně zdařile – ale s oddanou láskou k divadlu. A protože Chomutov neměl (a nemá!) pohříchu stálou divadelní scénu s profesionálním souborem, byly naše premiéry a reprízy vítaným zpestřením zdejšího kulturního života. Hráli jsme i pohádky pro děti a zajížděli do malých obcí na Chomutovsku.

    Popriščin je můj Blíženec (N. V. Gogol: Bláznovy zápisky, DISK Praha 1980) FOTO PETR KOUBEK

    Zahrál jsem si nádherné role. Vedle německého kluka a drásavým osudem týraného Zvířete také „hauptku“ v Gorinově dramatu …zapomeňte na Hérostrata. Zlotřilce posedlého slavomamem, který neváhá zapálit Artemidin chrám v Efesu, aby se stal nesmrtelným. Miloval jsem tu roli ještě víc poté, co jsme se vypravili do Prahy a prožili v divadle ABC skvělou inscenaci režiséra Vymětala (netušil jsem, že se s ním brzy setkám na DAMU), ve které Hérostrata hrál Václav Postránecký (můj pozdější předchůdce v roli prezidenta Herecké asociace) a soudce Kleóna Jan Tříska – těsně poté emigroval.

    Stihl jsem se ještě školit v rámci Severočeského klubu uměleckého přednesu Rudolfa Felcmana i celostátní přehlídky amatérských divadel Jiráskův Hronov, kde se parta mladých divadelníků setkávala s profíky, aby se dozvěděla o divadle něco víc, než že se musí dělat srdcem a za sebe.

    Antonín Novotný

    Režisér Antonín Novotný tvořil v mosteckém divadle, protože ho v Praze z politických důvodů nenechali pracovat. Přátelé mne s ním zkontaktovali, aby mi pomohl s přípravou na DAMU.

    A tak jsem místo na gympl začal jezdit za ním do mosteckého divadla na konzultace a dívat se na zkoušky.

    V té době v Mostě zinscenoval Hamleta se skvělými Stanislavem Oubramem v titulní roli a Emou Černou jako královnou. Jednou za mnou přijel nečekaně domů, hodil na stůl knihu Hamleta a řekl: Zítra hrajete Guildensterna. Já se vyděsil: Vy jste se zbláznil! Pořád jsem byl ochotník a mostečtí herci byli pro mě bozi! Začínat profesionální kariéru záskokem? Dneska policajti zavřeli herce, kterej hraje Guildensterna – a je vyprodáno. Pak následují další představení ve šňůře na zájezdu. Celou noc jsem se učil. Ráno si pro mě režisér přijel a cestou do Mostu mi ve vlaku házel repliky. Nebyl jsem mu schopen pořádně říct ani jednu. On se zachoval psychologicky skvěle. Zaklapl scénář: Výborně, Jiří, takhle! A já nevěděl, jestli to myslí vážně, nebo jsem fakt dobrej. Zkouška proběhla v klidu, večer jsem řekl všechno, co jsem měl, a stál jsem tam, kde jsem měl být. A role mi zůstala.

    Po jedné z repríz za mnou přišel Jaromír Šnajdr, vynikající herec (po revoluci ředitel mosteckého divadla, tehdy šéf umělecké rady), a řekl mi: Jiříku, včera zasedala umělecká rada a chceme ti říct, že kdyby ses nedostal na DAMU, my tě vezmeme jako eléva.No to je úžasný, děkuju moc!Víš, Jirko, my potřebujeme konečně do souboru chlapa. Dyť se podívej na ty naše – tady jsou snad samí buzeranti! V tu chvíli jsem věděl, že i kdybych ty přijímačky neudělal, do Mostu nepůjdu…

    Mámo… mámo… prosím tě, pomoz mi… zachraň ubohého synáčka… lidé ho trápí… mučí ho… (Bláznovy zápisky, DISK Praha 1980) FOTO PETR KOUBEK

    Do Prahy na DAMU

    Ale přijímačky jsem zvládl a v roce 1977 se stal studentem DAMU – oboru herectví. Původně nám sdělili, že přijmou deset uchazečů, ale najednou se nás tam sešlo devatenáct. Z uvítání ve škole jsme se přesunuli do studentské hospůdky na rohu Karlovy ulice. U Štiky. Byla proslulá i tím, že právě tam Viktor Ponrepo provedl první promítání filmu u nás. A tam jeden ušatej, malej kluk vstal a jako jediný překvapil svou upřímností: Řeknu, jak to je. Mě nevzali! Ale můj táta mi pomohl s odvoláním. Jmenuju se Bob Klepl.

    Byla to jedna z nejkrásnějších etap mého života. Jen mě zarazilo, že poté co jsem hrál hlavní role v amatérských souborech, jsem při hodinách herecké výchovy imaginárně otevíral kliky u dveří či dělal základní etudy. Strašně mě to nebavilo. Ale dál jsem měl rád umělecký přednes, zpěv i pohybové disciplíny, abych se naučil kvalitně řemeslo.

    Měli jsme skvělé pedagogy. Naši ročníkovou mámu Jarmilu Krulišovou, členku Národního divadla. Vynikajícího teoretika, bývalého herce Realistického divadla Lea Spáčila, který srozumitelně a prakticky vysvětlil metodu Stanislavského, ačkoli se jí někteří posmívali a nevěřili jí. A ještě herce Jiřího Klema, který nám byl věkem nejblíž. Na hlavního pedagoga herecké výchovy, pana profesora Miloše Nedbala, jsme dlouho čekali, skoro tři čtvrtě roku – byl nemocen. Na zpěv jsme měli skvělou paní Hořejšovou, na pohyb legendární Evu Kröschlovou a pány Bednáře a Pachla. Na umělecký přednes Martu Kučírkovou, odchovanou poetickým divadlem E. F. Buriana. A na jevištní řeč doktorku Hůrkovou.

    Ke konci druhého semestru se konečně vrátil z nemocnice profesor Nedbal. Předvedli jsme mu vše, co jsme si za bezmála rok připravili. Seděl s uvolněnými kalhotami, ruku s cigaretou opřenou o holou hlavu. Zdálo se, že spí a vůbec nás nevnímá. Hráli jsme ostošest. Pak se beze slova zvedl, odešel vedle do třídy a tam si nás zval jednoho po druhém. Všichni jsme se třásli, když jsme si šli pro verdikt. Byl krutý: devět studentů vyhodil (Klepla ne). Byl to velmi smutný večer, ale těch devět vyhozených mu je dneska po letech vděčných. Zachránil jim život. Mně taky – směl jsem zůstat.

    Bláznovy zápisky

    Ale já chtěl konečně hrát. Protože jsem si už u amatérů vyzkoušel Bláznovy zápisky, dohodl jsem se se Zdeňkem Potužilem, který vedl Divadlo na okraji v pražském Rubínu, že bych si tam v nich mohl zahrát. Bláznovy zápisky jsou průvodcem mého života. Úředník Popriščin chlastá – miluje dceru ministra. Přestane chodit do práce, myslí si, že je králem Ferdinandem a spasí svět. Druhá půlka se odehrává v blázinci, kde ho neléčí, ale umučí. Silný text o jinakosti, o vyčlenění člověka ze společnosti, o marné touze naplnit lásku. Pro tehdejší totalitní režim sice provokativní text, ale autorem byl Rus, Gogol… ten se směl…

    Když byla v Rubínu premiéra (20. 4. 1979), byl jsem ve druhém ročníku. A jelikož jsme měli zákaz hrát cokoli mimo školu, musel jsem požádat o povolení. Pozval jsem profesora Nedbala na premiéru, ale nevěřil jsem, že přijde. Přišel. A s ním i celý ročník. Představení se vydařilo. Odkráčel jsem šťastný do šatny. Převlečený jsem přišel k baru, tam seděl Klepl a hlásil: Juro, víš, co udělal Nedbal?Ježišmarjá co? – Bohouš si vychutnal náležitou pauzu: Profesor vstal v hledišti a zabasoval: „To je muj žák. To je MUJ žák!“ A šel. To jsem byl pyšnej!

    Druhý den si mne Nedbal zavolal: Hromado… dávám ti možnost hrát představení těch Bláznových zápisků v DISKu. Pozveš si ředitele divadel a třeba na to dostaneš angažmá. Bereš? Byl jsem blahem bez sebe! A Popriščina v nové výpravě Víti Fejlka v DISKu jsem opravdu hrál. Byla to od pana profesora osudová vstřícnost.

    S Bláznovými zápisky jsem pak pod agenturou objel celou republiku a hrál je v Praze mnoho let až do revoluce nejen v Rubínu, ale i v Redutě a v klubu Aurora.

    Grigorij Gorin: …zapomeňte na Hérostrata, v titulní roli hrozím Císaři v podání Jana Jandery (DS Karel Čapek, Chomutov 1977) FOTO MILOSLAV VOJTÍŠEK

    Voloďa

    A hrál jsem je taky v Leningradě. DAMU měla družbu s leningradským VGIKem a každoročně k nám do Prahy jezdila delegace studentů a studenti DAMU výměnou do Leningradu. Zavolala si mě děkanka DAMU: Hrajete Bláznovy zápisky – předveďte je delegaci z Leningradu. Děkance VGIKu jsem se líbil a pozvala mne je odehrát k nim. A tak jsem s třetím ročníkem jel taky…

    Cesta vlakem trvala dva dny a tři noci. Po čase mě začaly bolet obratle u kostrče – nemohl jsem ani sedět, ani ležet, jenom stát u okýnka a třást se bolestí. Konečně vlak dorazil do Leningradu. Na nádraží čekala delegace školy v čele s děkankou. Otevřely se dveře vlaku a já vypadl na peron v mdlobách k nohám děkanky. Přijela sanitka, položili mě na podlahu na břicho a odvezli někam do nemocnice, kde mě odoperovali. Když jsem se probudil, přišel se na mě podívat primář: Deset dní poležíš a bude dobře. – Cože? Deset dní je doba našeho pobytu – a já musím přece hrát! No, cvič, rehabilituj a uvidíme.

    Druhý den se otevřou dveře a vejde anděl. Voloďa, student herectví z VGIKu. Děkanka mě posílá, abych ti byl k ruce, kdybys cokoli potřeboval. A ten anděl tam se mnou skutečně trávil dny dlouhými rozhovory o divadle, o životě. Když jsem něco potřeboval, doběhl to obstarat. Vznikl mezi námi hluboký přátelský vztah. Pocházel z Uralu, jeho rodiče byli venkovští učitelé. Byl tak talentovaný, že když přišel dělat zkoušky na VGIK, vzali ho rovnou do třeťáku.

    Po třech dnech primář řekl: Můžeš jít. Ale denně budeš chodit na převazy. Celá naše výprava spala v tělocvičně školy, ale mě si Voloďa směl nastěhovat k sobě na kolej. Nemuseli jsme chodit po památkách s výpravou. Voloďa mne prováděl místy, kam se výpravy běžně nedostaly. Brouzdali jsme spolu za bílých nocí Leningradem, drželi se za ruce a byla to láska. Poslední den se mi podařilo splnit svou povinnost a přece jen odehrát studentům Bláznovy zápisky.

    Ale nekompromisně nadešlo loučení. Druhý den jsme měli před školou přistavený autobus, který nás měl odvézt na vlak. Já zoufale vyhlížel Voloďu. Autobus nastartoval a Voloďa vyběhl ze školy. Vletěl do autobusu a popadl mě za ruku: Pojď! Odtáhl mě za roh do saboru, tam jsme se objali, klekli si k oltáři a slíbili si věrnost. Pak mě doprovodil zpět. Za naprostého ticha jsem nastoupil. Nikdo ani nehlesl. Kluci se koukali ven z oken, děvčata měla v očích slzy… Vyrazili jsme do Prahy.

    S Voloďou jsme si psali jako blázni, mám všechny jeho dopisy schované. Plánovali jsme, že přijede na prázdniny. Ale tehdy se připravovaly protestní olympijské hry v Moskvě a Brežněv zakázal veškeré výjezdy. Nepustili ho, ani když měl pozvání. Snažili jsme se rok, dva, pak mi napsal: Musel jsem se oženit… (Podtrženo slovo musel.) Musel jsem kvůli tomu, abych dostal angažmá v Leningradu.

    A tak jsem pozbyl andělaon oknem uletěl mi, jak zpíval Kryl.

    (Pokračování.)


    Komentáře k článku: Ekologie ducha (II)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,