Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    DN 10

    Selfmademan Jan Dítě se vrátil do Husy na provázku. O putování pitoreskního hrdiny Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále českým kulturním milieu v uplynulých čtyřiceti letech píše Jan Kerbr právě v souvislosti s jeho návratem na scénu malého brněnského divadla. A ve své stati Dítě znovu do stejné řeky s potěšením konstatuje, že Krobotova inscenace Rozpomínání není muzeálním exponátem, nýbrž živým divadelním dílem.

    Zakladatel Farmy v jeskyni, našeho nejoriginálnějšího divadelního souboru počátku nového tisíciletí, Viliam Dočolomanský účinkuje se svou skupinou víc ve světě než doma. A možná díky své „světové zkušeností“ vidí naši současnou situaci ostřeji než my, co za humna zavítáme jen občas. Prý se až příliš pohybujeme v hranicích svých společenských stereotypů a nevíme už, co je vitalita a čirá radost – říká v obsáhlém interview Jsme skupina dobrovolných asociálů.

    Vždycky když jdu po pražské Národní třídě kolem obludného Pragnerova monolitu, říkám si, že na Nové scéně se dobré divadlo dělat nedá, ať už bude tento hrací prostor patřit komukoli. Národní divadlo, jemuž po letech sterilních představeních Laterny Magiky opět připadl, s ním ovšem má velké plány. Nejen o nich píše Kateřina Plicková v článku Dobývání skleněného hradu. S nadějí, že to hluché místo Národní třídy začíná přece jenom ožívat.

    Každý, kdo viděl Fanny Ardantovou hostovat v dramatu Kassandra v Divadle Komedie a pak jí třeba naslouchal při besedě ve Francouzském institutu, bude souhlasit, že slavná femme fatale francouzského divadla a filmu je velmi krásná a chytrá žena (však také vystudovala politické vědy na univerzitě v Aix-en Provence). Při příležitosti její pražské návštěvy s ní pořídil původní rozhovor Michal Procházka. Nazval jej – podle jednoho hereččina výroku – Jsem pes, co větří postavu. Je nejenom o hereččině „životě v umění“, ale i o paradoxech svobody, feminismu, ironii a perverzitě vztahů a jiných aktuálních tématech, které „hýbou“ naší evropskou civilizací.

    A ještě prosba. Ludvík Vaculík v novém dopise Břetislavu Rychlíkovi tvrdí, že jeho adresát má v našich novinách škaredou fotografii. Napište mi laskavě, co o ní soudíte vy?

    S poděkováním


    Komentáře k článku: DN 10

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,