DN 6
Naplňovat hodnotným repertoárem dva divadelní domy, jako musejí Městská divadla pražská, není opravdu snadné: občasným propadům by se nevyhnul snad ani Pánbůh.
Z tohoto zorného úhlu posuzuje Jan Kerbr v dvojrecenzi Se španělskými rytmy divno hrát „španělské“ projekty MDP – Lorcovu Krvavou svatbu a Adamsonovu adaptaci Vše o mé matce podle Almodóvarova filmu. A jako bonus přidává i krátkou reflexi z reprízy Svojtkova Superčlověka, jemuž jsme po premiéře zásluhou externího kritika zle ublížili. „Jde o dobře napsanou divadelní hru“ , píše Kerbr a já, též opožděný divák, si dovoluji ještě podotknout: v zobrazování trapna je sugestivní málem jako Forman (Hoří má panenko).
Herečka Nina Divíšková je, zdá se, vyrovnaná bytost. Rozsáhlé interview s ní nazval Vladimír Hulec Živote, děkuji za všechno. I za bolest a zakládající členka Činoherního klubu v něm upřímně líčí svou cestu životem a divadlem, provázenou mnoha radostmi i strastmi, častým neporozuměním i jistým (někdy jen okamžitým, s Janem Kačerem ovšem osudovým) souzněním.
Sabine Saume, tanečnice oceněná řadou prestižních evropských „prix, je spjatá především se stylem butó. Neptej se, dívej se (abys uviděl vrásky, detaily očí a kontury) je její krédo, jímž se řídí celý život. Butó, který u nás vnímáme jako klasiku, je prý „pro Japonce stále avantgardní žánr“ , a přitom „je vytěsňováno na okraj společnosti“ – svěřila se v původním interview, který pro Divadelní noviny vytvořil Petr Boháč.
„Fašánky, fašánky s chytrýma voly, a pořád nevíme, koho z nich zvolit“ – končí svůj dopis Ludvík Vaculík Břetislavu Rychlíkovi. K tomu není, co dodat.
Nebo snad vy, spanilí čtenáři, už víte, komu dáte na konci května svůj hlas? Pokud by to už teď byly Divadelní noviny, budeme rádi.
Komentáře k článku: DN 6
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
