Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    DN 11

    Yoshi Oida se v naší pravidelné rubrice Jak já to vidím vyznává, že vždy chodí jen na inscenace, které mají dobré kritiky. A pak, že divadelní tvůrce kritika nezajímá! Aktuální vydání Divadelních novin by tedy pro japonského Pařížana mohlo být dobrým vodítkem. Kupříkladu o poslední inscenaci Pražského komorního divadla příznivě píše Zdeněk Hořínek. Ostatně  Wedekindova Lulu v Komorním divadle stojí za návštěvu už kvůli samotnému titulu, který je v českých divadlech jen letmý host – i my  dříve narození  jsme jej mohli za život shlédnout jen jednou, v roce 1994 v Činoherním klubu, v provokativní interpretaci Vladimíra Strniska. A kdyby snad pan Oida zamířil do Městského divadla ve Zlíně, také by nebyl zklamán: viděl by podle mínění Marcela Sladkowského vynikající inscenaci Slobodova Armagedonu na Grbu.

    Gabriela Pyšná je, zdá se, přemýšlivá žena. Ráda by si popovídala s Dostojevským i s Franzem Kafkou. Životní a divadelní příběh herečky Divadla Na zábradlí líčí v lehce neuctivém interview Richard Erml. Má tajemný název Viděla jsem duši vodopádu.

    Letos je to pětašedesát let od pětačtyřicátého roku, v němž skončila 2. světová válka. Připomínáme nenápadně toto jubileum historickým exkurzem Josefa Hermana  na téma rvačka o pražské divadelní domy, která vypukla hned po takzvaném Osvobození. Urvi, co můžeš bylo tenkrát heslem dne. A tak se z Neues Deutsches Theatre stalo Divadlo 5.května (dnes Státní opera, s níž si ministerstvo kultury neví rady),  karlínské Varieté obsadili operetní pěvci a z Divadla Vlasty Buriana náhle bylo Divadlo kolektivní tvorby (bez Buriana).

    Náš rozhněvaný bloger Vojtěch Varyš se vydal na pouť po Městských divadlech pražských. Hned na začátku své poutní zprávy Jak jsem se naučil mít rád MDP nemilosrdně odstřelil potužilovsko-schejbalovskou éru ( velice nespravedlivě, vzhledem ke svému věku ji může znát toliko z doslechu), jeho konečný soud je však vstřícný: po té pouti získal vůči MDP určité sympatie. Vida, i Angry Young Man může být občas laskavý.

    Příjemnou četbu přeje


    Komentáře k článku: DN 11

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,