Dvacetiletí a šlus

Horší už to nebude

Marcela Magdová

Zakladatelé svérázného nezávislého divadelního společenství – divadelního gangu – Depresivní děti touží po penězích Jakub Čermák s Martinem Falářem se seznámili, jak mi kdysi sdělili, jako sezonní průvodci na zámku Konopiště, kde Jakub točil krátký film, s nímž mu Martin pomáhal. Nakonec z toho vzniklo jedno z nejintenzivnějších nejen divadelních přátelství. I já mimo jiné patřím k těmto Konopištěm a Národním památkovým ústavem poznamenaným, kteří se nakonec vydali jinou než památkově ochrannou cestou.

Astrální dvojčata

Můj první rozhovor (do Divadelních novin) s dvojicí se konal v březnu 2010. Rekapitulovali jsme v něm první šestiletku Depresivních dětí. Mimo jiné oba vzpomínali na zásadní setkání, které proběhlo během imatrikulace na Filozofické fakultě UK v Praze. Falář přišel pozdě a nevěděl, kdy si stoupat a kdy sedat. O několik řad před sebou uviděl Čermáka, a tak si řekl: Budu se řídit podle něj a nemám se čeho bát. Poté co začala ceremonie, si Čermák stoupl, protože spletl protokolární řád. A nebyl jediný…

Od této chvíle si Jakub s Martinem psali, společně režírovali a hráli. A hlavně zajišťovali produkci, kterou se – v jiných projektech – živili i mimo své divadlo. Naučili se mnoha dovednostem jako psát granty, žádat o dotace či vyrábět nábytek. Jak konstatovali, tehdy pro ně divadlo znamenalo „celý život“. Někteří lidé kolem nich si dokonce mysleli, že jsou sourozenci či astrální dvojčata, což oba porůznu popírali i potvrzovali zároveň.

Depresivní děti

Jejich prvním projektem byl Čechovův Racek (2004) v prostorách tehdy vytopeného Karlínského divadla. Jakub v našem pozdějším rozhovoru vzpomínal, jak neuvěřitelně problematické bylo získat povolení statika, inspektorátu bezpečnosti práce a v neposlední řadě i hasičů.

V průběhu zkoušení vyvstala otázka, jak si budou říkat. Jakub cestoval ranním metrem a četl si titulky bulvárního plátku naproti sedícího muže. Nakonec se rozhodovali mezi Depresivní děti touží po penězích nebo Mrtvoly v hořícím bytě. Kdo ví, co by se dělo, kdyby zvolili druhý titulek…

Hlavním rysem jejich projektů bylo prostřednictvím divadla rozžívat netradiční prostory, a to dávno před nastoupivší generací tvůrců imerzivního divadla. V projektu Zveme vás na oslavu Ludwigova návratu (2005), který byl původně realizován jako bytové divadlo a o rok později se v obnovené premiéře objevil i na půdě Národního památníku na Vítkově v rámci Nocí v mauzoleu, byli diváci nejprve vysláni na ulici, aby přivítali navracejícího se Ludwiga, a poté s ním a jeho sestrami povečeřeli párky s bramborovou kaší.

V projektu Višňový Sade (2007) byli diváci na závěr odvezeni do Krče a tam zanecháni, ať si najdou cestu zpět. V Oresteie (2007), která se odehrála v rámci projektu Noci na nádraží, honili diváci společně s fúriemi Oresta přes nádražní perony, salonky a čekárny…

Závěrečný večer Depresivních dětí moderovali Jiří Ratajík, Jakub Čermák a Barbora Šupová Foto Michaela Škvrňáková

Bytové divadlo

Rok 2008 byl pro mne rokem bytového divadla. Odstartoval jej projekt německé nezávislé skupiny Lunatiks, jejíž trojčlenný tým spolu s překladatelem vybaveným kufříkem s tlumočnickými sluchátky a mnou pozvanými přáteli vtrhl do mého tehdejšího 2+1 na Petřinách, kde se během produkce hrabali v šuplících s mým spodním prádlem.

Po této zkušenosti jsem si říkala, že horší už to nebude, a pozvala k sobě do bytu i kluky z Depresivních dětí. Nikdy nezapomenu na Ludwiga v námořnickém oblečku se starým kufříkem v rukou, jak povlával na nedalekém přechodu pro chodce, blokoval dopravu a volal na přihlížející diváky, s nimiž se odebral ke mně do bytu, kde poté zněly repliky z brutálně seškrtané Bernhardtovy hry Ritter, Dene, Voss. Stejně tak nevymažu z paměti Čermákovu excentrickou, v něčem nesnesitelnou, ale zároveň fascinujícím způsobem ztvárněnou Ritter.

Rozchod

Po intenzivní tandemové práci přišel jejich umělecký rozchod, přičemž značka Depresivních dětí zůstala vázaná na tvorbu Čermáka. Falář pokračoval ve vlastní divadelní cestě, kterou kráčel pod označením Sektor pro hosty a na níž mimo jiné inscenoval Dostojevského Bratry Karamazovy. A čím dál častěji také vlastní autorské texty pokračující v linii intelektuálně náročných titulů Depresivních dětí. A jako herec se zapojil do projektu zdravotních klaunů vystupujících po nemocnicích celé České republiky. Svůj rozchod s Jakubem komentoval slovy: Člověk ztrácí jistý typ rodiny, ale získává jistý typ svobody. Tím, že jsme se rozdělili, jsme mnohé ztratili, ale mohli začít být víc sami sebou.

Programní leták s tvůrci/tvůrkyní a obsazením prvního projektu DDTpP Racek v Karlíně Repro archiv DDTpP

Vylížu tě jako botu

Už v roce 2010 Čermák připouštěl, že by se nebránil klasickému kukátku. V roce 2013 uvedl s Depresivními dětmi jejich první repertoárový titul – inscenaci Makropulos podle jím razantně upraveného textu Karla Čapka. Skupina opouští veřejné prostory a projekty site-specific a vydává se jiným, řekněme interiérovým směrem.

Zásadní impulz přichází na podzim 2014 se zázemím prostoru Venuše ve Švehlovce v Praze na Žižkově, který Depresivní děti dostávají pod svou dramaturgickou (i ekonomickou) správu. V tuto dobu byla uvedena inscenace podle textu Markýze de Sade 120 dnů Sodomy (2014). Její premiéra se konala 7. října v rámci festivalu …příští vlna/next wave… Inscenaci reflektoval dva dny poté můj pozdější manžel Martin Macháček v časopisu RozRazil online. Obsah recenze je bohužel navždy ztracen v elektronickém nekonečnu. Zůstal po ní jen Martinův povzdech, že její název – Vylížu tě jako botu – byl nejlepší, který mu kdy veřejně vyšel…

Nezapomenu ani na kolegu Vojtěcha Varyše, který se mnou seděl během pražské premiéry inscenace Ludwig (kýč je mrtev). Queer podobiznu krále Ludvíka II. Bavorského tehdy ztvárnil Pavel Neškudla. Úplně opilý Varyš byl sice o pauze vyveden ze sálu, nebyl vždy zcela profesionální, avšak ten samý rok pozval Depresivní děti s tím samým titulem na druhý ročník divadelního festivalu v Kutné Hoře, kde Ludwiga odehráli v bývalém refektáři, dnes GASKu. Čermák mu svou tvorbou konvenoval jistým typem outsiderství, jinakostí, uměleckou a životní svobodou.

Do institucionálního divadla

V roce 2019 dostal Čermák první nabídku z profesionálního – kamenného – divadla, z Horáckého divadla v Jihlavě. Jeho Werther, který rozjížděl tamní studiovou scénu a cílil na zcela jiného diváka, než tam bylo dosud zvykem, je dodnes na repertoáru a spolu s dalšími nejen Čermákovými tituly nastartoval velkou uměleckou proměnu tohoto domu. Čermák se tam jako hostující režisér ještě několikrát vrátil. Znamenalo to pro něj otevřenou cestu za institucionální činohrou.

Vraťme se však k jeho souboru Depresivní děti touží po penězích. Připomněla bych covidový projekt podle námětu Alberta Camuse (Memento) MOR realizovaný na pomezí divadla a filmu a uvedený několik dní před Štědrým dnem roku 2020 jako online stream. Čermák v něm dokázal propojit sedmdesát let starý román s motivy tehdejší lockdownové reality a současně svým hercům a herečkám připravit kreativní, bezpečný prostor. A to i těm, kteří nemají divadelní školení, jak tomu ostatně bylo v jeho pracích už mnohokrát předtím. Spolu s Čermákovou hvězdou tak stoupala například i ta herce Dana Krejčíka, který se postupně stal podmanivým pilířem mnoha jeho inscenací.

Čermákovu práci vnímám jako opakování v českém divadle se vyskytujícího trendu, cesty divadelně neškoleného tvůrce. Vystudoval FAMU, divadlo začal s vlastním neprofesionálním souborem a později vstoupil i do profesionálního/institucionálního divadla. Tam se zásluhou ohromné imaginace a přetlaku kreativity prosazuje a dnes je jedním z vůdčích osobností své generace. Jako ve dvacátých a třicátých letech minulého století Voskovec s Werichem anebo v devadesátých letech J. A. Pitínský či Petr Lébl…

Dlužno dodat, že Čermák se vždycky vnímal jako profesionál a Depresivní děti označoval za profesionální soubor. Jen neměl k plně profesionální práci vždy odpovídající produkčně-technické a hlavně finanční zázemí.

Když se vrátím k našemu rozhovoru v roce 2010, říkal mi tehdy, že jeho snem je udělat divadelní projekt v pražské Státní opeře. Na jevišti, ve foyer, v šatnách, zkrátka všude. Dnes má k tomu dobrou příležitost v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, v empírové budově z počátku 19. století, kterou – jak doufám – nabourá svou veselou podvratností a nakonec sem možná i infiltruje esenci a principy Depresivních dětí.

(Pro Divadelní noviny zpracoval a upravil hul)