Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo prvotního pohledu

    Téměř týdenní plzeňská divadelní přehlídka pro mě převážně představuje výběr inscenací, které jsou příznačné úsilím o prvotní pohled, tj. buď o ztvárnění známého textu, jako by byl inscenován poprvé, nebo o jevištní tvar nový jak látkou, tak režijním pojetím. Dvaadvacátý Mezinárodní festival DIVADLO ve mně upevnil domněnku, že jsem současné festivalové dramaturgii porozuměl správně. Některé opusy. vybrané spíš namátkou, uvádím jako důkazy bez ohledu na konkrétní příznivé nebo méně příznivé hodnocení dosaženého výsledku.

    Beránek, ktery spadl z nebe

    Po představení O beránkovi, který spadl z nebe si mohli malí i velcí zahrát s loutkami FOTO JAROSLAV PROKOP

    Nejsilnější zážitek mi přinesly dvě scénické práce, na nichž se výrazně podílel Jiří Havelka. První z nich, Poslední trik Georgese Mélièse, kterou spolupodepsal výtvarník Marek Zákostelecký a která vznikla v hradeckém Drakovi, je pocta němým groteskám. Tvoří ji proud scénických kouzel a triků komponovaný jako skvělá skladba na téma stáří, marného zápasu se smrtí, jejího domnělého překonání dovršeným dílem, posléze však jejího vítězství – a nakonec triumfu vyjádřeného humorným jazykem jevištní magie.

    Druhou impozantní Havelkovu inscenaci pro mě reprezentuje Dechovka, na níž se autorsky účastnil její dramaturg Karel František Tománek. Jde o jedinečnou kompozici, jejíž autoři si počínali jako bytostní dramatici. Nikoho nesoudili, každému popřáli, aby obhájil své stanovisko v okamžicích vypjatého sporu, kdy se stanoviska pronikavě lišila. Předložili tři situace, které na pohled nespájí logika. Jak to, že byli dobronínští Němci povražděni, když ještě před něco více než dvěma desítkami let žili s Čechy ve shodě a míru? Představení žádnou odpověď nenabízí. Jeho tvůrci však nevyznávají relativismus. Svou otázkou zasahují diváka neomylně a do hloubky.

    Na opačný tvůrčí pól náleží podle mě Hamlet v režii Jana Klaty a v provedení bochumského Schauspielhausu. Režisér zacházel s velkým tragickým příběhem přezíravě, ignoroval motivace, škrtal slavné situace, vytvářel zbrusu nové, svéhlavě měnil shakespearovské charakteristiky postav a obdařil děj několika okázalými schválnostmi. Teprve postupně, zejména v druhé části jsem pochopil, že jeho základní pohnutkou byla zřejmě bezmezná nevíra ve veškeré výklady, jimiž vysvětluje, co se děje a co se stalo. Všechno, i Shakespearův Hamlet, mohlo být a pravděpodobně bylo jinak, a to jakkoli. Silnými divadelními prostředky předložil rozčarovaný romantik obecenstvu chaos, který zbyl po zániku veškerého smyslu.

    Revizor

    Revizor v režii Viktora Bodóa se oblékl do dnešních kostýmů a reálií FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Nadšeně jsem sledoval Norberta Lichého jako Sládka v Havlově Audienci, který s oporou uměřeně zdrženlivého výkonu Jiřího Müllera v postavě Vaňka vypracoval svého blátivého, rozloženého, ale zároveň svým způsobem dojemného hrdinu nejen v básnivé ztělesnění sedmdesátých let minulého století, ale i v nepomíjivou metaforu české přizpůsobivosti, jež umožňuje přežít všechno za cenu naprostého znicotnění. Kde nic není, ani smrt nebere. Audienci mi tak Divadlo Petra Bezruče objevilo jako současnou hru.

    Ocenil jsem statečné režisérské úsilí Davida Jařaba spolu s herci Slovenského národního divadla v Bratislavě zpřítomnit starý, dodnes nevyjasněný, nepotrestaný, tiše relativizovaný, ba popíraný vražedný zločin na Židech na konci druhé světové války. Nepatřím k ctitelům dramatických textů Elfriede Jelinekové a domnívám se, že její přespříliš teoretizující a obmyslný přístup k látce zabránil provést téma dost lapidárně a vyhrotit konflikt, jak si zaslouží.

    Musím se přiznat i k nesplněným očekáváním. Revizor budapešťského divadla Vígszínház v režii Viktora Bodóa se sice sympaticky oblékl do dnešních kostýmů a reálií, ale uchýlil se k hlučné a levné satiře na blbství dobových funkcionářů vyvedené v tak primitivní nadsázce, že jsem se nedokázal přimět ani k zdvořilému úsměvu, natož k smíchu.

    S podobnými pocity jsem přihlížel Ruské zavařenině Ludmily Ulické. Ivan Rajmont přivedl inscenaci ostravské Arény k vítězství v anketě Divadelních novin, ale mě neoslovil. Nápad s novodobou proměnou zástavby pozemku někdejšího Čechovova Višňového sadu v komerční Disneyland odpovídá podle mě svižné kabaretní grotesce, která unese polopatistické šprochy jako: Ta zavařenina není k jídlu, ta je na prodej… i jednostrunnou karikaturní techniku, s níž autorka vystačila u jednotlivých postav. Pomalé čechovovské vyprávění s důkladným lpěním na detailních banalitách mě téměř trápilo.

    Popudila mě pouze plzeňská inscenace Unavení sluncem, a to falešnou heroizací hrdinů bolševického puče z roku 1917, kteří se ve třicátých letech začali po gangstersku zatýkat a vraždit mezi sebou. Vysoký důstojník Kotov, který k nim patřil nebo se k nim připojil, přitom padl za oběť svým komplicům. Na druhé straně se jiný profesionál moci, zklamaný tentokrát porevolučním vývojem, dal jako typický desperát ke státní tajné policii. Vrhá tím stín podezření na každý kritický postoj vůči režimu. Vlastenec Kotov o režimu nepochybuje, i když ho zatýkají. Politický kýč tohoto druhu podle mě nemá ve festivalové nabídce co dělat.

    S touto jedinou výjimkou soudím, že všechna vybraná představení svou základní intencí vyhověla smyslu a poslání festivalu. Bez ohledu na subjektivní, tudíž rozdílná hodnocení jednotlivých inscenací to mluví pro festivalovou dramaturgii a skýtá dobrou vyhlídku na příští rok.


    Komentáře k článku: Divadlo prvotního pohledu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,