Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dva skladatelé, dva Magoři

    Duše – Člověk – Hovna–
    Soudobost v umění
    aneb Kdo nemá uvnitř,
    ať jinde nehledá

    Skutečnou hudbu nelze zachytit ušima, obraz je to, co nevidíme – zůstává skryt pod makeupem barvy, která je líčidlem malby a teprve ta je škraboškou „vlastního“ obrazu. Analogický přístup lze uplatnit ve všech druzích umění. Kdy nám zjevná krusta – cíleně volených, utříděných a vrásněných prostředků – občas dovolí vytušit či zahlédnout alespoň kousek či náznak tvaru, chuť i vůni tajemství vlastní podstaty absolutní souřadnosti všehomíra, jehož jsme nedílnou součástí. Vrací nás, aniž si to uvědomujeme – do doby, kdy jsme, podobně jako Bělého Koťa Letajev, pár měsíců bytovali v rudovlaze bezpečném přítmí matky „vědouce“ vše, abychom pak, vypuzeni odtud až do Arktidy světa vezdejšího, na všechno zapomněli. Umění má „moc připomínky“ – pak nastupuje ona síla očišťujícího pláče po ztraceném ráji, kde neztenčenou silou jasně šlehá Hérakleitův oheň.

    Hledat kontrastní látku k zahlédnutí vnitřností, nacházet „hmotu“ „fyzického“ těla díla – je ustavičným údělem člověka, zvolivšího si umění jakožto poslání. Každá epocha lidské civilizace zanechává v čase stopy svých možností. Hmotné či nehmotné. Vždy existuje jakýsi, více či méně tachovaný a ucelený, souhrn, kde vedle věcí zásadních a směrodatných kolotají odpadky a fetiše. Materie pro konstrukt díla. Záleží však na výběru. A výběr – aby dílo plnilo svůj elementární účel – je vždy odrazem plnosti vnitřní míry člověka.

    Člověk se – za tu nepatrnou dobu, co se známe – příliš nezměnil. Fáze jeho života, jakož i oblasti existenciálních daností a tužeb, jsou víceméně stejné teď jako kdysi, navzdory pomůckám a šidítkům k usnadnění života (vývoj) se člověk skoro fyzicky neproměnil – nenarostla mu třetí ruka, nemá dvě hlavy ani křídla… Odedávna však v sobě nesl – alespoň ti, jejichž mozek byl výkonnější nežli močový měchýř – onu touhu a tušení ztraceného ráje. Proto lidé v každé době hledali a cizelovali spouštěcí mechanismus přiblížení, kterýžto nabýval v rukách zasvěcenců podoby nejrůznějších forem rituálu nacházejícího a vyhraňujícího si své vlastní prostředky dostupné smyslům. Základní funkcí umění byla tedy – až donedávna – služba! Donedávna…

    V závislosti na zbytnění vlastní racionální pýchy člověk vystrnadil Boha a snaže se ho nahradit, prohlásil se mírou všeho stvoření. Vnější – bohužel! Z pokorného služebníka se stal nemilosrdným pánem a tak jako ta Leninova kuchařka, co jednou bude řídit stát, jal se bořit co mu přišlo pod ruku. A že bylo věru co. Zpočátku to vypadalo zajímavě – zříceniny jsou vždycky malebnější než hotové domy, zdroj však začal vysychat, zvolna nebylo co bourat. A nové stavby? Slibovaný zázrak – ucelený souřadný ekvivalent zničenému? Až na nesouvislé fragmenty, rozběhy, shluky a drť – nikde nic. Člověk, jak se zdá, jakožto pán opět selhal. Dusí se ve vlastní šťávě, „rozšiřuje si“ k ospravedlnění hráze tolerance – na všem něco je. Ale trhání hrází vede jen k vytvoření placky paušálové stejnolehlosti smrdutého močálu, kterým se brodí různí šíbři, „razící“ a tvrdě vymáhající náhodné pěšinky (jaképak asi, když je po kolena břečky?) odnikud nikam! (protože právě šíbři) A dav? Každý, komu se nechce do šroubárny (ba i ta kuchařka), se vrhá na focení, natáčení, patlání, hňácání, válení sudů, vyrážení skřeků, pitvoření se, předpřahání koní před vozy, anebo taky nic – a na všem něco je. Ano, jistě. Tedy i na hovně! Jděte k šípku! Takhle to dopadá, když se lůza zmocní prostředků, které mají náležet jen pár vyvoleným! „Laicizace…“ A aby to celé nepřešlapovalo na místě – trend „novosti“! Už půldruhého století – obsese, skoro tik! Všichni se předhánějí v „osobitostech“ nejrůznějších vypocených vymyšlenin, až jsou takřka k nerozeznání. Ve jménu novosti si připevnili k nohám olověné koule – „svobodní“ až k nepohybu, takže ona podstata – proč vlastně?, která v pohybu je – nečekala a unikla – zázrak se tím pádem nekoná, poslední zbytky magie byly nahrazeny banalitou informace, čímž došlo k definitivnímu kolapsu v komunikaci mezi umělcem a adresátem… Není-li co sdělit, nastává hra na schovávanou – dochází ke stále masívnějšímu využití dobových reálií, artefaktů, fetišů a anekdot – kritéria výběru se ovšem jaksi vytratila. Soudobost? Avantgardnost? Kdyby Michelangelo nebyl zpozdilý hlupák, nemusel se mordovat s Mojžíšem. Mohl nám, namísto něj, zanechat pěkný receptář jedů. A všimli jste si, že nás, v případě J. S. Bacha, T. Manna, L. N. Tolstého, A. Solženicyna, E. Piaff, L. Armstronga a mnohých dalších vůbec nenapadne otázka, zda jsou avantgardní?

    Hérakleitovský očistný oheň stále hoří. Rozhodně však nebude jasnější či barevnější, budeme-li do něj ládovat staré pneumatiky a tuny plastu. Ostatně ti, kteří se o to vehementně snaží, nespokojeně brblajíce, bloumají opodál. Dusí je totiž prázdnota po chvilkovém oblaku jedovatého smradu a rovněž rmut a nuda zasviněného ohniště!

    Tak aby bylo jasno: Jediná cesta k navázání přerušeného kontaktu s konečností nekonečna – tedy přesahem – vede člověkem samotným. Cíleně a současně pěstovanou plností jeho vnitřní (nikoli vnější) míry. Jako takový je ve své – byť skromné – neopakovatelnosti tady a teď (a v každém čase) tím nejpodstatnějším důkazem novosti. Rozhodně však odmítám, styděl bych se a nechci – poznávat duši člověka prostřednictvím jeho výkalů!


    Komentáře k článku: Dva skladatelé, dva Magoři

    1. zdenek merta

      Profilový obrázek

      dobry

      20.08.2012 (0.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,