Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    Dva nešťastní prezidenti a jedna nešťastná recenze (Polemika a obhajoba)

    Bílá a černá, nic mezi tím

    Autor nejprve vyzdvihuje inscenaci Emil čili O Háchovi. I při vší chvále však čtenáři, který ji neviděl, podává informaci poněkud matoucí, jdoucí po „designovém“ povrchu reklamního loga divadla, totiž po bíle nalíčených tvářích V + W. Zdálo se mu, že sleduje přímo Vest pocket revui, se dvěma typickými klaunskými maskami. (Ty však nemají s Vestpocketkou nic společného, jsou i s Werichovým trochejem namísto obočí převzaty z pozdějších inscenací.) Dialog lano-li nenapne-li se, převzatý prý z filmového Pudru a benzinu, byl ovšem již součástí inscenace Severu proti jihu, a teprve odtud za rok přešel do filmu. Recenze však věnuje celému tomu vtipnému, ale přece jen vnějšímu rámci víc řádků než vlastnímu jádru inscenace, v našich poměrech až provokativně jinému pohledu na zavrhovaného Háchu (jedna z mála zmiňuje například osvobození všech vysokoškoláků, odvlečených po 17. listopadu 1939 do koncentráků: mnozí z těch, kterým takto Hácha zachránil život, třeba komunistický činitel a kritik Jiří Hájek, se naopak po válce místo díků zapojovali do jeho zatracování).

    Namísto toho recenze srovnává kvůli jediné scéně hrušky a jabka. Prý i při veškerém ajfru a espritu inscenace nedosahuje intenzity televizního filmu Pavla Háši Noc rozhodnutí na podobné téma (?). Jako by Háchův osud i jeho záchranářské akce trpělivého vysvobozování českých lidí z pekla věznic bylo totéž jako jediná berlínská „noc rozhodnutí“ z března 1939, kdy už vlastně nebylo co rozhodovat.

    Jestliže ale zde ještě v recenzi převažuje bílá barva chvály, nejnovější pokračování tohoto projektu Benešův posel z téže autorské dílny je dle Koláře pouhou přednáškou s diapozitivy – lekcí z dějepisu. A tedy – promarněnou šancí.

    Opět míjení s jádrem opusu

    Přednášku prý posouvají k plnokrevné divadelní inscenaci jen dva magické momenty. Především titulní hrdina, Benešův ministr Jaromír Nečas (Ondřej Pavelka), jenž ovšem hned po začátku zmizí ve skříni a odtud v průběhu večera mluví „ze záhrobí“. A potom magická rostlina, známá z Bachovy terapie, hlodáš evropský: tu bylinu ustrašený Beneš Petra Pochopa, režií manévrovaný do role statisty, nalezne ve skříni místo zmizelého ministra.

    Jelikož považuji Benešova posla za stejně důležitou inscenaci jako Háchu (i když u obou bych uměl najít drobné vady na kráse), s kritikou měřící ryze kabaretní poetiku mustrem plnokrevné inscenace se těžko shodnu. Což je jistě v pořádku. Co ale v pořádku není, je fakt, kvůli němuž vlastně toto píšu. Autor se opět nedotýká významového poselství inscenace, natož aby je inspirovaně rozvíjel (což chtěl po každé opravdové kritice jako conditio sine qua non už před sto lety Šalda). Kolář ale tentokrátsamotné jádro opusu nefér způsobem znevěrohodňuje. Totiž informaci o tom, že mnichovská zrada, nezpochybnitelný pilíř naší národní sebelítosti, mohla být vlastně i odezvou tajné iniciativy samotného Beneše (ten poslal Nečase do Paříže, aby zprostředkoval Berlínu i Londýnu nabídku odstoupení části českého pohraničí). Podle Koláře kromě jediného zdroje, na který se inscenace odvolává (Jan Cholínský), tuto informaci žádná jiná historická studie neuvádí.

    Nejvyšší čas?

    Recenzent tím na sebe prozrazuje nedbalé čtení literatury, včetně té, na niž se odvolává: na důkladnou monografii Beneš francouzského historika Antoina Marèse, kde prý nic takového není. Nejenže je, ale za tuto informaci o zatajené Benešově misi byl u nás veřejně chválen! (Petr Pithart, HN, 2. 12. 2016) Tady se Kolářovi vymstilo používání příliš apodiktických tvrzení typu žádná jiná. Mohl však zalistovat i v monografii Jana Tesaře Mnichovský komplex, kde je případ mise za zády českého vyslanectví také popsán (s. 90–91). Kvůli tomuto zásadnímu zjištění dokonce režisér Petr Zelenka kdysi překopal koncept svého připravovaného skvělého filmu Ztraceni v Mnichově…

    Není už ale nejvyšší čas překopat i náš dosavadní jedině možný koncept výkladu novější historie?


    Komentáře k článku: Dva nešťastní prezidenti a jedna nešťastná recenze (Polemika a obhajoba)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,