Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Dotek, výraz, spojení

    Od 22. února do 1. března 2023 Praha opět patřila všemožným atypickým a hraničním podobám divadla, neboť se tu už po jednadvacáté konal festival Malá inventura. A překvapil změnou vizuálu: tak jako se z kukly vylíhne motýl, dospělo komiksové kuře v bájného okřídleného tvora, jenž se coby černé písmeno M usadil ve festivalovém logu od výtvarnice a grafičky Terezie Chlíbcové. Ve festivalových brožurách bylo místo záložky k nalezení jedno jeho hebké peříčko, přímo vybízející k haptickým hrátkám. Proklamovaným leitmotivem letošní showcase se totiž stal dotek, dle uměleckého ředitele Petra Poly a dramaturgyně Karoliny Plickové dotek v doslovném i přeneseném slova smyslu, dotek, který nelze lokalizovat, dotek, který nemá jasné jméno, nebo který možná ani sami nechceme přesně pojmenovat, abychom neztratili jeho neochvějnou kvalitu.

    Asistent, nebo alter ego? Zleva Michal Novotný, Štěpán Lustyk, Antonie Rašilovová a Lenka Dvořáková ve svatební scéně (Vzlet, Praha – Příchozí) FOTO OSKAR HELCEL

    Letošní showcase tvořilo pětatřicet událostí na jednadvaceti scénách, přičemž program obsáhl opravdu široké spektrum divadelních i paradivadelních aktivit, od činoherního divadla vycházejícího z textové předlohy přes divadlo taneční, loutkové, výtvarné nebo imerzivní až po performativní přednášku, divadlo dotýkající se terapie či divadelní koncert. Měřítko produkcí kolísalo na široké škále od inscenací vytvořených pro velké sály Studia Hrdinů či Divadla X10 anebo celé jedno patro domu na Florenci až po mikroprojekty, kdy loutky nebo objekty nebyly větší než bříško prstu, takže je mohlo sledovat pouhých pár diváků z bezprostřední blízkosti.

    Dalekohled podmínkou

    Z kategorie ultrakomorních inscenací mi organizátoři poskytli vstupenku pouze na loutkářský projekt studentů KALD DAMU a Tygra v tísni Zlín, kde umožnilo kapacitu hlediště navýšit použití dalekohledů. Divák se tak ocitl v pozici voyeura sledujícího z dálky život v Baťově městě, jehož zmenšenou repliku tvůrci vyrobili převážně z kartonu. Na podlaze sálu Vily Štvanice jsou rozesety jednotlivé segmenty Zlína třicátých let – továrna, obytná čtvrť, stadion, rybník –, obyvatele zase představují bílí plastoví panáčci ne větší než figurky vojáčků. Výtvarné řešení podtrhuje motiv uniformity a mechaničnosti: z identických Baťových domků ráno vyjdou identičtí pracovníci, kteří nastoupí do svozového autobusu, pracují v pravidelných rozestupech u pásu v útrobách továrny, za soumraku dorazí domů a tak pořád dokola, poháněni nostalgickou písní Jen pro ten dnešní den. Nejen práce v továrně, ale i život samotný tu připomíná pásovou výrobu. Dokud všudypřítomný stereotyp nenaruší láska.

    Jednoduchý příběh dvou milenců, traktovaný převážně nonverbálními prostředky, je však vedlejší, hlavní roli hrají nejrůznější loutkářská a modelářská kouzla. Scénografka Iva Ščerbáková koneckonců spolupracovala s ostříleným architektem divadelních mikrosvětů Dominikem Migačem (Inventura v minulosti uvedla jeho projekty MikroSputnik a Prefaby). Stejně jako v Prefabech jsou i ve Zlíně části výpravy napojeny na elektřinu, takže v domečkách lze rozsvítit světlo, k modelu rybníka je zase připojen mikrofon, díky němuž zvuk figurky klouzající po zrcadlové ploše opravdu připomíná svistot bruslí po ledu. A když herci zasypou hladinu moukou, vytvoří dokonalou zmenšeninu zimní idyly. Studenti KALD DAMU Anna Datiashvili a David Bolech jsou zruční loutkoherci, režisérka Marta Hermannová je však v některých momentech nechává přímo ztělesnit milenecký pár. Okouzlující je například moment, kdy Bolech předá Datiashvili květinu a oba decentně předstírají rozpaky páru na prvním rande. Herečka pak utrhne z pugétu malý kvítek a umístí jej do miniaturní vázy v kartonovém domečku. Zlín, to byl dotek hravosti.

    Slova, slova, slova

    Těžko ve smršti různorodých událostí vysledovat jeden převažující trend, který „nové divadlo“ aktuálně následuje. Pozoruhodné však bylo velké procento projektů výrazně založených na textu, nejen původním dramatickém. Zdá se, že literatura na divadle se opět vrací do módy, leckdy se slova, jazyk a řeč dokonce mohou stát hlavním aktérem představení. Tak jako v případě projektu Power.point, uváděném ve vršovickém Vzletu, kdy se herci Fedir Kis a Zuzana Šklíbová usadili k technickému pultu zády k publiku a promítali na velkém projekčním plátně doslovný zápis všednodenních rozhovorů, které kdesi odposlechli, v sále většinou vládlo naprosté ticho, některé výměny podbarvovaly ze záznamu ztišené zvuky ulice. A to bylo všechno. Jednoduchý princip nechal vyniknout rozdíl mezi mluveným a písemným projevem: zatímco při každodenní konverzaci z očí do očí se uchylujeme k nejrůznějším neobratnostem, zámlkám a citoslovcím, často hledáme slova, v písemné podobě to najednou působí nepatřičně, tím spíš, když jsou verbatim zaznamenána i vycpávková slova jako „hm“, „no“, ba i smích. Člověk se pak přirozeně pídí po zamlčené vizuální podobě situace, po identitě mluvčích. Chvíli to může být i docela zábavné, ovšem hodinovou inscenaci tento nápad neutáhne. Dotek nudy hned na úvod festivalu.

    Obnovený Máj režiséra Jiřího Austerlitze ve Venuši ve Švehlovce též rezignoval na jakékoli scénické prostředky ozvláštňující slova a hudbu, hlavním aktérem je Máchova slavná básnická skladba. Když jsem se sama sebe tázala, proč má smysl tuto zhmotněnou rozhlasovou inscenaci i vidět, vytanulo mi na mysli srovnání s novým cirkusem: když jsem sledovala herce virtuózně recitující komplikované verše ze scénářů umístěných na notových stojanech před nimi, visela jsem jim na rtech, a to i proto, že jsem měla strach, že se přeřeknou, zaškobrtnou, zapomenou, kdo má navázat další replikou. Byl to překvapivý dotek adrenalinu.

    Zážitkem bylo setkání se spisovatelkou Petrou Hůlovou a jejím společenstvem posedlým výrobou korejské kvašené zeleniny v kvazi dokumentárním, decentně zdivadelněném autorském čtení s výtvarnými a hudebními vstupy Já, kimči, uváděném v Alfredu ve dvoře. Fermentace coby politický postoj? Ano, slyšíte správně. Dotek fascinace. A chuť zmrzliny s příchutí kimči v ústech.

    Zaostřete dalekohled… Anna Datiashvili s mikromodelem zlínské pošty (KALD DAMU a Tygr v tísni, Praha – Zlín) FOTO MICHAEL LOZANO

    Dotknout se lidské bytosti

    V minulých letech jsem se na Inventuře několikrát stala objektem experimentů s diváckou participací. Ne vždy šlo o zážitek příjemný, často jsem se cítila manipulovaná. Letos byly na festivalu ke zhlédnutí dva projekty, jež se v této oblasti vydaly jiným směrem: Whoman kolektivu Ufftenživot ve spolupráci se Studiem Alta a Strachy platformy Tantehorse. Participace tu má podobu diskuse, jež je ovšem organickou součástí představení a z diváků se během ní stávají rovnocenní partneři tvůrců. Kdokoli může sdílet své myšlenky a názory týkající se tématu projektu i jeho zpracování a společně tak dílo vlastně dotvářet či spíše dále rozvíjet.

    Strachy performerky Miřenky Čechové a filozofky Alice Koubové jsou uvědomělým příspěvkem do aktuální diskuse o skryté toxicitě pracovních vztahů a zneužívání moci (nejen) v oblasti kultury a kulturního vzdělávání, kterou předloni v červnu rozvířila iniciativa studentů DAMU Ne!musíš to vydržet. Čechová toxické praktiky na vlastní kůži zažívala při studiu baletní konzervatoře, Koubová na sebe coby proděkanka DAMU vzala roli mediátorky v nejožehavější fázi vyrovnávání se se studentskými stížnostmi. Obě přetavily své bezprostřední zkušenosti s tématem v hloubavou i vtipnou performativní přednášku inspirující k opuštění toxických vzorců chování navzdory strachu, který nás svazuje.

    Přívlastek „performativní“ byl přitom naplněn sympaticky nenuceně, obě přednášející například s nadhledem přecházely v krátké taneční pasáže znázorňující poměřování sil v tzv. trojúhelníku vzájemné závislosti, případně vedly za každého aktéra trojúhelníku (tyran, oběť, zachránce) naivistický monolog, ironizovaný modulovaným hlasem, připomínajícím postavičky od Disneyho. S nadhledem tak na jevišti Paláce Akropolis vymezily bezpečné hranice pro závěrečnou debatu, v níž se nenechaly rozhodit ani hodnocením, že celý problém prezentují příliš černobíle. Jistě, skutečnost je vždycky složitější než její model. Za sebe ale mohu konstatovat, že jsem se s předkládaným modelem příčiny toxických vztahů v kultuře i mimo ni mohla tak dobře ztotožnit, až mě to vyděsilo. Dotek-souznění.

    Na Inventuře jsem si ostatně vždycky cenila její schopnosti objevovat neokoukané inspirativní osobnosti, které do svých inscenací, případně performancí vkládají kus sebe, své autentické vzpomínky a prožitky. Letos to byla například nebinární femme Becka McFadden v projektu Black Dress na pomezí performativní přednášky, taneční inscenace, výstavy a stand-upu, uváděném ve Venuši ve Švehlovce. Performerka a režisérka se inspirovala myšlenkou, že šaty dělají člověka, a skrze rámcovou formu přehlídky vlastních černých šatů dospěla k poutavé úvaze na téma hledání genderové identity a jejího rozostřování i k dekonstrukci klišé spjatých s ženstvím a ženskostí. Dotek svobody.

    Podobně charismatický a svérázný je i tanečník, choreograf a výrazná osobnost pražské LGBTQ komunity Martin Talaga, jenž se v tanečním protest-sóle Headless Mule obul do pokrytectví katolické církve a vlastně i biblického Boha, jenž bezcitně a nepřiměřeně trestá či zcela zavrhuje i ty, kdo byli ke hříchu přinuceni nebo ho spáchali nevědomky. Ideovou i vizuální metaforou se stala bezhlavá mula, dle brazilské legendy monstrum vzniknuvší z ženy, která měla sex s knězem; vlastně jde o variantu mýtu o Medúse, jenž bývá dnes také vykládán z feministické perspektivy coby zpráva o nespravedlivém slut-shamingu (s ním se často potýkají i členové LGBTQ komunity).

    Polonahý Talaga se na jevišti Paláce Akropolis přeměnil v neprávem stigmatizovanou bytost pomocí chůd evokujících končetiny kopytníků a náhubku vysílajícího laserové paprsky (z krku bezhlavého přízraku měly sálat plameny). Taneční variace, které s těmito pohyb a výraz omezujícími proprietami předváděl, nicméně působily docela krotce a poněkud nastavovaně. Razanci obžaloby do jevištního tvaru vnášely spíše mluvené pasáže, v nichž Talaga sdílel své vzpomínky na dětství v bigotní slovenské rodině a explicitně poukazoval na z dnešního hlediska eticky nepřijatelné pasáže z Bible. Sarkastický kontrapunkt představovaly slovenské folklorní písně s náboženským obsahem. Argumentačně však zůstal Talaga spolu s dramaturgem Tomášem Procházkou Bohu myslím mnohé dlužen. Vždyť Bůh není to samé co církev. Dotek hereze, který nezanechal cejch.

    Asi nejsilněji se mě dotkl metaforický, a přesto zcela autentický vhled do života hendikepovaných lidí odkázaných na invalidní vozík a pomoc druhých s názvem Příchozí, uváděný ve Vzletu. Režijně-dramaturgické duo Alžběta Nováková a Eliška Říhová imaginativně rozehrává myšlenku, že tito jedinci potřebují dvě těla, aby mohli existovat svobodně. V inscenaci hrají jak „experti všedního dne“ z řad hendikepovaných, tak herci představující jejich asistenty – či tělesně plně funkční druhé já. Úvodní část pracuje s velmi sarkastickým obrazem vozíčkáře coby raritního lidského druhu vystavovaného v rezervaci, který se teprve musí začlenit do „normálního života“. Jak jinak než s cizí pomocí. Aby si mohl paralyzovaný vozíčkář zahrát pétanque, musí za něj vrhat koule ošetřovatel. Jestliže chce imobilní žena připravit toasty na party, musí se spolehnout na dosti omezené kuchařské schopnosti svého asistenta – a vznikne nejhumornější číslo večera, kdy se herec Štěpán Lustyk pere s nesrozumitelnými pokyny své svěřenkyně i kuchyňským náčiním a jeho rozpaky by se daly krájet. Řetězec zdánlivě absurdních situací, které jsou pro jistou skupinu lidí ovšem zcela běžné, vygraduje v dojemnou svatební scénu, kdy asistenti propůjčí svá těla i tak intimnímu aktu, jako je první tanec novomanželů. Nebo zajdou ještě dál? Téma se skládá ze dvou protipólů: na jedné straně je závislost na cizí bytosti jako podmínka nutná k životu, na straně druhé „pouhá“ práce, která se ale stává životem samým. Chvilkové splynutí s jinou tělesnou zkušeností, dotek s razancí facky.


    Komentáře k článku: Dotek, výraz, spojení

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,