Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dorian Gray v prázdném rámu

    Opera Slovenského národného divadla v Bratislavě, a vůbec slovenská operní kultura po Suchoňovi či Moyzeszovi, nemá výrazně úspěšné autory původních oper, a vůbec se tu moc nepíšou novinky. Možná i proto se hodně čekalo od Ľubice Čekovské (1975), která po absolutoriu VŠMU studovala u profesora Paula Pattersona v Londýně, posléze v kompozičních kurzech u Róberta Saxtona, Thomase Adése, Arvo Pärta a Harrisona Birtwistlea, své skladby různého zaměření vydává u renomovaného nakladatelství Bärenreiter a premiéruje v zahraničí, kde pobrala i řadu ocenění. Na VŠMU nyní sama učí kompozici. Lepším vysvědčením se snad ani vykázat nemohla, navíc se umí pohybovat v dnešním mediálním světě a získává významné zahraniční kontakty. Uplatnila je i ve své operní prvotině Dorian Gray, čímž ze slovenské původní opery učinila v nejlepším slova smyslu mezinárodní událost. Operu koncipovala nějakých pět let na objednávku opery SND – a tak to má být!

    Dorian Gray

    Výjev z třetího jednání opery FOTO JOZEF BARINKA

    Libreto v angličtině, v níž se „slovenská“ (snad je zřejmé, jak už si nemůžeme hrát na národní operní školy) původní novinka také odehrála, napsala Čekovské Kate Pullingerová, původem z Kanady, žije v Londýně, kde se s ní Čekovská seznámila, a zatím největšího úspěchu dosáhla knihou Piano, kterou napsala s australskou filmařkou Jane Campionovou – ta v roce 1993 natočila stejnojmenný známý koprodukční film.

    Libreto k Dorianu Grayovi, soudě podle informativního překladu Jany Kantorové-Bálikové, napsala Pullingerová v letech 2009–2010 věcně, bez kudrlinek, postavila ho na kontrastu úsečných dialogů a úvahových monologů – tedy dala prostor propracovaným zpěvním „áriím“, nazvěme ty zpěvní útvary po staru. Podle libretistky hlavním tématem je dualismus v centru příběhu – dobré a zlé, temné a světlo, chudí a bohatí, podle ní Dorian patří do dvou odlišných světů – High Society, světlé, třpytivé a okouzlující, a tmavého podsvětí v londýnských docích, se sexem, drogami a hazardem. Potíž pro operu takřka devastující shledávám v tom, že Čekovská nabídnuté kontrasty ignorovala mechanickou a docela protivnou odrůdou velmi melodizované deklamace – zpívá se stále stejně nezúčastněně v opakovaných obratech, jedno, jestli postava informuje, že jí ujede vlak, nebo se chystá vraždit. Ze zpěvu, který je, málo platné, základem operního vyjadřování a hlavním zdrojem výrazu, zůstalo jen mechanické čtení textu. Dramatizuje se jen vnějškovými zvukovými efekty už hodně obstarožními, a tudíž poněkud naivními.

    Autorce přitom nelze upřít velmi jistou kompoziční techniku, působivou instrumentaci, schopnost sestavit přesně koncipovanou hudební plochu. Vysvětlení rozporu mám jediné: Čekovská neusiluje o originalitu svého hudebního jazyka, trochu postmoderně napodobuje známé vzory, v tomto případě nejspíš Benjamina Brittena, a nemyslím, že už tím možná trochu mechanickým výběrem udělala dobře – anglické téma nemusí nejlépe trefit výjimečná poetika výjimečného anglického skladatele. A pak, vždycky si raději poslechnu originál než napodobeninu. Nejvíc mi však na Čekovské opeře vadí přemíra hrané ušlechtilosti, nepředvádí postavy, ale bronzové statue! Z nepřerývaného plynutí přeslazené hudby se mi v závěru představení udělalo až fyzicky nevolno – to když autorka nevěděla, jak operu ukončit a jak s těmi přeušlechtilými tóny přestat. Vygooglovat její jiné skladby se mi moc nedařilo, což relativizuje proklamované úspěchy, nalezené úryvky různého zaměření, nejčastěji symfonického, však vykazují podobné rysy.

    Skladba by však přece jen vyzněla lépe, kdyby ji dnes už renomovaná německá režisérka, i u nás známá partnerka Davida Pountneyho Nicola Raab, nezatloukla do rakve popisného operáckého naznačování v kulisách viktoriánských salonů. Ještě ušlechtilejšího a méně snesitelného než v hudbě, statue u ní jen prkenně stojí, chodí, gestikulují. Čekovská i Raab deklarují pozoruhodná témata, do inscenace je však nepromítly. Slova, slova, slova, milý Hamlete, tóny, tóny, tóny, milý Mozarte – tentokrát opravdu příliš mnoho not, protože zbytečných.

    Čekovské Dorian Gray se nakonec o něco lépe poslouchá, než se na něj v SND Bratislava dívá, tedy pokud nečekáme vyprávění příběhu či postižení dramatického konfliktu – jenže k čemu jinému je operní skladba dobrá? Ľubica Čekovská vykazuje řadu kompozic pro nejširší uplatnění: píše symfonickou hudbu, nástrojové koncerty, ale také scénickou hudbu (mj. pro Astorku, psala i pro pražskou Ypsilonku), hudbu k TV seriálům a filmům, a také pro reklamní spoty! Inu, musí a chce se svým řemeslem živit a to je mi nadmíru sympatické.

    Bratislavské národné divadlo však zažilo premiéru, jaké jsou v operní internacionální Evropě obvyklé. Mohu, a budu, o kvalitách operního Doriana Graye velmi pochybovat, ale také bychom potřebovali autory, a nejlépe mladé, kteří naši operní kulturu přirozeně propojí se světem. Přitom jich pár máme, někteří dokonce píší opery pro zahraniční divadla, a zřejmě uspěli, jenže kam s tím na Národní divadlo, že? Ľubica Čekovská i mezinárodní tvůrčí tým navíc má potenciál příště všem vytřít zrak!

    Slovenské národné divadlo Bratislava – Ľubica Čekovská: Dorian Gray. Opera o třech dějstvích podle Oscara Wildea. Libreto Kate Pullinger, dirigent Christopher Ward, režie Nicola Raab, scéna a kostýmy Alexandra Burgstaller a Annemarie Legenstein. Světová premiéra 8. listopadu 2013.


    Komentáře k článku: Dorian Gray v prázdném rámu

    1. Ales Jenis

      Profilový obrázek

      Pan recenzent, vy ste na tom predstaveni aj boli? Pisete o niekom ktoreho talent a jedinecnost nedokazete ako citam ani len pochopit.Toto predstavenie a cely projekt, nie je urceny Vam, ani ludom, ktori nedosahuju potrebnu schopnost pocuvat a objavovat.Ste len dokazom toho, ako sa v nasich koncinach medialne odobera sikovnim a snaziacim sa ludom snaha a chut zmenit zle pomery v oblasti kultury.Viacero uzasnych pocinov velkich ludi, ktori prisli s nejakou inou viziou,a dokazali ju zhmotnit, bolo v case ich zaciatkov takto demotivovanych,neskor sa z nich stali ikony a ludia ako vy sa len hanbili za svoje slova v kute..Skuste sa nad tym zamysliet a pozor,aby sa Vam neurobilo nevolno…

      23.05.2015 (12.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Dobrý den, pane Jenisi,
        nevím, na kterém představení myslíte, to, co jste četl, jsem napsal po bratislavské premiéře, nikoli po pražském hostování, jen aby nedošlo k mýlce, na něm jsem nebyl.
        Na vaše sebevědomé invektivy samozřejmě neodpovídám, nevypovídají nic o mě, ale o vás. Jak sám píšete – někomu se líbí to, jinému něco jiného, proto neskrývám svůj vyhrocený názor, to je součást profese, ale na rozdíl od vás vím, že ten, kdo si myslí něco jiného, není kvůli tomu hlupák. Až naši potomci zjistí, kdo měl „pravdu“, resp. komu dala za pravdu historie. Mnozí kritikové se mýlili, mnozí umělci se mylně přeceňovali sami (toho si zvláště všimněte) a byli zapomenuti, mnohé umělce přeceňovali jejich současníci a zbyla z toho bublina, no a mnohé umělce současníci nebrali a dnes je uznáváme – to je, pane Jenisi, v umění normální. Takže za své názory se rozhodně někde v koutě stydět nehodlám.
        Mějte se hezky

        23.05.2015 (14.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Ales Jenis

          Profilový obrázek

          Dobry den, pane Herman,

          ano mate pravdu,bolo to nedorozumenie, myslel som ze pisete o nasom hostovani v Prahe,bolo mi to trochu divne, lebo publikum nas prijalo vrucnejsie ako na premiere. Bol to velmi pekny vecer.
          Ano som sebavedomy clovek, musim byt, patri to k mojmu remeslu,invektivy vsak nemam rad ani ja, pokial si to nevyziada situacia, chapete, „akcia-reakcia“ asi nie ste zvyknuty tak, ako aj Vasi kolegovia, citat recenzie na Vase recenzie..ak Vas moje slova trochu popudili,aspon ste trochu zachutili ake to je, ked sa Vas clovek profesne trosku dotkne:-)

          Kzdopadne ma Vasa praca zmysel a vobec si nemyslim ze vsetko co pisete v clanku je zle, to nie,len vseobecne ma trochu mrzi ked sa clovek – recenzent,ktory nechodi „s kozou na trh“ ako my a nepoti sa na doskach divadla ci koncertnej saly v snahe urobit maximum pre umelecky zazitok divaka,ostro alebo nebodaj dokonca hanlivo, v teple domova ci nejakej kludnej restauracie,pri pisani svojho clanku,vyjadruje o umeleckom time a konkretnej praci ludi,o ktorej detailoch nema ani paru.Je to ovsem celosvetovy syndrom-priepast medzi umelcami a kritikmi. Pri mojom niekolkorocnom fungovani aj v zahranici viem, ze kritiky su nesmierne dolezite a mienkotvorne ,dokonca aj MET pozadovala moju agenturu o zaslanie najmenej troch pozitivnych kritik z tlace,pred podpisom zmluvy,asi nezalezalo na tom ako clovek robi svoju pracu,a aky ma talent, ale hlavne na tom, ci ma dobre kritiky. Nesuhlasim s tym a je mi to divne..Boli a su vsak aj taki kritici, z ktorich prac som sa uprimne poucil a aj cosi zaujimave o svete opery dozvedel,a preto Vam drzim palce aby aj vo Vasej praci prave toto bola priorita,a aby ste nasim divakom rozsirovali obzory ,zazivali co najmenej invektiv zo strany nas protagonistov, a aby sme sa vsetci dokazali tesit s hudby a kumstu 🙂 Vsetko dobre…

          24.05.2015 (1.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

          • Josef Herman

            Josef Herman

            Dobrý den, pane Jenisi,
            děkuji za věcnou a rozumnou reakci, o takové se už dá hovořit. A je nesmírně sympatická. Ale chápu i tu první, po euforii z představení si přečíst odsudek… Ano, musíte být sebevědomý, každý umělec musí být, jinak nemůže tvořit, buďte!! My, co o tom přemýšlíme a píšeme, to v tomto ohledu máme složitější, protože si také musíme stát za svým názorem, ale nemůžeme si ho, tedy pokud to bereme vážně, jen sami za sebe stvořit, musíme ho takříkajíc vydedukovat, počkat, co nám nabídnete. Ilja Hurník mi kdysi poradil, že mám psát natvrdo, co si myslím, jinak to nemá cenu, tedy samozřejmě slušně, ale nesmím jako kritik umělcům radit, jak to mají dělat – pak si mám tvoření díla zkusit sám! Svatá slova. Proto je pro mě kritika disputace o díle, nikoli jeho hodnocení, prioritně, natož rada někoho moudrého znalého, jak se to mělo udělat – vím, že se toho mnoho mých kolegů dopouští.
            Jinak mám sice rád jinou hudbu, než napsala paní Čekovská, ale jak jste si teď všimnul, vždycky takové projekty budu podporovat. A pokud se opera zalíbila divákům v Bratislavě a nyní i v Praze, tak z toho mám velkou radost! Rád se budu mýlit, jen když se ukáže, že zase na zeměkouli přibylo jedno pěkné dílo, které má ohlas a smysl. Skladatelé jsou různí, pěvci jsou různí, holt i kritikové jsou různí… Jen i my jdeme s kůží na trh, přece, sám jste to dokázal, a nemyslete, takových naštvaných polemik jsou desítky – a kdyby jich byly stovky, upřímně míněných, rozhořčených, bojujících o to své, byl bych ještě raději!!! O umění se musí mluvit, disputovat, ptát, hádat se, samozřejmě ho obdivovat a žít jím, jinak nemá smysl.
            Mějte se hezky, ať se vám daří a všem kolem vás též.

            24.05.2015 (9.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,