Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Revoluce jako ZOO

    Rok 1789. Tehdy to všechno začalo. Zde má své kořeny veškerá moderní občanská Evropa. Přidám ještě další roky: 1970, 1989, 2014. Čtyři data, čtyři kritické mezníky, které v souvislosti s premiérou inscenace Dokonalé štěstí aneb 1789 vytanou ihned na mysli. V roce 2014 oslavujeme rok 1789, a to hrou z roku 1970, přičemž si také trochu ohřejeme tu svou sametovou polívčičku z roku 1989, už notně vychladlou. Bože, ta výročí!

    Dokonalé štěstí

    Herci se svou revolucí obsadili celé Národní divadlo FOTO MARTIN ŠPELDA

    Pokusí-li se prominentní český režisér Vladimír Morávek z obdivu k Ariane Mnouchki­nové, výrazné postavě francouzského a evropského divadla, o oživení její pařížské inscenace 1789 na scéně pražského Národního divadla, vyvolá tento záměr v roce 2014 logicky velká očekávání a naděje, ale, rovněž logicky, i jisté obavy. Tím spíše, že cílem inscenátorů bylo oživit nejen originální text, ale rovněž i divadelní metodu Mnouchkinové a ducha oné legendární inscenace. Svou emulaci Morávek opřel o jádro souboru brněnského divadla Husa na provázku, doplněné vybranými herci Národního divadla, a zalidnil jimi maximálně expandovaný prostor scény jak do hloubky (hraje se dozadu, kam až to jde, a dopředu na extenzi rampy pronikající hluboko do parteru), tak i do šířky (revoluce na nás vystrkuje svá dějinná chapadla, dští oheň a síru ze všech koutů divadla a proniká i mezi diváky, rozdávajíc své trikolory). Morávek má k dispozici dobré herce, výborně koncipovaný scénický prostor, jehož zákruty, vrcholy i propady jsou adekvátní peripetiím Francouzské revoluce. Má i živé hudebníky umístěné dílem do orchestřiště, dílem do zadních traktů. Má k ruce mluvný, plebejsky znějící překlad, stále dobře použitelný, kontrastní kostýmy opřené o hru bílé a černé. A nasazuje veškeré instrumenty svého vyspělého režijního jazyka, aby jeho revoluční rétorika pronikala do diváckých řad s maximálním účinkem.

    Porozumění Francouzské revoluci prošlo v posledních dekádách nezanedbatelnými proměnami. Nejenže už není Bůh, ale i marxismus ztratil mnoho ze svého monopolního postavení v naší části světa.

    Jedno však nemá. Nemá toho diváka z roku 1970. Což může být problém i dnes, je-li nejen hra Mnouchkinové, ale i celá její, jinak hodně formalistická poetika totálně proniknuta duchem interaktivního, improvizačního divadla, jež o komunikaci s divákem usiluje na nové, do té doby bezprecedentní úrovni, tím, že jej fyzicky vtahuje do své hry. Její divák jako by se sám účastnil dějinných pohybů, jež před ním rozkrývá, jako by sám taky dělal revoluci. Tvořivá aplikace některých brechtovských principů, především strukturální rozdrobení textu, atomizovaného na jednotlivé krátké výstupy, slouží tomuto v důsledku politickému cíli: aby si divák mohl utvářet názor i na dílčí akce revolučních mas i jednotlivců a zpětnou vazbou ve smyslu création collective je pomáhal formovat. Duch recenzované inscenace je ovšem bytostně inkompatibilní s rokem 1970. Morávkova inscenace není kontaktní ani trochu, premiéra 4. prosince proběhla v převážně ospalé atmosféře, ačkoli dění na scéně nepostrádalo vzruchu a bylo celkem na co se dívat. Minimálně po formální stránce inscenace Morávkova týmu představuje v kontextu jeho tvorby lepší standard.

    Ze spíše chladných reakcí publika lze usoudit jen jedno: téma hry diváka již dnes moc nebere. On nechce bádat o zákrutech Francouzské revoluce, byť je jimi prováděn s divadelní vynalézavostí a sofistikovaností, jen proto, že ta francouzská má poslední dvojčíslí shodné s tou jeho sametovou. Vždyť jeho už nezajímá ani ta sametová. Lze se mu divit? Divák roku 2014 má s oním z roku 1970 společného jen velmi málo. Paříž roku osmašedesátého, pouliční bouře, studentské nepokoje, generální stávka, beatnické hnutí, to vše formovalo nejen výchozí principy Mnouchkinové a jejího Théâtre du Soleil, ale i soudobého diváka.

    Dokonalé štěstí aneb 1789

    Královský pár (Eva Vrbková a Jan Bidlas) se schovává v lóži FOTO MARTIN ŠPELDA

    Logos není logo

    Vstoupili jsme do věku, jehož stigmatem je vznik společnosti bez kritické reflexe. Diskurz nesený kritickou distancí vůči establishmentu je až příliš často pohlcován a stává se sám součástí systému, kde cirkuluje nejen neškodně, ale ještě konzumní univerzum pomáhá rozšiřovat. Vyrážíme za kulturou asi jako do ZOO. (Pepíčku, vidíš toho pána tam za těmi mřížemi? To je umělec. Nasahej na něj, nebo tě pokouše!) Logos jsme si zredukovali na logo. Jen tak lze vstoupit se svou kritikou do systému. Jako logo. A pokud se dobře prodává, systém je přijme. Z kritika establishmentu se stává kolaborant. A toho, kdo přitlačí víc na pilu, média vytlačí na okraj, spojnice akceptovatelnosti se přetrhne a dostane pejorativní nálepku nerda – špatně sociálně adaptovaného podivína s non-mainstreamovými koníčky či názory (Wikipedie). Společnost rozptylovaná bavičským průmyslem vykazuje stále sílící lhostejnost k argumentům, či dokonce k obrazům usvědčujícím soudobé trendy ze zkázonosnosti. Slovo již dávno počalo s evakuací prostoru, který po tisíce let obývalo, a je nahrazováno obrazy, simulakry věcí. Ale zdá se, že ani ty dnes nemají nárok na úspěch, pokud nejsou dost zábavné. Největší deziluzi působí pohled na mládí. Dvě stě milionů příslušníků nejmladší generace právě v této chvíli řeší postup ze čtrnáctého do patnáctého levelu, dalších padesát usilovně hledá na svém těle místo, kde ještě nemá tetování nebo piercing. Mladá generace přestala být symbolem radikality a překvapivě ochotně přijala roli poslušného konzumenta, žijícího od jedné akční nabídky k druhé. Celebrita pohovoří v rámci vylepšení svého loga – neškodně, zato s outlookem, na němž od rána pracovali špičkoví vizážisté – na téma ochrany hynoucích živočišných druhů či globálního oteplování či prostě něčeho, co právě zrovna „jede“. A my se dojímáme, a ještě se dojímáme nad tím, jak se umíme dojmout. Kdyby byl Bůh, tak už by mohl jenom říct: Tak a dost. Zavřu ten krám. Tohle se mi fakt nepovedlo. Jenže Bůh není.

    Hrajme o smyslu!

    Porozumění Francouzské revoluci prošlo v posledních dekádách nezanedbatelnými proměnami. Nejenže už není Bůh, ale i marxismus ztratil mnoho ze svého monopolního postavení v naší části světa. V důsledku toho se text Mnouchkinové hraje dnes ve zcela jiném kontextu. Nejsem si jist, zda s tím inscenátoři při své rekonstrukci počítali. Zachovávají Mnouchkinové diegetický pokles o jedno patro při loutkohře, Morávkovi kejklíři však místo rozdvojení herce, často ve zcizujícím ironickém odstupu, se kterým komentují svou roli, předvádějí styl hraní jako vystřižený z Drdových Hrátek s čertem nebo z nějaké nedělní rozhlasové pohádky. Ponechávám otevřenu otázku, zda v tomto případě herci doběhli Morávka, nebo naopak – zkoušení zřejmě tentokrát probíhalo v prostředí rozvolněné demokracie, režisér zohledňoval komentáře a připomínky herců v nezvyklé míře. Ať tak či onak, měl jsem s poněkud příliš lidovým kašpárkem v ústech Morávkových herců značné problémy. Připsané aktualizující paralely k listopadu rovněž nejsou nejšťastnější, včetně juxtapozice Marseillaisy a naší hymny, nebo už tisíckrát provařeného songu paní Marty, jímž se večer pateticky otevírá.

    Lépe působily snahy otevřít dramaturgickou rozpravu o smyslu, to především zásluhou Evy Salzmannové, která se výrazněji zapíše ať už jako prostá žena z lidu, či jako z role vypadlá oponentka zpochybňující celý ten francouzsko-český diskurz o revoluci (Hrajme to prosím o smyslu!) – dobrý nápad, teď ještě zjistit, kam se nám ten smysl po dvou stech letech zatoulal. Pozornost na sebe strhne i „ideologizující dikce“ Jana Hartla v rolích kněze, biskupa či poslance. Připočteme-li k tomu i další výkony Martiny Preissové, Evy Vrbkové či Václava Postráneckého, abych jmenoval jen ty nejvýraznější, či v neposlední řadě zpěv Gabriely Vermelho, vynořující se s výjimkou druhé galerie opravdu všude, není toho právě málo na straně kladů, jež tuto inscenaci solidně zaštiťují. Kdyby bylo věnováno více péče hudebnímu nastudování, především Marseillaisy a dalších sborových písní, aby to tolik nepřipomínalo veškerou bídu hereckého zpívání, tím spíše, že je mu vymezen zcela logicky velký prostor, bylo by možno Dokonalé štěstí aneb 1789 přiřadit k těm lepším titulům sezony. A to přestože závěrečná úlitba do vlastních řad, konstatování, že ta naše sametová byla stejně lepší, protože se obešla bez kapky krve, je jako motto a pointa inscenace hodně slabé.

    Inscenaci však vráží nůž do zad skutečnost, že toho, oč nejvíc usiluje, podle receptu Mnouchkinové, se jí nedostane. Divák se této revoluce neúčastní. Kdybych si měl tipnout, řekl bych, že možným důvodem je, že ho už zaměstnávají úplně jiné revoluce. Ty dnešní. Ta komunikační a ta islámská. Co takhle hrát o mobilech a muslimech? Protože z mobilujícího muslima jde čistá hrůza. Asi jako tehdy z čepele gilotiny.

    Národní divadlo – Ariane Mnouchkine: Dokonalé štěstí aneb 1789. Překlad Milena Tomášková, Josef Tomášek. Režie Vladimír Morávek, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Sylva Zimula-Hanáková, dramaturgie Martin Urban, Marta Ljubková, hudba Matěj Kroupa, pohybová spolupráce Václav Jelínek. Premiéra 4. prosince 2014.


    Komentáře k článku: Revoluce jako ZOO

    1. Zdeňka Klimundová

      Profilový obrázek

      Plně souhlasím.
      Můj první dojem z představení byl hodně negativní. A rozhodnutí, že napíši panu Postráneckému, do čeho se to nechal navézt, mne ještě neopustilo. I když negativní pocit shromážděný v mé duši pomalu vyhasíná, běží mi v hlavě spousta otázek, které si, jak čtu výše, nekladu jen já… Scéna překypuje pohybem, zvukem, krví a násilím, ale ne myšlenkou, která je hodna Národního divadla.

      23.04.2015 (7.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,