Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    „Do you love blues? – Shout Yeah!“

    Letošní půljubilejní patnáctý ročník největšího českého bluesového festivalu Blues Alive Šumperk se těšil o poznání většímu zájmu než obvykle. Hlavní hvězdou byl totiž Johnny Winter, jeden z nejznámějších bílých bluesmanů vůbec a především úspěšný průkopník sbližování rhythm‘n‘blues s rockem. Právě díky tomu se proslavil i mimo úzký okruh bluesových fanoušků, což je z hlediska festivalového promotion k nezaplacení. Úplně jiná věc je, že své nejlepší roky má už Winter dávno za sebou (nejintenzivněji zářil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let) a bylo tudíž velkou otázkou, v jaké kondici šestašedesátiletý veterán přijede. Bohužel se naplnily ty nejskeptičtější obavy: Winter působil na pódiu apaticky, zpíval tak nevýrazně, že ho chvílemi skoro nebylo slyšet, a co hůř, nic oslnivého nepředvedl ani jako kytarista. V Šumperku se už objevila řada muzikantů, kteří navzdory pokročilému věku a zchátralé tělesné schránce hráli skvěle (v blues se na počet křížků příliš nehledí), Winterův případ to ale nebyl. Svůj proslulý „harmonikový“ tón sice z kytary několikrát vyloudil, jinak však festivalové finále nenabídlo o mnoho více, než možnost spatřit notně sešlou legendu na vlastní oči.

    Blues Alive naštěstí už tradičně nestojí a nepadá s výkonem hlavní hvězdy; zdejší dramaturgie dokáže opakovaně přivážet méně známé, přitom ale vynikající kapely. Jako celek byl sobotní koncert skvělý a skutečným vrcholem festivalu se nakonec stalo vystoupení, které Winterovi předcházelo: americká čtveřice The California Honeydrops rozjela show, která vycházela z tradičního šramlovitě hospodského blues a hrdě se hlásila i k „pouličně-bavičským“ kořenům. Honeydrops zaujali už kuriózním složením bicí (případně valcha), piáno, saxofon a trubka (nebo kytara), podstatná však byla schopnost vyzařovat energii a strhnout sál k radostnému poskakování, tleskání a povykování. A také sympaticky ironický nadhled, díky kterému nepůsobily protivně ani výkřiky typu Do you love blues? – Shout yeah! a další klišé, která se jinak naprosto neúnavně vracela s každou další kapelou. Ale stejně, pokud se někdy na Blues Alive objeví skupina, která během vystoupení ani jednou nevykřikne We love Šumperk! nebo You‘re great audience!, půjdu si hned koupit její tričko. A pokud se bez obdobně podbízivých frází dokáže obejít moderátor Marek Hlavica, tričko mu obratem věnuji.

    Hlavní koncerty probíhají v Šumperku v pátek a v sobotu večer, sobotní odpoledne je vyhrazeno hudebnímu přesahu (letos se představily čtyři české písničkářky nejmladší generace). Skvělou tradicí jsou noční jam session. Letos se na minipódiu v narvané hospodě U dřevařů sešly všechny tři zámořské hvězdy pátečního hlavního koncertu a byl to (navzdory poněkud mátožné místní rytmice) podstatně lepší zážitek, než jaké nabídlo jejich trochu chladné oficiální vstoupení o pár hodin předtím. Bluesový novátor Corey Harris dokázal v řadě standardů, že je vynikající zpěvák, ale potěšil i tradiční technikou kytarového doprovodu do dvojhlasu ke zpěvu, zdatně mu sekundovali o generaci starší, profesorsky uměření Johnny Mars a Michael Roach, a posléze se přidala zpěvačka Juwana Jenkins s harmonikářem Charlie Slavíkem, jejichž Mojo Band měl strhující vystoupení na hlavní scéně teprve před sebou.

    Ale abych nezapomněl: finále pátečního koncertu bylo rezervováno pro kapelu, která toho s blues moc společného nemá. Holandsko-izraelsko-američtí No Blues předvedli na závěr večera – jinak spíše akusticky laděného – publikum k nadšení šlapající etno-jazz-folkovou fúzí, v níž hrál prim palestinský loutnista Haytham Safia a zpívající kontrabasista Anne-Maaretn van Heuvelen. Bez mučení se přiznám, že mě osobně tahle hudba za srdce zrovna nebere, nikomu ale takový názor nevnucuji. Jak praví slogan jediného ortodoxně bluesového kousku, který No Blues v Šumperku zahráli: It‘s nobody‘s fault but mine.

    A už teď se těším, kdo se na Blues Alive objeví napřesrok.


    Komentáře k článku: „Do you love blues? – Shout Yeah!“

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,