Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Do Ostravy!!! Za divadlem… (No. 1)

    Trojice párů očí (tentokrát Marcela Magdová /MM/, Dana Jará /DJ/ a Otto Linhart /OL/) hlásí návrat na místo činu – do města chacharů, FC Baníku a především čtveřice pozoruhodných divadel.

    Nezdařilá komedie v politickém převleku

    O festivalový „otvírák“ dlouhodobě pečuje Národní divadlo moravskoslezské. Střízlivě počítá s festivalovými opozdilci, kteří dopolední program škrtají ze svých itinerářů, a proto většinou nasazuje titul lehčího kalibru určený nejen školeným, ale především místním studentům. Výjimkou byl loňský rozporuplně přijatý Mikuláškův Gottland. Ani ten ovšem nepřilákal dostatek kritických spáčů a nepřesvědčil je k volbě časnějšího dopravního spoje. Asi proto letos organizátoři opět vsadili na komediální jistotu určenou širokému publiku.

    „Ulítle švihlá“ Sajns fikšn malíře, básníka, prozaika a dramatika Mariana Pally byla vším jen ne komedií, jak sliboval její podtitul. Byla především „dramaturgickým úletem“ a marnou odpovědí na soustavná volání po inscenování současných českých her na velkých scénách. Dramaturg Marek Pivovar apaticky nepovzdechl, ale vydal se hledat a zodpovědět „patový problém“ českých jevišť. Vsadil bohužel na text nevalné úrovně skrývající se za politickou či sociální satiru, který je ale v podstatě především nezdařile napsanou hrou. Ploché karikaturní figurky, absence dramatické situace a slovní balast nezachránilo ani téma zkorumpovaného bratříčkování a prodejnosti, jež mohlo nabídnout solidný společenskou konfrontaci.

    Nesnesitelně roztomilá a naivní modelka Lady Bělaškové. FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

    Režie Věry Herajtové, textu oddaně věřící, jen podtrhla jeho banální plytkost. Otázkou je, zda by jiný přístup – jiné přečtení nevedlo k obdobnému výsledku. Herectví, v Ostravě jinak vždy nadstandardní, bylo v případě Sajns fikšn degradováno na „šuplíkaření“ a předvádění více či méně trapných postav – zástupců rozličných sociálních skupin a profesí, jako třeba ležérní bonvivánský kapitán vesmírné lodi Tomáše Jirmana, nesnesitelně roztomilá a naivní modelka Lady Bělaškové či feministicky expanzivní bioložka Renáty Klemensové. Nepomohly ani kostýmy (Marta Roszkopfová), jež tvůrčí tým definitivně usvědčily z šablonové sterility. Jediným pokusem o důstojné umělecké vyjádření tak byla úvodní scéna (scénografie David Bazika) prázdného jeviště se světelnými proměnami, jež navozovala atmosféru plavby vesmírného korábu. Pak už se všichni topili v přízemní taškařici nehodné nikoho ze zúčastněných.

    MM

    ///

    O zhrouceném snu a životu v komunistických kulisách

    Hru Tomáše Vůjtka nazvanou S nadějí, i bez ní, jejíž dějovou bipolaritu příznačně vystihuje věta uvedená v podtitulu Milovali jsme Sovětský svaz a zároveň jsme se ho báli, objevily divadelní kruhy v roce 2009, kdy získala druhé místo v dramatické soutěži o Cenu Alfréda Radoka. Jevištního zpracování se dočkala – na české poměry paradoxně brzy – o tři roky později v ostravské Aréně pod režijním vedením Ivana Krejčího.

    Vyšetřovatelé oscilují mezi komicky pojatými situacemi a odosobněnými výstupy – Zuzana Truplová, Petra Kocmanová, Marek Cisovský a Albert Čuba. FOTO archiv KSA

    Hra je důkazem, že zdánlivě jednoduché téma se ve vyrovnané symbióze dramatického textu a režijního přístupu a spojenými s citlivým herectvím může stát malým divadelním zázrakem. A to nejen v rámci OST-RA-VARu, ale i české produkce posledního roku. Její přínos spočívá ve snaze vyrovnat se nenásilnou formou s naší minulostí, kterou podle mnohých z nás současné umění stále reflektuje nedostatečně nebo dokonce zavádějícím způsobem. Text sleduje životní peripetie Josefy Slánské, manželky prvního generálního tajemníka KSČ, který se během krátké doby v hrůzné frašce vykonstruovaného procesu proměnil z režimního prominenta v herce z donucení. V příběhu jsou zobrazeny klíčové okamžiky jejího života, od vstupu do KSČ a zapojení se do aktivního boje za „lepší socialistické zítřky“ až do počátku devadesátých let, kdy vydala vzpomínkovou prózu Zpráva o mém muži. Velké množství textu vychází z citátů této knihy, dobového tisku a dalších dobových materiálů. Hra nezpracovává její život chronologicky. Síla dramatického účinku je založena na principu odstupu od jednostranné prezentace zásadních a často bolestivých prožitků hlavní hrdinky. Postava Josefy Slánské je rozdělena mezi několik herců – Ona (Alena Sasínová-Polarczyk), První (Marek Císovský) a Druhý (Albert Čuba) – jejich rozdílný přístup odhaluje nejen různé možnosti výkladu jednotlivých situací, ale především vděčným dramatickým způsobem vystihuje proměnlivost jejího psychického stavu či nálad. Alena Sasínová-Polarczyk se nevyhýbá úměrné dávce patosu a emociálnímu zobrazení vnitřní rozervanosti své postavy, zatímco její partneři v této roli a současně vyšetřovatelé oscilují mezi komicky pojatými situacemi a odosobněnými výstupy, kdy se sami stávají typizovanými „šedými maskami“ režimu. Motiv potlačování osobnosti a života podle vyprázdněných režimních nařízení podporují i voicebandové vstupy chóru, poukazující na „normování“ individuality prostřednictvím společné recitace, zpěvu a vykřikování různých hesel.

    Alena Sasínová-Polarczyk přistoupila k postavě Josefy Slánské s nebývalou divadelní elegancí – Alena Sasínová-Polarczyk (v popředí), v pozadí Albert Čuba, Vladislav Georgiev, Zuzana Truplová, Marek Cisovský a René Šmotek. FOTO archiv KSA

    Vůjtkův text i tato inscenace by se mohly – či dokonce měly – stát učebnicovým příkladem pro každého dramatika, který se rozhodne reflektovat na jevišti naši nedávnou minulosti. Inscenátoři měli navíc vysoce šťastnou ruku volbou hereckého obsazení, především představitelky hlavní role Aleny Sasínové-Polarczyk. K Josefě Slánské přistoupila s nebývalou divadelní lehkostí a elegancí. Divákům nabídla obraz ženy, jakou zřejmě byla i ve skutečnosti. Silnou, rozporuplnou a naivní, která nikdy nepřestala věřit v ideu socialismu.

    DJ

    ///

    Klasická estetika, která neurazí

    Na rozdíl od dopoledního dramaturgického omylu je Shawův Pygmalion v Divadle Antonína Dvořáka z hlediska dlouhodobé péče o diváka velkého národního divadla pochopitelný.

    Inscenační tým v čele s režisérem Pavlem Šimákem, dramaturgyní Klárou Špičkovou a výtvarníky Pavlem Borákem a Blankou Tesařovou si nekladl ambice radikálních výkladů. Nabídl naopak klasickou interpretaci s decentními textovými a obrazovými aktualizacemi.

    Představení nabídlo výrazné herecké kreace disponovaného souboru – Anna Cónová (Velvyslancova choť), Miroslav Rataj (Velvyslanec – hostitel), Lada Bělašková (Líza Doolittlová), David Viktora (Profesor Henry Higgins). FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

    Představení dávalo především zaznít vtipnému modernímu překladu Milana Lukeše a nabídlo výrazné herecké kreace disponovaného souboru. Přerod chudé zanedbané Lízy v oslnivou preciózku v podání Lady Bělaškové dává tušit, že právě tato herečka byla jedním z hlavních podnětů k volbě titulu. Romantická, pro mnohé sentimentální komedie možná nepatří do repertoáru soudobého moderního divadla – nebo alespoň v tomto ostravském zpracování – nicméně myslím, že přidaná dávka intelektualismu a metafyziky nemusí jako jediná rozhodovat o kvalitě výsledku.

    MM

    ///

    Křest býčím semenem a Kajzarovou poetikou

    Druhá inscenace, se kterou se během prvního festivalového dne představila Komorní scéna Aréna, se odehrává na stejném politicko-historickém poli, jako S nadějí, i bez ní.

    Inscenaci Chlív/Paternoster v režii Janusze Klimszy tvoří dvě jednoaktovky polského dramatika Helmuta Kajzara (1941 – 1982). Spojení dvou dramatických textů odehrávajících se na venkově v polském Slezsku v padesátých letech minulého století je bezesporu odvážným dramatickým krokem vyžadujícím značnou diváckou vstřícnost a otevřenost. Odměnou je excelentní a v českém prostředí naprosto výjimečný divadelní zážitek.

    Z obou jednoaktovek oddělených přestávkou sálala divadelní síla daná propojením jevištní svobody, nenásilné komiky a inscenační poetiky, která je pro Komorní scénu Aréna charakteristická – každá dramatická postava je jedinečnou, osobitou individualitou. Inscenace nechává diváka postupně pronikat do Klimszou pečlivě budované atmosféry reálného prostředí, jež je však protkané vysoce divadelními prvky realistické grotesky. Dramatik Hemlut Kajzar v obou textech pracuje s nemalým množstvím postav a odmítá klasickou výstavbu dramatu. Obě hry směřují ke konkrétnímu závěrečnému pocitu zmaru, který Klimsza pojímá především obrazově.

    Profesor Ryjkovský (Josef Kaluža) po vzoru sovětských experimentátorů s dědičností a plemenností naturalisticky oplodňuje umělou krávu v životní velikosti a ignoruje svody herečky – Chlív (Alena Sasínová-Polarczyk, Tereza Dočkalová, Josef Kaluža). FOTO archiv KSA

    První jednoaktovka – Chlív – se odehrává na scéně, jež má vlevo světnici se stolem, oknem a skříní a v pravo je chlév se skopovým dobytkem. Začíná se představením Moliérova Zdravého nemocného. Je časné ráno Nového roku 1950. Představení je přerušeno bouřkou. Profesor Ryjkovský (Josef Kaluža) po vzoru sovětských experimentátorů s dědičností a plemenností naturalisticky oplodňuje umělou krávu v životní velikosti a ignoruje svody herečky. A tak se stane, že semeno býka Falstaffa končí ve vlasech diváků v prvních řadách. Předseda revizní komise (Marek Cisovský) – poté, co byl svědkem, kterak mezi sebou krávy na Štědrý den začaly hovořit o problémech „přesahujících prostory chléva“ – hledá útěchu a vysvětlení u kněze (Pavel Cisovský j.h.). Absurdní zemědělské experimentátorství korunuje ministerský příkaz povinného sázení upravených rýžových zrn do půdy, kterému se do „posledního dechu“ brání hlavní postava Jana K. (Vladislav Georgiev).

    V celém představení Chlív/Paternoster nebylo špatných herců. Jedinou nepatřičnost bylo snad možno vytknout Josefu Kalužovi. Jeho slabinou je, že má až moc rád diváky, respektive jejich smích. A tak svou komiku občas přeháněl. Naštěstí oplodňovací scéně tento přístup příliš neškodil. Homosexuální herec v podání Alberta Čuby se snažil vítězit nad nepřízní počasí pokryteckou nadřazeností, zatímco herečka (Tereza Dočkalová) se s – pro ni nepříznivým – prostředím smiřovala jednorázovými výlevy slz. K nejsilnějším okamžikům první části inscenace patřil dialog otce a syna v podání Marka a Pavla Cisovských. Obě postavy vystaveny nadpřirozené skutečnosti se dostávaly do zvláštně magické „obranné pozice“ samy před sebou. Jednoznačně nejsilnějším hereckým vkladem v této aktovce však přinesl Vladislav Georgiev. Flegmatická moudrost, kterou ověnčil Jana K., zdůrazňovala nesmyslnost konání a činů postav stojících proti němu. Umístění drobného Georgieva pod herce na stoličkách zdůrazňovalo velikost charakteru malého človíčka oproti morální prázdnotě postav navenek velkých a výrazných.

    Zatímco syn (Albert Čuba) se vrací domů s penězi a úspěchy, otec (Vladislav Georgiev) mu téměř neustále drží pod krkem sekeru – Paternoster (Marek Cisovský, Tereza Dočkalová, Vladislav Georgiev, Albert Čuba). FOTO archiv KSA

    Druhá část inscenace – aktovka Paternoster – sice pracuje s obdobně velkým počtem postav, avšak jejich důležitost pro samo dění je minimální. Hra je založena především na panoptikálnosti oslav návratu syna domů. Tři úřednicky oblečení strýcové se postupně transformují do podoby prasat. Tety jsou hrbaté a nesnesitelné. Zatímco syn (Albert Čuba) se vrací domů s penězi a úspěchy, otec mu téměř neustále drží pod krkem sekeru. Vladislav Georgiev v roli otce nabídl zcela odlišnou hereckou polohu než v první části. Otce ztvárňuje jako nebezpečného člověka plného „neagresivního“ násilí. O to děsivější jsou pak situace jeho setkávání se synem, jehož vyrovnaná pasivita jej paradoxně činí oproti otci mocnějším. Stejně jako v aktovce Chlív se na jevišti objevuje postava kněze v podání Pavla Cisovského. Každý je však zcela odlišný. Zatímco v bílém oblečený kněz v Chlívě je bezbranný a nostalgicky unavený, kněz v Paternosteru, oděný v černém, má plná ústa ďábla, který jako by sálal přímo z Cisovského modrých očí.

    Je otázkou, proč se tvůrci rozhodli pro umístění kratšího, kvalitativně slabšího a především staršího textu do druhé části večera. Jistou roli v tom zřejmě hrála skutečnost, že Paternoster je Kajzarovou prvotinou. Tento „návrat ke kořenům“ dramatikovy tvorby, který tematicky ladí s Chlívem, je dobrou možností, jak diváka přirozeným způsobem seznámit s autorovou poetikou.  Jistě i proto, jak blízko má Ostrava ke Kajzarovu rodnému kraji, neexistuje snad u nás jiný soubor a jiné divadlo, které by dokázalo českému divákovi tak přesně přiblížit díla tohoto – u nás zcela neznámého – dramatika . Ale nejen proto. V KS Aréně našel Kajzar zdá se ideálního interpreta.

    OL

    • Autor:
    • Publikováno: 29. listopadu 2012

    Komentáře k článku: Do Ostravy!!! Za divadlem… (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,