Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Do jízdárny patří koně

    Letošní ročník Salcburského festivalu, který se konal tradičně koncem léta, byl první pro nového intendanta Alexandera Pereiru. Proklamoval a dodržel zásadní změnu – žádná obnovená nastudování, všechny inscenace budou premiérami.

    Dokázal pro svůj záměr zajistit finanční prostředky – nová inscenace stojí o 650 až 800 tisíc euro víc než obnovená. Plánoval proto zvýšit výnosy z prodeje vstupenek o 1,5 milionu euro. Nabídl nová nastudování Mozartovy Kouzelné flétny a její pokračování Das Labyrinth od Petera von Wintera, Straussovu Ariadnu na Naxu v jednom večeru s  Moliérovou komedií Měšťák šlechticem, Pucciniho Bohému s Annou Netrebko, Bizetovu Carmen s Magdalenou Koženou a Jonasem Kaufmannem, Zimmermannovy Die Soldaten a Händlovu operu Giulio Cesare in Egitto s Cecilií Bartoli jako Kleopatrou. K tomu koncertní provedení Händlova Tamerlana a Mozartovy serenády o dvou dějstvích Il re pastore.

    Ředitel cirkusu

    Nový intendant Salzburger Festspiele Alexander Pereira. FOTO ANDREAS KOLARIK

    Novému intendantovi kritika přiznala schopnost zručného zacházení s hvězdami, které naláká na jejich oblíbený repertoár, dramaturgii však vytkla, že jí chybí jednotící idea a snaží se zavděčit většinovému publiku. Dokonce Pereiru někteří označili za „ředitele cirkusu“, pravděpodobně také v souvislosti s prvním reprezentačním plesem v závěru festivalu. Právě důrazem na společenský lesk se odlišuje od svých předchůdců. Na zásadní prognózy je brzo, nicméně se zdá, že od mladého publika se Pereira vrací k těm, kteří jsou schopni zaplatit nejdražší lístky.

    Vrcholy a propady Salzburger Festspiele

    V malé anketě renomovaných kritiků (Francie, Německo, Itálie) byly vyhodnoceny  úspěchy i  propadáky festivalu: k  negativům se počítá uvedení opery Das Labyrinth, kterou na Schikanederovo libreto, rozvíjející dále děj Kouzelné flétny, zkomponoval Peter von Winter, k pozitivům  inscenace opery Die Soldaten (Vojáci), kterou na vlastní libreto (podle Lenzovy hry) napsal v letech 1957 – 65 Bernd Alois Zimmermann.

    Labyrint

    Z ulic Salcburku. FOTO GUDRUN MEYER

    Nejprve tedy o negativním. Představení se hrálo na zastřešeném dvoře arcibiskupského paláce; byla zima a průvan, z poslední řady málo sešikmené tribuny, kde jsem seděl, byly vidět více hlavy diváků, než účinkující.

    V prvních tónech předehry zazněla nápodoba idiomů z Mozartovy Kouzelné flétny (tři vstupní akordy, pasáže zvonkohry, flétnové sólo), pokračování byla klasicistní hudební vata. Na pódiu se vesele pohybovali všichni účinkující v pestrých a rozpustilých kostýmech, i sbor, ten naopak v neutrální černi. Více psát o produkci zdá se mi zbytečné. Tak jen trocha historie díla samého.

    Klaus Kuttler (Monostatos) a Julia Novikova (Královna Noci). FOTO HANS JÖRG MICHEL

    Podobně, jako Dumas napsal pokračování Tří mušketýrů, tak i divadelní podnikatel a libretista Emanuel Schikaneder stvořil druhý díl Kouzelné flétny. Protože byl už v té době Mozart mrtev, zadal text ke zhudebnění bavorskému skladateli Peteru von Winterovi, tehdy ve Vídni proslulému. Děj lze stručně shrnout: obě negativní postavy z Kouzelné flétny(Královna noci a Monostatos), doplněné o Tiphea, krále Paphosu a jeho přítele Sithose, usilují všemožně překazit štěstí obou párů (Tamino a Pamina, Papageno a Papagena), které musejí podstoupit také další zkoušky (pouť labyrintem). Konec je samozřejmě šťastný. V době vzniku byl Labyrint úspěšný, později zapadl, partitura se ztratila.

    Vojáci

    Operu Soldaten napsal B. A. Zimmermann jako reakci na svoje vojenské nasazení na francouzské frontě za II. světové války. Do libreta mírně upravil činohru Jakoba Michaela Reinholda Lenze z roku 1776, který jako vojenský sluha také prodělal negativní zkušenosti s profesionálními vojáky, především důstojníky. V dramatu vypráví příběh Marie, dcery galanterního obchodníka, kterou okouzlí francouzský důstojník Desportes, záhy se jí nabaží a Marie jde z ruky do ruky. Rozsáhlá freska vykresluje morální bídu vojenského života, Marii nezachrání ani obchodník Stolzius, který ji miluje a aby jí zůstal nablízku, stane se vojenským sluhou a nakonec otráví jejího svůdce i sebe. Marie skončí na ulici a jako žebračka prosí o peníze také svého otce. Vzájemně se při tomto setkání nepoznají.

    Marie jde z ruky do ruky. FOTO archiv Salzburger Festspiele

    Lenzovo drama bylo inspiračním zdrojem Büchnerova Vojcka, na Berga svým hudebním jazykem navázal Zimmermann. Celá opera je vystavěna na jedné všeintervalové dvanáctitónové řadě, také metrorytmický průběh díla je touto řadou ovlivněn. Podobně jako Berg, i Zimmermann označuje některé hudební úseky jako ricercar, ciaccona apod., tyto formy však v díle nepoužívá. Simultaneitu i překrývání jednotlivých dějových pásem podtrhují citáty z různých epoch a stylů – gregoriánský chorál, Bachova hudba i jazz. Vokální party jsou napsány s důrazem na expresi, prakticky bezohledně a skoro nezpívatelně, stočlenný orchestr (zahrnující i jazzové combo) umožňuje velký, ale i komorní zvuk. Pro interpretační nároky trvalo dlouho, než byla opera poprvé inscenována.

    Hlavní hrací prostor je zabydlen měšťanským sedacím nábytkem; balíky slámy podtrhují atmosféru vojenského ležení. FOTO archiv Salzburger Festspiele

    Salcburská skalní jízdárna je ideálním prostorem pro velkou dramatickou fresku, také akustickou kapacitou. Režisér Alvis Hermanis ukotvuje operu na přelom 19. a 20. století, podtrhuje temné stránky bezútěšného života vojáků, v němž jediným rozptýlením je sex. Tuhle kratochvíli si mohou ovšem dopřát jen důstojníci, mužstvo je odkázáno na voyerství a sebeukájení. K vojenskému životu (a do jízdárny) patří koně, symbol mužského sexu. Na nich se projíždějí Marie i její sestra Charlotta, obě jen ve spodním prádle. Zpěváky vede režie k expresivnímu hereckému projevu na základě realistického jednání, při koncipování akcí a jednání postav vychází pochopitelně i z fyzických možností představitelů. Výsledek  je naprosto strhující, poněvadž všichni sólisté jsou jednak pěvecky výteční, jednak herecky disponovaní. Režijní koncepce (ve vztahu k dílu zcela služebná) i její realizace vedou diváka k tomu, aby vnímal poslechově náročnou hudbu jako jediný možný způsob zpracování dramatu.

    Na zatemněné arkády se občas promítá „měkké porno“ – snímky ženských aktů z přelomu 19. a 20. století. FOTO archiv Salzburger Festspiele

    Hermanis si také navrhl scénu: kupodivu nevyužívá vysoké skalní arkády jízdárny (jen se nahoře zjeví polní kurát se závěrečnou modlitbou, finálními slovy Otčenáše), ale postavil poměrně vpředu přízemní repliku arkád, ovšem zasklených, s průhledem do druhého plánu, v němž jednak stále přechází pět koní, jednak jsou tu společné ubikace prostých vojáků. Na zatemněné arkády se občas promítá „měkké porno“ – snímky ženských aktů z přelomu 19. a 20. století. Hlavní hrací prostor je zabydlen měšťanským sedacím nábytkem; balíky slámy podtrhují atmosféru vojenského ležení. Důležitým prvkem je pohyblivý prosklený kubus, v němž se odehrávají významné momenty děje (striptýz andaluské tanečnice či znásilnění Marie). Expresivitu scénického ztvárnění dovršuje přechod provazochodkyně přes celou šířku skalní jízdárny.

    Hermanis kupodivu příliš nevyužívá vysoké skalní arkády jízdárny. FOTO archiv Salzburger Festspiele

    Bezpečným základem hudebního provedení je perfektní výkon Videňských filharmoniků, hrajících naprosto precizně a s bohatou dynamickou i výrazovou škálou pod taktovkou suverénního Ingo Metzmachera, jemuž v určitých zvláště obtížných momentech pomáhá asistent, sledující zpěváky. Je těžké vybrat z velkého kvanta výtečných sólistů jména – rozhodně to však musí být Laura Aikin (Marie), Tomasz Konieczny (Stolzius), Daniel Brenna (baron Desportes), Morgan Moody (hejtman Mary), Matjaž Robavs (hejtman Haudy) i Boaz Daniel (polní kurát Eisenhardt); českého návštěvníka upoutala suverénní vokální kreace Gabriely Beňačkové v roli  hraběnky de la Roche.

    Ojedinělé Zimmermannovo dílo bylo provedeno tak přesvědčivě, že působilo jako mnohokrát hraná repertoárová opera. Inscenace se bude v rámci koprodukce opakovat na scéně milánské La Scaly. O jejím úspěchu nepochybuji.

    • Autor:
    • Publikováno: 5. prosince 2012

    Komentáře k článku: Do jízdárny patří koně

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,