DN 5

Oficiální české divadlo (na rozdíl od „neoficiálního“? ) snad není zcela mrtvo, je ale smutné a nemocné, průměrné a podprůměrné, zkrátka k ničemu. Konečně, jaká společnost, takové divadlo. Tak soudí Miroslav Bambušek v komentáři Pohřběme zkostnatělé české divadlo, jímž otevíráme páté letošní číslo Divadelních novin.

Nu, snad to nebude tak zlé, hned na tři inscenace, o nichž píšeme v naší kritické rubrice, bych se nebál své přátele poslat. A možná i tak starobylý profánní kus, jako je Straussův Netopýr v nastudování Východočeského divadla v Pardubicích, by potěšil i nejednoho zaťatého nekomformistu. Právě nad ním plus nad dalšími dvěma Netopýry – v Brně a v Ostravě – se zamýšlí Radka Hrdinová v obsáhlé recenzi Sčítání Netopýrů v Čechách, na Moravě a ve Slezku.

Bůh se nám vzdaluje – říká herec a divadelní ředitel Jiří Šesták, který svým dávným „damáckým“ spolužákům připadal jako dřevorubec, co právě přišel z lesa, kde pokácel deset stromů. Podnětem k rozhovoru s Jiřím Šestákem, nazvaném Jsem nosič vody, byly dvě výrazné role z poslední doby: kancléř Rieger v Havlově Odcházení a novelista Michal v Zelenkově Očištění.

Půvabná, vzdělaná (anglicky, francouzsky, rusky a polsky plynně), divadelní a filmová herečka Karolina Gruzska – u nás známá ze 3 sezón v pekle – zase tvrdí, že Všichni chceme sedět na hezké židli. V interview, který s ní pro Divadelní noviny vytvořila Veronika Bednářová.

Samozřejmě, v pátém čísle Divadelek je publikována plejáda dalších zajímavých článků. Tvrzení jistě sebechvalné, jako sebechválu jej však brát nutně nemusíte, neboť dle F.X. Šaldy zajímavý může být i šváb v polévce.

Jako obvykle přeji příjemnou četbu.

P.S. Doporučuji též sledovat diskusi o festivalu Ostravar, která právě běží na našem blogu.