Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dluhy, sex a žáby

    Festival francouzského divadla Sněz tu žábu oslavil půlkulaté narozeniny a již tradičně zpestřil pražské divadelní jaro záplavou růžových žabičkových origami; po prvním ročníku ve Venuši ve Švehlovce a druhém v Experimentálním prostoru NoD jimi nyní již potřetí zabydlel domácké prostředí holešovického Studia ALTA. Jako každý rok představil několik současných her frankofonních autorů, s nimiž se účastníci festivalu v rámci neformálních diskusí mohli také setkat.

    Francouzští herci vítali diváky v aranžmá jako ze Shakespearovy nejkrvavější tragédie. Foto archiv festivalu

    Nikoli však s autorem předlohy (či spíše předloh) jediné francouzské inscenace v podání hlavního hosta festivalu, bordeauxského souboru Collectif OS’O, s názvem Timon/Titus. William Shakespeare nejenže nebyl k dispozici osobně, jeho méně hrané tragédie Titus Andronicus a Timon Athénský navíc francouzským hercům vedeným německým režisérem Davidem Czesienskim posloužily pouze coby inspirace k vytvoření autorské inscenace s vlastním tématem rozehrávaným v několika rovinách – tématem dluhu. Aby splatili svůj dluh vůči divákům a vůči Shakespearovi, děj obou her ve stručnosti (která se zejména v případě Tita, Shakespearovy nejkrvavější tragédie plné dějových zvratů, ukáže být zhola nemožná) převyprávějí, nadále však rozehrávají vlastní zápletku sporu o rodinné dědictví po zesnulém otci, jež je ve výsledku neméně spletitá: jak si situace žádá, objeví se dosud neznámí nemanželští potomci, domnělou vlastní dceru odhalení dávno utajené pravdy o její nárok naopak připraví a celé to trvá přes dvě a půl hodiny. Onu zdlouhavost představení herci nakonec okomentují omluvou, že svůj dluh vůči divákům nesplnili a původně slibovanou délku představení o takových dvacet minut přesáhli. Aspoň že do hry zakomponovali motivy z avizovaného Shakespeara, a z letargie mě tak mohlo probrat krvavé finále.

    Ve výsledku ovšem sehráli hru, jež Shakespearovy motivy pouze využívala. Foto archiv festivalu

    Mnohem lépe vyznívá odborná debata na téma dluhu, jež dominuje první části představení a ve variacích jej protkává až do samého závěru: herci jsou při ní rozesazeni za stolečky s lampičkami po obvodu scény a jeden po druhém (za současného rozsvícení své lampičky) odpovídají na otázku, zda by člověk měl platit své dluhy. Vyznění je poměrně didaktické – původní, jednoznačnou odpověď Ano, samozřejmě vystřídá váhání a roztržka mezi debatujícími, kterou v závěru korunuje naprostý obrat a paradoxní Ne. Své názory ovšem debatující ilustrují zajímavými příklady z knihy Dluh. Prvních 5000 let, v níž americký antropolog David Graeber historicky dokládá, že odpouštění dluhů pomáhá udržovat stabilitu společenských systémů: příkladem za všechny je nehorázné zadlužení afrických států, jež je příčinou bídy nevinných lidí, a přitom je způsobeno někdejší libovůlí samozvaných diktátorů. Diskutující proto zákonitě dospějí k závěru, že je nutné rozlišovat mezi hlediskem ekonomickým a morálním. Přes jistou zdlouhavost a didaktičnost pro mě tedy představení znamenalo objevení zajímavého tématu a ocenit musím také herce, kteří věděli, o čem hrají, a činili tak se vším nasazením – včetně těhotné herečky v roli moderátorky debaty a nejstarší sestry, při jejímž řevu jsem se chvílemi bála, aby ze sebe nevydala přespříliš…

    Nejzajímavější byla debata na téma dluhu s příklady Davida Graebera a rozsvěcováním lampiček. Foto archiv festivalu

    Závěr třídenního festivalu patřil scénické básni Namaran francouzské spisovatelky Laury Tirandaz a hře pro mladé diváky Průvodce sexuální výchovou pro nové tisíciletí québeckého autora Oliviera Sylvestra. Pro ztvárnění prvního textu zvolil režisér Ian Mikyska minimalistické prostředky tak, aby nechal zaznít jeho poetičnost a dal prostor imaginaci samotných diváků. To fungovalo velmi dobře ve chvíli, kdy jej Edita Valášková s příjemně měkkým hlasem precizně artikulovala čelem k divákům, když pak ale hlavu v kapuci předklonila a posléze otočila tak, že jí nebylo vidět do obličeje, bylo těžké udržet pozornost – a jelikož byl její hlas ozvučen, zněl jako z nahrávky, což znamenalo další distanci. Vizuální vjem byl omezen pouze na ženskou postavu v bílém kabátku s kapucí a herce Jakuba Vaverku (který je zároveň dramaturgem inscenace), jenž její vyprávění doprovázel skládáním bílých papírů, které dívka upouštěla, na podlahu, jako by spolu s ní z pouhých slov stvořil obraz zapomenutého města Namaran a poté jej nechal zmizet pod vodou jezera tím, že papíry přeskládal na předtím vytřenou a dosud mokrou část jeviště. Představení sice přitáhlo mou pozornost k zajímavému textu, jeho scénický potenciál však bohužel neobhájilo; zanechalo ve mně spíše chuť si jej sama přečíst.

    Scénická báseň Namaran byla ztvárněna minimalistickými prostředky a obraz bájného města složen z papírů. Foto archiv festivalu

    Z divadelního hlediska pak představení nekompromisně přebila závěrečná produkce festivalu, ačkoli šlo „jen“ o scénické čtení. Vtipnou retro komedii o poznávání sexuální identity tří teenagerů a snaze dohnat zkušenosti před očekávaným koncem světa na přelomu tisíciletí inscenoval Jiří Hajdyla jako setkání tří dospělých přátel nad sklenkou vína. Herce Gabrielu Pyšnou, Martina Dusbabu a Václava Rašilova posadil na pohovku do těsné blízkosti k divákům a nechal je krátit si čas před začátkem představení pozorováním publika a tlumeným hovorem tak, jako to dělají diváci v hledišti. Herci pak společně načali láhev a dali se do čtení, přičemž víno ze sklenic postupně upíjeli. Celou dobu tak diváci mohli vnímat dvojí rovinu fikčního světa příběhu a jeho četby, spojenou s distancí mezi hercem a postavou, která se čas od času připomněla silněji – například když se Gabriela Pyšná mimo hru spontánně rozesmála. Konstantně ji bylo možné vnímat skrze mužské postavy, do nichž režisér obsadil herce zcela obráceně proti jejich typům: hlavního hrdinu, nejistého kluka, který vypadá, že si do soudného dne „nevrzne“, ztvárnil Václav Rašilov a jeho sebevědomého, pohledného kamaráda naopak plešatý a záměrně slizce působící Martin Dusbaba. Za doprovodu devadesátkové popmusic v čele s několika hity Backstreet Boys, na nichž ujíždí hlavní hrdinka, tak herci vytvořili dojem vzpomínky na mládí, přesně v duchu Sylvestrovy hry. Ta sice vypráví o dospívajících hrdinech stylem blízkým současné mládeži, situováním děje na sklonek milénia, kdy se třeba Windows načítal celé minuty, však může oslovit klidně i generaci dnešních čtyřicátníků. V neposlední řadě se pak tvůrcům podařilo vystihnout humor hry tak, aby nebyl trapný ani vulgární, ale zkrátka přiměřený: sexuální hrátky ústředního páru proto probíhaly pod dekou a masturbace dvou přátel pouze metaforicky, když předstírali hru na počítači za pomoci joysticků. Elegantní, decentní, a přitom zábavně dvojsmyslné…

    Retro komedii o poznávání sexuální identity tří teenagerů inscenoval Jiří Hajdyla jako setkání tří dospělých přátel nad sklenkou vína. Foto archiv festivalu

    Svou pozici v bohaté jarní nabídce divadelních festivalů tak festival Sněz tu žábu obhájil – a dluh vůči divákům nakonec splatil. Neudělil ovšem Cenu Grenouille, jíž tvůrci každoročně oceňují inscenaci frankofonního textu, která v České republice vznikla v průběhu uplynulého roku – své vlastní inscenaci Znovusjednocení Korejí Joëla Pommerata v Městských divadlech pražských ji spoludramaturg festivalu Michal Zahálka udělit nemohl a inscenace hry Alexandry Badey s předlouhým názvem Europe Connexion: Evaluace kvality a etiky v evropských veřejných zakázkách Divadla Letí vzbudila zřejmě u české divadelní kritiky příliš rozporuplné reakce. Alespoň čestné uznání tak putuje do brněnské Polárky za inscenaci hry Marylin Mattei Vnitřní nepřítel v režii Filipa Nuckollse.

    Cenu Grenouille organizátoři neudělili, čestné uznání putuje do brněnské Polárky. Foto archiv festivalu

    Collectif OS’O: Timon/Titus. Režie: David Czesienski, dramaturgie: Alida Breitag, asistent režie: Cyrielle Bloy, scéna a kostýmy: Lucie Hannequin, kostýmní asistent: Marion Guérin, light design: Yannick Anché a Emmanuel Bassibé, hudba: Maxence Vandevelde, líčení: Carole Anquetil. Hrají: Roxane Brumachon, Bess Davies, Mathieu Ehrhard, Baptiste Girard, Marion Lambert, Tom Linton a Julie Papin.

    Laura Tirandaz: Namaran. Režie a hudba: Ian Mikyska, dramaturgie: Jakub Vaverka, scénografie: Ondřej Menoušek. Hrají: Edita Valášková a Jakub Vaverka.

    Olivier Sylvestre: Průvodce sexuální výchovou pro nové tisíciletí. Režie: Jiří Hajdyla. Hrají: Gabriela Pyšná, Martin Dusbaba a Václav Rašilov.


    Komentáře k článku: Dluhy, sex a žáby

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,