Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2020

ročník 28
17. 3.–30. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 6)

    Festivalový maraton v neděli vrcholil a hlavní program servíroval pestré a atraktivní menu. Předkrmem byla loutková pohádka Radka Malého, Víta Peřiny a Michaely Homolové Čechy leží u moře. Poobědvat jste mohli Posedlost Divadla Na zábradlí, odpolední slavnostní raut patřil Slyšení z ostravské Arény a velkolepá večeře postmodernistickému Hamletovi Narodowyho Staryho Teatra z polského Krakova.

    Čechy leží u moře

    Barbora Kubátová v poetické koláži Čechy leží u moře, kterou uvádí Naivní divadlo Liberec FOTO JOSEF PTÁČEK

    Komorní pohádku Čechy leží u moře jsem se z důvodu malé kapacity hlediště rozhodla přenechat dětem. (V DN jsme již recenzi přinesli zde.)

    FOTO KIVA

    Posedlost fascinuje sc=nografií FOTO KIVA

    Zajímalo mě ale, jak vyzní v Divadle Alfa a před festivalovým publikem Posedlost (recenzi naleznete zde), vytržená z domovského prostředí. I tentokrát se potvrdilo, že tvůrčí koncepce dvojice Mikulášek-Viceniková na scéně Marka Cpina a v precizní interpretaci herců DNz v konkurenci vynikne a obstojí. Přesně tenhle odstup člověku chybí, když v Praze vyráží na jejich další premiéru téměř s jistotou (v mém případě příjemnou), že zhlédne novou variantu téhož.

    Odhalený interiér dvoupatrového domu byl na scéně Alfy vsazen do kulis tak, že to vypadalo, jako byste strhli část čelní zdi v bytovém bloku, což umocnilo pocit voyerství. Největší úspěch měla pochopitelně Jana Plodková ve scénách, kdy její tělo v šílených pravidelných záškubech podléhá rytmu hlasitě bušícího srdce. Značný ohlas sklidil výstup Dity Kaplanové a Leoše Nohy s kyticí, kterou přinese manžel manželce jen tak bezdůvodně, ale i další situace. Posedlost se sice řadí do série autorských inscenací „variace na téma“, nicméně z diváckých reakcí bylo znát, že trefuje do černého.

    Jako Eichmann v inscenaci hry Tomáše Vůjtka Slyšení. Režie Ivan Krejčí, Komorní scéna Aréna (2015) FOTO ROMAN POLÁŠEK

    Marek Cisovský jako Eichmann v inscenaci hry Tomáše Vůjtka Slyšení FOTO ROMAN POLÁŠEK

    Inscenace Komorní scény Aréna Slyšení (recenzi naleznete zde), která získala tři Ceny divadelní kritiky za rok 2015 (inscenace, text, mužský herecký výkon) a prezentuje tak vrchol současné české divadelní tvorby, byla k vidění na Malé scéně Nového divadla. Moje očekávání se ukázala jako mírně přehnaná, brala jsem však v úvahu, že se přece jen nehraje na domácí půdě, kde navíc třeba narážky na Ostravu musí lépe zarezonovat. Marek Cisovský v roli řešitele židovské otázky Adolfa Eichmanna mi vizáží a občas i gestikou a intonací připomněl Josefa Kemra. Nechtěná podobnost morální autority s Cisovského brilantně vystiženým, úřednicky akurátním nacistickým vrahem, umocňovala hrůznost charakteru, který Cisovský modeloval s lékárnickou přesností.

    Výklad historie mi však přišel v některých pasážích až polopatický, na druhou stranu text hry nevyžaduje žádné doplňující komentáře (autentické filmové záznamy apod.), jako tomu u podobných děl někdy bývá. Může být – a také je – interpretován na čistě herecké úrovni. Uznání kritiky získali Slyšení i Marek Cisovský zcela po právu.

    Hamlet FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Vizuálně krásný Hamlet FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Uvést Williama Shakespeara jako autora krakovské inscenace Hamleta je v kontextu úprav dramaturga Marcina Cecka a režiséra Krzystofa Garbaczewskiho skoro odvaha. Shakespearovi tu přísluší spíše úloha ducha mrtvého krále dramatu, kterou mu ostatně přiřkl už Heiner Müller svojí hrou Hamlet-stroj. K syntéze obou dramatiků přidávají tvůrci režisérské a herecké dilema, jak postavu Hamleta interpretovat, a rozkládají ji na zástupce tří věkových kategorií.

    Nekompromisně rozbíjejí i scénosled, vybírají nejvhodnější střepy a ty pak prezentují vizuálně okázalým stylem. Hraje se ve vodě, v zákulisí, mezi diváky, před divadlem, v autě na chodníku. Promítací plátno a kamera zprostředkují pohled do každého zákoutí, každý detail tváře. Před obřím zrcadlem, mezi ledovými hroty a pulzujícím srdcem, stříkají na scéně gejzíry krve, nebo zazní muzikálový duet. Slovo je mrtvé, ať žije obraz! Vyberte si svůj způsob sebedestrukce – tedy pokud jste. Protože možná si své Bytí už jen namlouváte. Víc ovšem nemá smysl prozrazovat, recenzi najdete v tištěném vydání Divadelních novin.

    Jedno je však jisté – pokud jste si přáli na závěr 24. ročníku Mezinárodního festivalu Divadlo ohňostroj, tak tahle polská extravagance se o něj, alespoň na názorové úrovni, spolehlivě postarala.

    ///

    Předchozí díly denních zpravodajství:

    DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 1)

    DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 2)

    DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 3)

    DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 4)

    DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 5)

     


    Komentáře k článku: DIVADLO ze z Plzně 2016 (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,