Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo ve stínovém hlavním městě

    Brno se dlouhá desetiletí považuje za křižovatku mezi Prahou, Vídní a Bratislavou. Za stínové hlavní město bez šance, že to nějaké volby kdy změní. Tím víc Brno soutěží se šťastnějšími rivaly, zvlášť v kultuře a v divadle. Přitom Brnu historicky ani dnes nechybí vynikající umělecké počiny, na které může být hrdé. Současná radnice se může chlubit deseti procenty, které ze svého rozpočtu dává na kulturu. V čem tedy je problém a jak to souvisí s událostmi kolem Daniela Dvořáka a brněnského Národního divadla?

    Narodní divadlo Brno

    Brno sice je druhé největší město republiky, ale se svými necelými 379 tisíci obyvatel (údaje převzaty z aktuálních údajů Českého statistického úřadu) nemá potenciál rozvinout velkoměstskou (metropolitní) kulturu, k níž patří soukromá bulvární divadla. Ta nejsou jen škodlivým smetím, jak si někteří myslí, ale přirozenou součástí života metropole. Pouze v Praze (1145 tis. obyvatel) se soukromý bulvár uživí, ale víme, že s obtížemi, že šilhá po veřejných dotacích a třeba velké muzikálové produkce by dlouho nepřežily bez diváků, kteří se sjíždějí prakticky z celé republiky. Ani přirozená spádová oblast brněnského divadla z jihomoravského kraje s necelými 1168 tisíci obyvatel takový potenciál nemá. Nevytrhnou to ani přilehlé části okolních krajů, které navíc disponují vlastními divadly.

    Brnu tedy nezbývá než divadlo veřejnoprávní (příspěvkové organizace) a nonprofitní. Už proto brněnští radní nedělají dobře, když jsou k městské alternativní scéně nepřátelští a skoupí – potvrzují chování maloměsta. Jenže Brňané se přirozeně nespokojí s jen „oficiální“ kulturou města, ta nezávislá nonprofitní je samozřejmě jen pro úzkou vrstvu zájemců, kdežto „lid“ přirozeně šilhá po velkoměstské „komerční“ produkci. Pokud ji v mezích možného supluje dotovaná sféra, má úspěch: Landovo Tajemství Zlatého draka v činohře ND Brno, ale i muzikály Městského divadla. Leč brněnská divadelní situace má své kořeny a důvody, zkusme je alespoň načrtnout.

    Národní, Zemské, Městské?

    Národní divadlo v Brně vzniklo podle vzoru Národního divadla v Praze v roce 1884 přičiněním Družstva založeného k provozování divadla o tři roky dříve. Přízvisko „národní“ lze v té době chápat také jako vymezení vůči zdejšímu divadlu německému, podobně jako tomu bylo v Ostravě. Symbolem českého národa a státnosti je však především reprezentativní Zítkova budova nad Vltavou, kdežto brněnské Národní se zprvu tísnilo v budově na Veveří a posléze se přetahovalo s Němci o budovu velkého Městského (sic!) divadla Na hradbách – dnešní Mahenovo, a o Redutu. Zprvu v „Národním“ divadle hrály soukromé divadelní společnosti, až později vznikly stálé soubory.

    Udržovat Národní divadlo, nebo z něj udělat operní dům? Tak nadále stojí logická otázka, kterou mají brněnští radní řešit.

    Už z řečeného vyplývá, že brněnské „Národní“ bylo po smyslu odjakživa divadlem městským, vzhledem ke spádové oblasti možná zemským, jakkoli jeho vznik souvisí s obrodou českého kulturního živlu v Brně. A jakkoli bylo díky premiérám oper Leoše Janáčka zejména po roce 1918 umělecky možná proslulejší než pražské Národní té doby.

    Po vyhnání Němců v roce 1945 sídlila v Divadle Na hradbách hlavně opera, činohra hrála na Veveří a když budova dosloužila, upravilo se pro ni kino Morava na Lidické ulici (1954) – dnešní činoherní scéna Městského divadla. Zdálo by se, že divadelní kapacity Brnu stačí, jenže pro „národní“ operu a balet tu v roce 1965 postavili novostavbu Janáčkovy opery – největší operní dům v republice! „Národní“ činohra tehdy postoupila do Mahenova divadla a na Lidické ulici vznikla další činohra pod názvem Divadlo bratří Mrštíků, která svůj počátek měla ovšem ve Svobodném divadle už v roce 1945. Tedy organizačně se definitivně posvětila existence druhé městské činohry vedle té „národní“, ve vlastním uměleckém programu se soubory nezbytně překrývaly. Ve stejné době se etablovalo divadlo Večerní Brno, i socialismus měl svůj bulvár (v Praze MDP), vznikala divadla malých forem a pár let na to Husa na provázku a další studiové scény, které stvrdily, že Brno rozhodně nemusí trpět mindráky vůči Praze – historie divadla šla v té době také Brnem, ne jen Prahou.

    Opera s baletem naopak posilovaly „národní“ důstojenství, které naopak kazil soubor zpěvohry, jenž v Redutě úspěšně hrál tradiční operety a klasické muzikály – výrazně ho profiloval mj. Ivo Osolsobě.

    Tady je Mošovo

    Po listopadu 1989 se označení „národní“ vrátilo do názvu instituce (předtím označené za Státní, i když ho fakticky zřizoval kraj) a velké městské divadlo tím opět trochu víc znejistělo, čí vlastně je. Kdežto Stanislav Moša proměnil Divadlo bratří Mrštíků na jasně deklarované Městské divadlo: v činohře nabídl dobře udělaný bulvár, po jakém byl v Brně a okolí hlad, a přidal dravě se rozvíjející muzikálový program. Tedy definoval divadlo, které našlo svou dobu a místo v brněnské společnosti. A co víc, pořádně si ukrojil z omezeného pecnu potencionálních diváků, kteří se k Mošovi samozřejmě stáhli odjinud a chyběli v hledištích jiných divadel. A co nejvíc: v roce 2001 po dohodě s tehdejším ředitelem Národního divadla Mojmírem Weimannem do svého divadla přesunul z Národního divadla soubor zpěvohry – bylo kolem toho hodně vášní, ale „národní“ činohra se ráda zbavila spolubydlícího z Mahenova divadla (když byla Reduta v havarijním stavu). Nakonec šlo o logický krok v potřebné restrukturalizaci brněnských divadel. Weimann byl první, kdo navrhl rozdělit „národní“ divadlo na jednotlivé celky a odsunem zpěvohry proces dokonce zahájil.

    Relativně malá dnes Činoherní scéna MD Brno ovšem nestačila čím dál náročnějším produkcím muzikálu a Stanislav Moša logicky požadoval novostavbu Hudební scény. Město Brno si nechalo v pražském Divadelním ústavu vypracovat oponenturu (tým vedl Milan Lukeš), která sice uznala Mošovy požadavky, doporučila však nestavět novou budovu, ale uzpůsobit tomu účelu budovu Reduty, která stále čekala na rekonstrukci. Mimo jiné oponentura varovala před dalším navýšením už tak vysoké kapacity sedadel brněnských divadel a před zvýšení nákladů ze strany radnice. Město varování nedbalo a Hudební scéna se v roce 2004 otevřela inscenací muzikálu Hair. V rámci Městského divadla svou úlohu plní skvěle, v kontextu Brna se však varování naplnila.

    Hudební scéna však byla až druhou polistopadovou divadelní stavbou, předcházelo jí zřízení CED (1993), tedy prostoru především pro Divadlo Husa na provázku. Spolu s Janáčkovou operou si Brno pořídilo tři nové divadelní budovy – to u nás nemá obdobu.

    Trocha čísel

    Dnes jen Národní divadlo spolu s Městským divadlem nabízejí v Brně každý večer 3218 divadelních sedadel (Mahenovo 569, Janáčkovo 1378, Reduta 259, Činoherní scéna 340, Hudební scéna 680). Víc než všechny scény pražského Národního divadla dohromady! K tomu zhruba 200 míst v hlavním sále CED, připočítejme za Divadlo Radost a další i příležitostné podniky nějakých 400 míst – a blížíme se ke čtyřem tisícům nabízených míst ve městě s 379 tisíci obyvateli! Jedno sedadlo na necelou stovku lidí včetně nemluvňat! Velkorysé! Přidejme nabídku zhruba deseti koncertů Filharmonie Brno v Besedním domě měsíčně, k tomu kina, různé další druhy kulturního vyžití a zábavy – učiněný ráj, který je však těžko utáhnout jen z veřejných prostředků. Už Weimann si ve zmíněné koncepci transformace Národního divadla Brno povzdechl, že si v roce 1965 Brno nemělo stavět Janáčkovu operu, ale raději pořádně opravit Mahenovo divadlo, které je unikátním menším operním divadlem – pro Janáčkovy opery jako dělané! A jeho brzká rekonstrukce je nevyhnutelná!

    Co s tím? Především by si otcové města měli jasně uvědomit, že jejich „národní“ je ve skutečnosti městské, a rozhodně by neměli prestiž stínového hlavního města zvedat dalšími megalomanskými stavbami. Naopak by měli hledat způsoby, jak stávající kapacity využít co nejefektivněji a jak získat peníze i odjinud než jen z městského rozpočtu. A také peníze soukromé! Doporučoval bych jim inspirovat se v Rakousku a v Německu, nechceme-li časem zplakat nad výdělkem, či spíše prodělkem. Ale to by bylo na jiné psaní, možná se k němu vrátíme.

    Brněnské činohry

    Daniel Dvořák při nástupu do Národního divadla Brno navrhl zrušit soubor činohry a ušetřené prostředky využít pro operu a balet – z původně čtyřsouborového Národního divadla by tak učinil městský operní dům s baletem, jak je v Evropě zvykem. Epochální myšlenka, ať už by se „národní“ činohra osamostatnila, nebo nejlépe poslala také do Městského divadla, kam vlastně logicky patří třeba i s budovou Mahenova divadla, nebo v nejhorším s lítostí zrušila. Jenže Dvořák na svém návrhu nijak netrval, později navrhl zase zrušit operní soubor, tedy sotva mu přiznat objev možného řešení.

    Ostatně podivně Dvořák rozhodl i o činoherních souborech: poněkud zkostnatělou „národní“ činohru nasměroval k experimentům Zdenka Plachého, analogicky ovšem definoval i druhou jaksi alternativní „národní“ činohru v Redutě vedenou Petrem Štědroněm. A nebral na vědomí, že oba soubory se programem zčásti překryjí s Divadlem Husa na provázku, které se k stáru za Vladimíra Morávka také překlopilo do stylově rozvolněné činohry. Z hlediska diverzifikace nabídky to dobré není, jasně vymezená je zase jen přiznaně „městská“ činohra u Moši, která přirozenou konkurenci v Brně momentálně ztratila.

    Udržovat Národní divadlo, nebo z něj udělat operní dům? Tak nadále stojí logická otázka, kterou mají brněnští radní řešit. Odborné doporučení by měli chtít od Poradního sboru, který však poté, co kritizoval Dvořáka, rozpustili. Obecnější důvody, jak otázku řešit, by měla zahrnovat kulturní politika či strategie. Na stránkách magistrátu jsem takový dokument nenašel, při pokusu otevřít jediný odkaz se slibným názvem Kultura v působnosti města se zobrazilo symbolické hlášení: Stránka nebyla nalezena, možná už je neplatná.

    /text najdete v aktuálních DN 18/2012/


    Komentáře k článku: Divadlo ve stínovém hlavním městě

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Ještě jeden pohled ze západu:
      V přehledu je neobjektivně Divadlo Radoist jen letmo zmíněno, zcela jsou pominuty stálé instituce Ha-divdlo a Divadlo Polárka, ačkoli jsou dotovány městem a Polárka je jedna ze tří českých činoher, hrajících především dětem (dále pražský Minaret a olomoucká Tramtarie).
      Nezmíněno je i dlouhodobě kvalitní nezávislé (a tedy rovněž částečně z veřejných prostředlků dotované)divadlo Líšeň, hrající pro dospělé i pro děti.
      Trvalým problémem brněnského divadelnictví je po mém soudu otvor v boku jeho korábu, otvor na čáře ponoru, který se jmenuje Janáčkovo divadlo. Voda se bez ustání hrne dovnitř a provoz pump je čím dál, tím dražší.
      Metafory stranou: Janáčkovo divadlo je disfunkční, obtížně vytopitelné monstrum, které pokud nebude předěláno na patrové garáže (to je starý brněnský nápad, ne můj) mělo by být zbouráno, Brno je nepotřebuje ani neuživí. Opera může žít trvale v Redutě.

      31.10.2012 (2.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Josef Herman

      Josef Herman

      Opera může trvale žít v Redutě, na malém jevišti v sále pro 259 lidi?

      31.10.2012 (8.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Kde bude žít brněnská opera
      ponechám na Brňácích, já jenom vím, že v budově Janáčkova divadla se jí žije špatně a draho, a že to je už desítky let považováno za trvale neudržitelný „cuc na peníze“, které by byly potřeba jinde.

      01.11.2012 (6.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Petře,
        to je výmluva: tys napsal,, že „Opera může žít trvale v Redutě“. Pokud mělo jít o soubor Janáčkovy opery, a ne o nějaký nový komorní, pak je to samozřejmě nesmysl.
        Provoz Janáčkova divadla je megalomanský a nákladný, to je zřejmé a v číslech doložitelné, na tom se shodneme, ale sotva můžeš tvrdit, že se v té budově žije opeře špatně. Nebo baletu. Velkorysý prostor totiž velká opera a velký balet potřebují, i když by to už zase chtělo dohnat technologie v současných parametrech. Jedinou chybou toho domu, z hlediska provozování opery, je akustika sálu.

        Úvahy,
        proč budovou zbourat nebo v ní zřídit garáže, vycházejí z vysokých nákladů na provoz, z toho, že budova je sice megalomanská, ale dost chatrně postavená, takže se v ní neustále něco opravuje (možnost městských zakázek!), což náklady dále velmi zvyšuje. A pak je to ošklivý megalomansky socialistický prostor, i když na to už se názory různí. Ale opera a balet si tam nežijí špatně.

        01.11.2012 (9.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Petr Pavlovský

          Petr Pavlovský

          Uznávám, Josefe,
          že jsem přestřelil, v Redutě se velká opera provozovat nedá. Ovšem jinak si protiřečíš!
          „Jedinou chybou toho domu, z hlediska provozování opery, je akustika sálu“, píšeš.
          Takže „chybou toho domu, z hlediska provozování“ (nejenom opery, ale jakéhokoli divadla) nejsou vysoké náklady na provoz, šílené tepelné ztráty v topné sezóně, to, že budova je „dost chatrně postavená, takže se v ní neustále něco opravuje“… to všechno nejsou chyby z hlediska provozování?
          Kdyby ten dům provozoval soukromník, tak zkrachoval už před čtvrt stoletím! Kolik se do TOHO DIVADLA NASTRKALO VEŘEJNÝCH PENĚZ OD LISTOPADU? Za ty peníze už v Brně mohly stát opery dvě!
          Ovšem, ze společného (společenského) krev neteče („možnost městských zakázek!“).
          Právě tomu V. Havel právem říkal „mafiánský kapitalismus“!

          01.11.2012 (14.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

          • Josef Herman

            Josef Herman

            Petře,
            ty nečteš! A dokonce už i ty překrucuješ!? „Jedinou chybou je akustika“ je samozřejmě a zjevně míněno z hlediska technologického a tvůrčího zázemí provozu operního divadla, tedy parametrů potřebných k dobrému uměleckému výsledku! A z tohoto hlediska opeře v budově špatně není, rozhodně jí je tam lépe než opeře v budově ND. Provozní náklady jsou systémově věcí zřizovatele a majitele budovy, jak uvádím a v článku některé aspekty řeším. Tak kde si zase protiřečím?

            Mimochodem,
            na tvrdých ukazatelích by se možná, dokonce pravděpodobně, ukázalo, že provoz Janáčkovy opery není dražší, natož výrazně dražší, než provoz budov SOP a ND. Co bys tomu řekl pak?
            Kdyby se uvažovalo o likvidaci budovy Janáčkova divadla, a jistě je to jedna možná varianta, pak by opera, pokud by se nestavělo v Brně další velké divadlo, proboha snad ne, patřila do Mahenova divadla, jiné vhodné tu není. A o tom jsem psal: chtělo by Brno jen městskou operu? V tomto pojetí dokonce spíš menší? Co se stávající činohrou v Mahence? A nepohybujeme se už v trochu patafyzicky teoretických škatulatech, která musejí respektovat současný umělecký stav? Právě ten spojování oper v Praze nerespektovalo a vidíš ty konce.
            Nebylo by tedy nejlepší, a to si myslím já, jednou pořádně Janáčkovo divadlo opravit, včetně snížení energetické náročnosti provozu, a udělat z něj zároveň koncertní sál? Opera s baletem pokryjí tak polovinu hracích termínů, koncertů je tak deset do měsíce – není racionálnější jít cestou co nejefektivnějšího využití kapacity Janáčkova divadla, která nyní využita není? Jenže dalo by se to skloubit i v zákulisí, ve zkušebnách a tak? To je už na detailním zvážení a posouzení reálného základu nějakých vizí.

            Jak to bude,
            musejí rozhodnout politikové, my společně s ekonomy bychom jim měli poskytnout co nejúplnější informace a analýzy. Také proto se v DN té problematice věnujeme a proto s tebou musím neustále diskutovat- politikové se totiž rádi chytají jasných jednoduchých řešení, jaká nabízíš. Ostatně rozhodnutí postavit si Janáčkovo divadlo k takovým tehdy patřilo.

            01.11.2012 (16.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

            • Petr Pavlovský

              Petr Pavlovský

              Ano, tak teď už jsme ve 100% shodě.
              Víceúčelová budova, opera,. balet, koncerty, to je 21. století.
              A nechal bych především na architektech, jestli je lepší přestavět Janáčkovo nebo ho zbourat a postavit něco nového (to si, laicky, myslím já).
              A mohl by tam být i druhý, menší, komorní sál na experimet a vůbec „komořinu“. Tam by, konečně, mohly najít místo i opera a balet pro děti.

              02.11.2012 (0.32), , Trvalý odkaz komentáře,

    4. Alena Soukupová

      Profilový obrázek

      Dysfunkční se píše s ypsilon, nikoli s měkkým i, Petře.

      03.11.2012 (22.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Máš pravdu, Aleno, mě spletlo slovo dystopie.

      04.11.2012 (20.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,