Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo v Dlouhé

    Na pražské divadelní mapě představuje úkaz toho, že divadlo se stálým hereckým souborem má smysl i budoucnost. Záměrně nepoužívám charakteristiky jako tradiční, repertoárové, ansámblové, jakkoli i tyto by se hodily použít, současně ale svým vymezením škrtí jako maturitní oblek při promoci. U zakladatelů nového divadla v roce 1996, s uměleckým vedením: Daniela Šálková (ředitelka), Hana Burešová a Jan Borna (kmenoví režiséři), Štěpán Otčenášek (dramaturg), platí více než kde jinde, že štěstí přeje připraveným. Zkušenosti z oblastních divadel i s rozjíždějícími se scénami (Labyrint, Dejvické divadlo) spolu způsobily, že po celou dobu své existence Dlouhá divákům nabízí patrně nejpestřejší žánrovou nabídku. Stačí se podívat do historie anebo na repertoár začínající sezony. Razantně interpretovaná světová a česká klasika, dramatizace literatury, současná dramatika, dramaturgické objevy méně známých her, autorské projekty.

    Slečna Jairová

    Z inscenace Hany Burešové Slečna Jairová. FOTO MARTIN ŠPELDA

    Neméně různorodá je stylová šíře jednotlivých inscenací, od antické tragédie přes frašku, tragikomedii či grotesku až po poetický kabaret či komorní muzikál. Východiskem se stalo spojení, herecké promíchávání a vzájemné ovlivňování režijních poetik dvou osobností – Hany Burešové a Jana Borny. Když k nim přidáme hostování nejvýraznějších polistopadových režisérů – kupříkladu J. A. Pitínského, Arnošta Goldflama, Ivana Rajmonta, Jana Nebeského, Jana Mikuláška, získáme výmluvný obraz českého divadla. Nutno dodat, že všichni režiséři se mohli spolehnout na mimořádně tvárný a múzický herecký soubor. Právě různorodostí stylů a poetik, s nimiž se soubor potkával, lze vysvětlit, proč se hercům vyhýbá rutina a stereotyp. Pokud se kdy umělecký soubor potýkal uvnitř se ztrátou motivace a kreativity, zvenku se žádný trvalejší propad poznat nedal, pokud nebudeme zdůrazňovat méně vydařené inscenace, které se v každém divadle tu a tam objeví, když se soubor nebojí riskovat.

    Doménou Divadla v Dlouhé, kterou se odlišuje od všech pražských divadel (s výjimkou specializovaného Minoru a souboru Buchty a loutky ve Studiu Švandova divadla), je fenomén rodinných představení. Od premiéry Skoumalovy a Bornovy hudební lahůdky Kdyby prase mělo křídla, ví pražský rodič, kam se s dětmi vypravit na představení, které dítě i dospělého bere jako rovnoprávné partnery. Už dva roky po vzniku nového divadla proběhl první ročník festivalu Dítě v Dlouhé, na němž se pražské rodiny mohou seznamovat s tvorbou mimopražských scén, které sledují podobný záměr co Dlouhá. Později se přidal festival 13+, který se obrací na málo oslovovanou generaci teenagerů. Nápaditá dramaturgie a produktivita divadla nám může připomínat bujný jahodník, který rok co rok vyhazuje nové odnože. Ve skutečnosti jde o projev zdravého organismu, který díky této tvořivosti neztrácí kontakt se svou dobou, což je od nepaměti tou nejvlastnější divadelní kvalitou. A pokud smím být osobní, zmíním ještě jednu vlastnost Dlouhé. Nedávno jistý společenský týdeník vyhledával místa – především restauračních zařízení, která jsou friendly k rodičům s malými dětmi. Kdyby podobná anketa proběhla mezi pražskými scénami, Dlouhá by nepochybně aspirovala na první příčku. Neumím přesně definovat, v čem pocit přátelskosti vůči divákům spočívá, jedná se však vedle vysoké umělecké úrovně (výčet všech úspěchů a ocenění, kterých Dlouhá dosáhla, by zabral celý rozsah článku) o nadhodnotu zvláště milou.

    Před časem pražská radnice charakterizovala vinohradské divadlo jako svou výkladní skříň. Patrně tím mínila honosnost měšťanské stavby na Královských Vinohradech. Je na místě poznamenat, že jedno z divadel, kterými se také může chlubit, sídlí sice pod úrovní chodníku ulice v Dlouhé, upozaděné v pasáži s nekonečnou rekonstrukcí, ale jeho hodnota už dlouho patří do výkladní skříně úspěchů pražské kultury.

    Rozhovor s ředitelkou Divadla v Dlouhé Danielou Šálkovou

    Daniela Šálková

    Svou úspěšnou existencí popíráte proslulou poučku, že divadelní soubor vydrží v plné síle sedm let. Určitě jste se ale s vnitřní krizí potýkali – můžete naznačit způsob, jak jste ji překonávali?

    Okolnosti nám nedovolily usnout na vavřínech. Pár let trvalo, než jsme přesvědčili diváky, že stojí za to do Dlouhé přijít, a pak nás v roce 2002 vyplavila velká voda. Nyní již třetí rok hrajeme divadlo na staveništi (majitelé objektu, ve kterém sídlíme, vše kromě divadla kompletně rekonstruují). Když máte společného „nepřítele“, většinou není čas na vnitřní krize. Samozřejmě únava se objevuje, snažíme se ale o stále nové podněty – zveme k hostování zajímavé režiséry, rozjíždíme projekt Krátká Dlouhá, každoročně pořádáme dva festivaly… Jedeme zkrátka pořád naplno.

    Systémovou krizí prochází dlouhodobě ale i pražská divadelní síť. Dokážete po tolika letech rekapitulovat největší omyly, ale i pozitivní změny?

    Slepou uličkou byla určitě snaha prosadit v roce 2008 tzv. „dotaci na vstupenku“ a související aktivity tehdejšího radního pro kulturu. Naštěstí se díky jednotě divadelníků podařilo nebezpečí přesunutí dotační podpory do komerční sféry odvrátit. V současné době jsem mírně optimistická, neboť pozoruji snahu o koncepční řešení problematiky financování pražské divadelní sítě.

    Navzdory politickým turbulencím se zdá, že transformace pražské divadelní sítě už je realitou. Jak se na ni připravujete a co si od ní slibujete?

    Nijak nelpím na právní formě příspěvkové organizace, ve které v současné době Divadlo v Dlouhé funguje. Zcela jistě bychom mohli změnit právní formu, aniž by to mělo viditelné dopady na divadelní provoz – pravděpodobně by to nepocítili nejen diváci, ale ani většina zaměstnanců. Připravovat se v tuto chvíli na transformaci je ale takřka nemožné, protože transformace dosud nemá (pokud vím) přesnou podobu a návrhové dokumenty, které jsem měla možnost připomínkovat, přinášejí víc otázek, než odpovědí. Některé z těchto otázek jsou zásadního charakteru, a proto věřím, že budou zodpovězeny před tím, než bude celý proces zahájen. Transformace by v každém případě neměla být pro zúčastněné subjekty krokem do neznáma, ale přechodem do promyšleného a funkčního systému.


    Komentáře k článku: Divadlo v Dlouhé

    1. Eva Honková

      Profilový obrázek

      Prvně jsem navštívila divadlo v 10/2012 , dcera měla volné vstupenky . Byla jsem tak nadšená výpravou, herci a zpracováním tématu, usmátá k smrti , že navštěvuji s dcerou divadlo v Dlouhé každý měsíc. Beru to jako obrovskou vzpruhu proti všem negativním jevům např.politice a jako lék na cukrovku . Přeji hodně úspěchů Eva.

      24.09.2013 (8.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,