Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Divadlo „teď a tady“ na křižovatkách dějin

    Mezinárodní festival Pražské křižovatky se zrodil z iniciativy pražského Národního divadla a nadace Vize 97 v říjnu 2016, k nedožitým osmdesátinám Václava Havla. Občansky angažovaný odkaz svého duchovního patrona naplnil hned v nultém ročníku, když se prozíravě zaměřil na postsovětský východ. Připomeňme si tehdy určující historické souřadnice: v zimě 2013/2014 byl v ukrajinském Kyjevě krvavě potlačen proevropský Majdan, na jaře 2014 Rusko anektovalo ukrajinský Krym, v roce 2015 si běloruský prezident Lukašenko ve zmanipulovaných volbách zajistil dalších pět let diktatury, zatímco spisovatelka Světlana Alexijevičová získala Nobelovu cenu, a konečně v parlamentních volbách v Rusku v září 2016 získala prokremelská strana Jednotné Rusko historicky nejlepší výsledek a posvětila Putinovu neomezenou moc…

    Proud naléhavých monologů je umocňován jemnými chvějivými přesvity a prokládán sérií sugestivních dokumentárních sekvencí FOTO MAURYCY STANKIEWICZ

    Na festivalu byly v roce 2016 výrazně zastoupeny všechny tři země. Divadla i osobnosti oponující režimu tehdy ještě nacházely v lokálních podmínkách Běloruska, Ukrajiny i Ruska možnosti alternativní či paralelní působnosti. V letošním jubilejním pátém ročníku festivalu (ročníky 2020 a 2021 znemožnil koronavirus) nemělo publikum možnost setkat se s žádným souborem z iniciačních zemí, který by přicestoval ze své domoviny. Brutální mocenské tažení diktátorů Putina a Lukašenka proti každému svobodnému projevu, divadlo nevyjímaje, proměnilo uměleckou arénu v místo, kde se v „lepším“ případě předstírá, v horším vraždí. Je pochopitelné, že se mnozí scéničtí umělci, jejichž práce je závislá na svobodě tvorby „teď a tady“, uchýlili do exilu. Paradoxně tím leckde (u nás například v Cirku La Putyka) obohatili kreativní prostor divadelní Evropy.

    Tak se stalo, že nonkonformní varšavská scéna Nowy Teatr na Nové scéně Národního divadla dvakrát uvedla inscenaci 1‚8 M, v níž hrají herci z Běloruska, přihrávají herci z Polska, tlumočí herci z Česka a pod kterou je jako autor a režisér podepsán původem Rus se sibiřského Irkutska, dnes evropsky uznávaný a žádaný divadelník Ivan Vyrypajev (*1974). Mnohostranně nadaný, činorodý a svébytný tvůrce, jenž se v Moskvě mezi lety 2002 a 2015 vyhranil ve skutečnou osobnost, přesunul v létě 2016 své těžiště do Polska, s Ruskem však nadále udržoval živý kontakt. Prestižní ruská divadla uváděla jeho přemýšlivě apelativní texty a zvala ho ke spolupráci. To vše až do 8. března letošního roku, kdy dal na protest proti Putinově vojenské invazi na Ukrajinu ruským státním divadlům pokyn, aby jeho autorské tantiémy převáděla na konto ukrajinským uprchlíkům. Reprízy jeho her byly šmahem „pozastaveny“, s čímž ostatně počítal. Vyrypajevovo následné rozhodnutí vzdát se ruského občanství a přijmout polské (v květnu toho roku) bylo vzhledem k jeho lidské i umělecké integritě zákonité.

    Nevím, kdy a jak vznikla myšlenka vytvořit inscenaci 1‚8 M ani jak byl sestavován tvůrčí tým, soustředěný kolem sedmi špičkových běloruských herců na útěku. Celý projekt je z bezpečnostních důvodů zakonspirován a jeho středobod – Ivan Vyrypajev – je ve své autorské praxi zřejmě poprvé „pouze“ redaktorem „příběhů“ cizích reálných hrdinů, které pro něj na místě činu shromáždil anonymní běloruský dramatik. Osobní, zcela autentická svědectví osmi skutečných účastníků pokojných masových demonstrací v Minsku po zfalšovaných prezidentských volbách v srpnu 2020, potažmo Lukašenkových politických vězňů a jejich blízkých, mají formu dopisů z vězení, soudních výpovědí i intimních zpovědí; každé z nich je palčivě konkrétní, jedinečné a statečné, všechna dohromady jsou drtivou obžalobou absurdity a svévole Lukašenkova režimu.

    Prostorově vizuální koncept inscenace, vytvořený scénografií Karoliny Bramowicz a Vyrypajevovou režií, svědčí o vzácné citlivosti i praktičnosti sehraného tandemu. Hrací plochu vymezuje bílý textilní „širokoúhlý“ horizont, rozstřihaný jako žaluzie na třicítku vlnících se svislých pruhů, skrze něž herci vstupují en face do prostoru hry. Jeho hlavní proměny se dějí na podlaze: světlo shůry zde může vymezit bílý kruh (bezpečí?), žlutý čtverec podlahu vězeňské cely a červený čtvereček 1‚8 × 1‚8 m představuje plochu, která v současné době v běloruských věznicích připadá na jednoho vězně…

    Proud naléhavých, do publika otevřených hereckých monologů, provázených velmi střídmou, leč výmluvnou akcí, je rytmicky i obsahově členěn, usměrňován a umocňován jemnými chvějivými přesvity a prokládán sérií sugestivních dokumentárních sekvencí, promítaných na horizont jako na projekční plochu. V této názorné revokaci vzestupu a pádu běloruské „červenobílé“ revoluce jsou obličeje lidí pro jistotu rozmazány. Vstupní motiv projekce – živé oči – však přetrvává ve tvářích všech osobně zaangažovaných aktérů. Inscenace začíná a končí společným zpěvem běloruské lidové písně, jenž se na konci mění v pronikavý křik. Patrně našel inspiraci v „minutě křiku za Bělorusko“, kterou v květnu 2021 před běloruskou ambasádou ve Varšavě uskutečnila občansky angažovaná polsko-běloruská performerka Jana Szostak, jež si pro jinou veřejnou příležitost pořídila sukni s portréty běloruských politických vězňů. To vše bylo před 24. únorem 2022, kdy Bělorusko „zastínila“ Ukrajina… Vpád nové „reality“ proměnil i Vyrypajevovu inscenaci: dvojice polských herců, uvádějící diváky na začátku představení do dějinných souvislostí, vzdává na konci hold bratrům a sestrám na Ukrajině a na bílý horizont se projekcí rozvine žlutomodrá vlajka. Sláva Ukrajině, Bělorusku i všem dalším, jejichž svoboda je v ohrožení.

    Nowy Teatr, Varšava – Ivan Vyrypajev: 1‚8 M. Režie Ivan Vyrypajev, scénografie Karolina Bramowicz, kostýmy Maria Duda, hudba Jacek Jędrasik. Premiéra 28. prosince 2021 (psáno z uvedení na Pražských křižovatkách 18. a 19. října 2022).


    Komentáře k článku: Divadlo „teď a tady“ na křižovatkách dějin

    1. Marta Ljubková

      Avatar

      V roce 2020 a 2021
      se Pražské křižovatky samozřejmě konaly – sice v koronou okleštěné podobě, ale v září 2021 tu hrálo Mapa Teatro a v únoru uvedly projekt Building Conversation, a na podzim 2020 jsme uváděli (aspoň online) Warlikowského inscenaci We Are Leaving.

      16.11.2022 (22.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vlasta Smoláková

      Avatar

      Škoda,
      že jste v tom případě „samozřejmě“ nedoplnila informace a fotodokumentaci na oficiální website festivalu, který hovoří jinak.
      = viz: https://www.narodni-divadlo.cz/cs/prazskekrizovatky

      18.11.2022 (11.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Marta Ljubková

        Avatar

        Já web neobstarávala
        ani tehdy, ani dnes. Informace lze najít i na živějších platformách, například na facebooku festivalu.

        18.11.2022 (16.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,