Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo Plzeň Cup (No. 2)

    První celodenní festivalový den bývá ve znamení plných divadel a vášnivých diskusí, neb všichni přítomní jsou vesměs ještě plni síly a touhy po divadle. Nejinak tomu bylo včera.

    Festival je – ostatně jako každoročně – trochu nešťastně koncipován tak, že je velmi těžké navštěvovat cokoli mimo Hlavní program. Tedy chcete-li poznat a vidět alespoň něco z inscenací a projektů Off programu, Open Air, Doprovodné akce a letos dokonce ještě další programovou linii – Johan uvádí, máte smůlu, anebo musíte želet něčeho z Hlavního programu.

    Do nové dramaturgické vrstvy – Johan uvádí – například patřila včera mnou zmiňovaná Lenka Bartůňková. Oba  – říkejme jim off a off-off – programy jsou letos výjimečně kvalitní a rozhodně by speciální pozornost zasluhovaly. Ač jsme na festivalu píšící dva (vedle mne ještě Lenka Dombrovská), asi se nám nepodaří o nich podávat podrobnější informace. Postavit divadelníka mezi rozhodnutí, zda jít na ojedinělý ruský projekt Parchanti, nebo na (jistě atraktivní) Dotkni se stínu bechyňského alternativního pohybového tělesa Mýtus a performanci Útroby krávy lightdesignera a režiséra Jana Komárka je sice bolestné, ale Rusové v tomto klání jednoznačně vítězí. A to bylo možné jít ještě ve stejný čas do kostela Nanebevzetí Panny Marie na site specific projekt Ambrosia kuksko-pražských Geisslers Hofcomoedianten (o něm jsme již psali v reportážích z loňského Jiráskova Hronova) a do Divadla Alfa na Misantropa brněnského Buranteatru (také jsme v DN reflektovali).

    Hamlet z Bravíčka

    FOTO archiv Divadlo Alfa

    Ale zpět k včerejšku. Začínalo se domácím představením Divadla Alfa Hamleteen. Razantní úprava s Romeem a Julií snad nejslavnější Shakespearovy hry (dramaturgie Pavel Vašíček, režie jeho syn, nedávný absolvent režie KALD DAMU Jakub) se dočkala ostře kontroverzních ohlasů. Patřím k těm, kteří se na Hamleteenovi (již podruhé) velmi dobře bavili. Hereckými výkony, „hláškami“, ale především posunem tématu směrem do pubertálního světa dnešních teenagerů. Nemám zde čas podrobněji popisovat všechny jemnosti a ostré zákruty děje, který se jen velmi volně drží předlohy, ale vidět třeba starého Hamleta (Bohuslav Holý) jako zarputilého skauta, jehož musí poslouchat nejen syn, ale i žena Getruda (Blanka Josephová-Luňáková) a bratr Claudius (Petr Borovský) je parádní nápad.Navíc není samoúčelný. Jakub Vašíček jej rozprostře do celé inscenace, zdůvodní jím nevěru Hamletovy matky i další dějové a situační vyhrávky. Snad každý divadelník musí s radostí ocenit, když mrtvý Hamlet v kostýmu Limonádového Joea nabízí svému synovi mléko a nutí jej zabít, „aby splnil bobříka pomsty“. Měl sis všímat spíš bobra své ženy, odpoví mu cynicky syn. Je to vtip vulgární a pro mnohé nepřijatelný (právě oplzlost a podbízivost byly nejčastějšími výtkami), ale odpovídá celému výkladu. Je to představení ještě v mnoha dalších ohledech právě tímto směrem přesně a hodně daleko dotahované, divadelnicky šikovné, chytré, nesmírně vtipné. Nelze nezmínit Milana Hajna jako Hamleteena, ale nemělo by se zapomenout ani na nádherně pitomé Rosencrantze a Guildensterna Roberta Kroupara a Ondřeje Bauera nebo smyslnou, ale vlastně velmi citlivou a civilně pojatou Ofélii Diany Čičmanové. A těch scénických a hudebních nápadů… to bych se rozepsal na další dvě strany. Snad ještě bude tady či v DN místo a čas. Protinázorů bylo tolik  že by stálo za to věnovat této inscenaci speciální prostor. Možná i Lenka Dombrovská, která patřila k těm, kteří byli rozezleni údajnou schválností a povrchností, se v tomto zpravodajství ještě ozve.

    Peklo zvané Rusko

    Peklo zvané Rusko… FOTO archiv festivalu Divadlo plzeň

    Hlavním včerejší produkcí byla inscenace Parchanti /Otmorozki/ moskevského Divadla Sedmé studio (Sedmaja studia), jež se zformovalo právě tímto projektem ze studentů školy-studia MCHT. Jejich pedagog a režisér Krill Serebrennikov, známý u nás především svými filmy (Deník zabijáka, V roli oběti, Den sv. Jiří, Zkrat…), pro ně vybral a zdramatizoval stejnojmenný román Zachara Prilepina, který vyšel v Rusku v roce 2002 a popisuje z pohledu nové komunistické mládeže – spíše však anarchistů – současnou drsnou ruskou politickou realitu, jež si nezadá nejen s tou sovětskou, ale spíše připomíná časy Dostojevského, Ostrovského či Gorkého z konce carské éry přelomu 19. a 20. století.

    Na začátku jsem vtaženi do pouliční demonstrace, drsně rozháněné ruskou policií. Pak se ocitáme vprostřed anarchistické politické buňky strany Svaz budovatelů, jež chystá teroristické útoky nejen v Rusku, ale až v Lotyšsku. Vše je zobrazeno dynamickými prostředky fyzického divadla, co možná nejnaturalističtěji, nejautentičtěji. Scéna střídá scénu. Otevřené, na dřeň černých stěn syrové jeviště je členěné jen železnými policejními zátarasy, které herci během akcí různě přesouvají a komponují. Ať jsme na náměstí, v policejní vyšetřovatelně, v cele či bytě, vždy je scéna otevřená, ponuře temná, s pár nezbytnými rekvizitami. Vše odvisí od neustále se řinoucí, emoce atakující soudobé taneční hudby – asi jako bychom sledovali muzikál – a na hercích a jejich schopnostech ostrých střihů. Od naturalistické autentičnosti přes psychologickou věrohodnost vztahů po stylizované scény bojů a soubojů. Ač se herci snaží sebevíc, právě tato stránka se mi jeví jako jistá slabina této produkce. Nejsou takovými typy, aby mohli hrát a působit jako naprostí „naturščici“ a současně taneční stylizované divadlo v kombinaci s výraznými figurami a situacemi je zatím nad jejich herecké síly. Maně jsem si vybavil loňský Sorokinův Led v podání maďarského Národního. Právě herecká odvaha jít v naturalistických scénách až do explicitní drsnosti této inscenaci scházela. Ale jako politické divadlo to bylo silné. Obžaloba současného Ruska pohledem nepřijatelných lidí „na dně“, anarchistů a šílenců. Jako z Dostojevského Zločinu a trestu. Jen to svědomí je zasutější. Vyšetřovatelů i aktérů. Profesor filosofie či historie (nepochytil jsem přesně), který se s anarchisty snaží komunikovat, je idiotem dneška. Jen už se o něj nikdo nezajímá.

    Důležitá byla i debata s režisérem Serebrennikovem po představení. Fotograf Kronbauer dokonce řekl: To představení se mi nelíbilo. Pořád ve tmě a v protisvětle, plochý ksichty, stále stejná energie, bez přesvědčivého výrazu. Setkání a dialog s režisérem mi ale vše vynahradil. Inteligentní, člověk, který vidí současný stav Ruska a dokáže jej pojmenovat, charakterizovat a něco pro změnu aktivně dělá. Svým projevem mi víc otevřel oči, než svou produkcí. Ty byla příliš dětinská.

    A tak je zase o čem mluvit a o co se přít. Tím končím, neb se hrne další festivalový den. Snad se k aspoň některým tématům  dostaneme v DN nebo na i-DN hlouběji. Už teď snad mohu prozradit, že se s režisérem Serebrennikovem snažíme připravit do DN rozhovor.


    Komentáře k článku: Divadlo Plzeň Cup (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,