Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo lidové zábavy

    Nevím, kam by kolega Pavlovský zařadil „divadlo jednoho slova“, zda mezi němohru nebo činohru, ale právě takovou jednoslovní hru nabídla berlínská Volksbühne inscenací Murmel Murmel. Festival na představení do domovské scény přichystal jednodenní zájezd a název příznačně po smyslu i obsahu produkce přeložil Mumly mumly.

    Murmel Murmel

    Groteskní situace z inscenace Murmel Murmel FOTO ARCHIV PDFNJ

    Nešlo o víc než pohybové a situační grotesky rytmizovaně doprovázené či komentované chuchvalci slov Murmel a z nich vyplývající herecké kreace jedenácti performerů (9 mužů, 2 ženy), podpořené živou hudbou dalšího do dění vstupujícího účastníka (a někdy i dirigenta) Ingo Günthera. Nádherné jevištní dada, dalo by se o celé produkci napsat a víc už nepokračovat. Barvité kostýmy Victorie Behr, dynamicky proměnlivá scéna připomínající zvětšující se a zmenšující čočku fotoaparátu, perfektní rytmus a maximální prostor pro herce (režie Herbert Fritsch, bývalý herec Volksbühne). Varieté, show, zábava. Ovšem inteligentní (až intelektuální – odkazy na různé divadelní formy, styly a epochy) a poučená. Jako bychom sledovali hudební a především kostýmové retro od zhruba konce padesátých a začátku šedesátých let minulého století s velkými drdoly, buřinkami a pastelovou barevností až kamsi k nové vlně a ska let osmdesátých, či dokonce začátku let devadesátých. Domluvit se stejně nejde, a tak se pitvořme, tančeme a bavme. Herci se promumlávají nepřeberným množstvím situací, tu s čísly jak z prvotřídního kabaretu (třeba úvodní s kloboukem), tu jak z barvitých reklam na cokoli. Jako bychom sledovali jevištně zpracované úvodní titulky k „četnickým“ filmům Louise de Funése či těm „růžovo-panterským“ s Peterem Sellersem. Ovšem už bez následujícího filmového (divadelního) příběhu. Pop-artová pěna pop-artové epochy. Divadelní (pohybový) koncert.

    Pro českého diváka bylo zajímavé, že poetika i estetika a v podstatě i samo zpracování bylo velmi blízké podobným dobovým „šprťouchlatům“ Pražské pětky. Na um pamětníkům té doby přicházely etudy bratrů Cabanů – především Slipper dance, Laguna Varadero Baletní jednotky Křeč, Podívejte, jak se kroutí Mimózy či crazy čísla dua Thomas a Ruller. A závěr se skupinou klávesistů v černobílých společenských šatech, to bylo jako když vystřihne dechaře z Show Tomáše Tracyho. Zřejmě bylo v té době i přes normalizační železnou oponu cosi v Evropě (či světě) společného: bavit se pitvorností a obarvit šedivý svět kreativitou a pastelovými barvami.

    A ještě jeden úhel pohledu byl pro českého diváka pozoruhodný – a pro něj především měl samotný zájezd do Berlína smysl: reakce domácích diváků. U nás by se asi těžko takhle spontánně bavili v jinak radikálně politickém a vážném divadle. A těžko by v tak hojném a generačně rozvrstveném (od školních dětí po prarodiče) přišli. Jako by touto novou (spolu)linií dosahovala Volksbühne prapodstaty svého názvu: Lidová scéna. Potvrdil to ostatně i závěr festivalu, kdy Volksbühne přivezla do Státní opery frašku Španělská mu(š)ka téhož režiséra.

    Nicméně – přiznávám – za sebe mám raději, když v divadle jde (aspoň trochu) o život, ne jen o bránici. Murmel byla „jen“ čirá a chytrá radost.


    Komentáře k článku: Divadlo lidové zábavy

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,