Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo Kámen: Postřehy (No. 2)

    Herec je vrahem režisérových snů. Alespoň takto mi kdysi Mirek Pokorný, režisér Divadla Gong, definoval toto snové povolání. V Divadle Kámen (DK) by mohlo platit, že herec je loutkou režisérových příkazů. To ovšem jen v případě, že by Petr Macháček a herci divadla za sebou neměli patnáct let systematické práce zkoumání, prohlubování a rozvíjení osobnostního herectví v minimalistickém divadelním prostředí. Každý kamenný herec je osobnost a každé jeho hraní je osobnostní. Každé osobnostní hraní je ovšem jiné a jeho aspekty může každý vnímat po svém.

    Zdeňka Brychtová v inscenaci Divadla Kámen Deus ex offo. FOTO archiv DK

    Zdeňka Brychtová v inscenaci Divadla Kámen Deus ex offo. FOTO archiv DK

    Jak to tedy vidím já?

    Herec DK je téměř svobodná, přirozená a živá bytost, která si na jevišti dělá co chce za předpokladu, že:

    – akceptuje předepsanou formu (pohyb, text, rytmus, …), kterou by ovšem stejně neporušila, neboť to není třeba

    – si přináší svůj vlastní obsah, vlastní náladu, vlastní zážitky a zkušenosti, vlastní charakter, a přitom ctí a akceptuje obsahy, nálady, zážitky, zkušenosti a charaktery ostatních herců a diváků.

    Divadlo Kamen

    Herec DK nepotřebuje mluvit nahlas a zřetelně, pokud předá ostatním hercům a divákům dostatek energie, kterou v danou chvíli předat může a chce.

    Herec DK se nepotřebuje stylizovat do cizích postav nebo charakterů, pokud si na jevišti dostatečně prožije svoji vlastní postavu a charakter, svůj vlastní životní příběh na základě rytmu, formy, vlastního obsahu a energií od ostatních herců a diváků, které k němu, pokud tedy chce, přicházejí z dostatečného množství stran.

    Herec DK se po jevišti nemusí pohybovat excentricky a teatrálně, pokud dokáže onu excentričnost, pocit z pohybu a výrazovost svého fyzického konání předat pomocí nepatrného, ovšem zcela důsledného, čistého a naplněného pohybu malíčkem pravé, případně levé ruky.

    Herec DK nemusí hrát, pokud se dokáže na ostatní herce dostatečně napojit.

    Herec DK nemusí nic předstírat a s rekvizitami může manipulovat jen v případě, kdy je vlastní potřeba silnější než obecná nutnost.

    Herec DK nemusí rozumět obsahu hry tak, jak mu rozumí sám tvůrce nebo ostatní herci. Dokonce mu nemusí rozumět ani tak, jak mu rozumí kterýkoli divák. Herec DK rozumí svému obsahu a svým motivům, které se mu během zkoušení a repríz v hlavě zrodí. Pokud se herci obsah ani téma nezrodí, je to chyba především jeho samotného.

    Herec DK si nemusí pamatovat, jak odehrál předchozí reprízu, neboť impulsy, které vnáší do repríz následujících, se dějí teď a tady a přináší je nejen sám herec, ale také ostatní herci, diváci, případně hudba. Každá tato složka je proměnná a zcela osobitá.

    Zdeňka Brychtová, herečka Divadla Kámen

    Kamen-PF 2014-1



    Komentáře k článku: Divadlo Kámen: Postřehy (No. 2)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Tvé (vaše – divadla?) teze
      působí hodně přísně. Skoro jako byste byli sekta, skoro aby se vás člověk bál. Co chcete – ty, herečka, vy, herci – divadlem dosáhnout? Proč se divadlu – právě (a jen?) v souboru Divadla Kámen – věnujete?
      A co se týká techniky: Jak se na hereckou práci připravujete? Procházíte nějakou speciální pohybovou průpravou? Máte cvičení na soustředěnost, na otevřenost, na důvěru? Jaká? S kým? A co hlasová cvičení? Anebo se připravujete individuálně (přicházíte každý s tím, co umíte, své dovednosti rozvíjíte jinde) a na zkouškách vše podřizujete výhradně přípravám (nové?) inscenace/projektu?
      Co Ti (vám) práce v Divadle Kámen dala? Jak Tě změnila – posunula? Kam?

      03.01.2014 (0.54), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Jan

      Profilový obrázek

      Hlasová cvičení v Divadle Kámen?
      Cha! Největším cvičením je rozebírání vztahů hereček/herců před představením, sdělování si nejnovějších pokroků našich dětí a nadávání na politiku(y).
      A s těmi všemi emocemi se rozcvičíte velmi dobře. Jen rejža to nemá moc rád…

      03.01.2014 (10.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Petr Odo

        Profilový obrázek

        Není pravda,
        že bych to jako režisér neměl rád. Jen se to nesmí přehánět, časově ani prostorově. Někomu stačí za určitých okolností k usebrání se před zapojením se do představení dvacet vteřin, jiný za jiných okolností potřebuje hodinu. A každý musí mít možnost vzít si, kolik potřebuje. Takže jediné, co mi vadí, je, když je atmosféra natolik bujará, že ruší ty, kteří se potřebují usebrat.

        10.01.2014 (18.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Petře,
        jedna věc je individuální příprava a potřeby, a druhá kolektivní. Mnohé skupiny dospěly k tomu, že je vhodný aspoň malý společný rituál, někdo dokonce vyžaduje (používá) delší společné cvičení, při kterém se všichni „vyladí“ na stejnou vlnu.
        Zajímavá v tomto ohledu byla zkušenost Sergeje Fedotova s českými divadly. U profesionálů společné cvičení před každým představením vyžadoval – pokud mám správné informace – nejprve po všech (v Dejvickém), ale dost narazil a někteří se velmi vzpírali. Pak cvičil jen s těmi, kteří byli ochotni nebo je to bavilo (DNz), ale nakonec tyto snahy opustil úplně (Divadlo Bez zábradlí). Jiné to bylo s amatéry, kteří zájem cvičit měli téměř všichni, a pokud ne, skupinu opustili. Ovšem v tomto případě šlo vždy jen o dílny, ne regulérní představení, což je trochu něco jiného.

        11.01.2014 (2.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Petr Odo

        Profilový obrázek

        Zajímavé.
        No ta cvičení a rituály: může ze mě mluvit lenost nebo nedůslednost nebo nekvalifikovanost nebo nedostatek času při zkouškách, ale myslím, že to není převažující výmluva. Mám k tomu tyhle postřehy:
        My jsme tedy před představeními někdy něco jako rituály dělávali, a také cvičení hlavně na rytmus, vztahy a vzájemné silové působení v prostoru. Ale neosvědčilo se to. Představení nebyla o nic lepší, spíš horší. Jako bychom si tím odčerpali energii, uspali se, nebo třeba jindy zploštili různorodost motivů a představ a podobně. Teď tedy máme jen jakousi decentně intimní chvilku v šatně, ta ovšem nemá charakter rituálu ani cvičení a není přesně strukturovaná a nechám si ji jako tajemství.
        Jiná věc by mohly být zkoušky. Na nich jsme taky v různých tvůrčích obdobích zkoušeli různá cvičení a občas si je uděláme i teď. (Bývají to jednoduché věci na rytmus a temporytmus, vnímání prostoru, vzájemné vnímání; většina z nich se dá najít v nejzákladnější herecké příručce.) Ale ani v tomto jsem nezaznamenal přínos, takže se tomu teď v podstatě nevěnujeme.
        Výjimkou – a velkou – je strukturovaná (tj. nějakými pravidly vymezená) vážná improvizace. Podtrhuju, že vážná – ne legrácky (ty budiž, ale jsou tak maximálně drobným osvěžením). U ní pozoruju, jak nás všechny (kteří se jí účastní, je to dobrovolná věc) stimuluje k hlubšímu uvažování o divadle a cítění divadla.
        Možná bych to mohl shrnout: zdá se mi, že jsme odvrhli všechny „sektářské“ způsoby cvičení a věnujeme se jednomu způsobu, který lidem neomezuje svobodu (na 70% zvnějšku a na 95% zevnitř).

        11.01.2014 (22.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Zdeňka B.

      Profilový obrázek

      Zdravím Vladimíre,
      děkujeme za množství otázek a pokusím se reagovat alespoň na část. Nejprve bych ráda doplnila to, co píše Jan. Ono to totiž teď může vypadat tak, že jsme „sekta“ (zda opravdu jsme, je otázka, za sebe mohu říct, že jakékoli znaky specifické pro sektu jsem tu zatím nevypozorovala :-)), která se jen prezentuje skzre práci s energií a dalšími všemožně originálními, filozofickými divadelními prvky, a v šatně pak rozebírá „velmi křehké vztahy“ ve svých rodinách… Jak jsem ale psala, každý to své osobnostní herectví pojímá po svém a aspekty popsané v článku mohou být jen mým subjektivním názorem. Jak je vidět, Jan spolu s některými dalšími herci nebo herečkami pojímá přípravu energie a hlasové cvičení právě popsaným způsobem – sdělmě si, co je nového v osobních životech, zanadávajme si na politickou scénu, vypusťme přebytečnou energii, která není v představení potřeba, ponechme si jen tu, kterou chceme na jeviště přinést – zkrátka: společně se nalaďme na zážitek, který si prožijeme dohromady tady a teď, v tomto rozpoložení, v této atmosféře, s těmito diváky…
      Ono je vůbec zajímavé, jak se s energií dá pracovat. Nejen před představením, ale především při něm. Dokonce začínám mít pocit, a teď zcela vážně a bez legrace (ale jako fakt), že se na jevišti Divadla Kámen lze cítit a myslet jako PES. Podle uznávaného psího psychologa z Mexika Cesara Millana je totiž ENERGIE pro psy to hlavní, podle čeho se řídí, komunikují, vnímají své okolí. Psům totiž jakožto bytostem instinktivním, nikoli intelektuálním a emocionálním, jako jsou lidé, nic jiného ani nezbývá. Doslova píše C. Millan něco jako: „Energie je to, čemu říkám bytostná podstata, kdo a co jsme v každém okamžiku. Pes vyjádří to, co má na mysli, postavením uší, očima a tím, jak drží hlavu nebo ocas a jak se pohybuje. Komunikuje prostřednistvím energie…“ Možná trochu extrémní příklad, ale mě to hodně zaujalo a v tom přemýšlení o herecké práci v DK zase někam posunulo. Možná.
      Dá se tedy říct, že příprava herce před představením v DK může být naprosto jednoduchá: být teď a tady, neřešit minulost ani budoucnost a vnímat energii svoji i ostatních. Jak jednoduché. Nebo alespoň tak to opět vidím já…
      🙂

      08.01.2014 (15.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Petr Odo

        Profilový obrázek

        Zdeňko,
        celkově s „psím pojetím“ souhlasím, jen upozornění: držení hlavy a ocasu a mávání ušima není projev energie, ale prostě jazyk, znak. Nicméně o energii až příště nebo níže.

        11.01.2014 (22.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Děkuju
      za vhled do tvorby či pocitů Macháčkových performerů a performerek. Čtu vaše zprávy a ohlasy pozitivně – Petr Macháček vám zřejmě (citlivě) nechává volnost v individuálním přístupu a výkladu toho, co děláte. Hloubavější typ interpretuje svůj přístup skrze antropologickou, psychologickou či jinou literaturu. Živelnému herci, který si z hraní nedělá velkou hlavu, tu hlavu nezatěžuje. Oba jsou pro výsledek důležití. Obdobný přístup jsem kdysi zažil na workshopu s japonským Mistrem kabuki Nakamurou Matazó. Ke všem našel individuální cestu a prostor pro aktivní zapojení. Neměl rád jen pasivní, odevzdané herce. I ten, kdo „zlobil“ a byl vzpurný, dostával velké úkoly a nesl zodpovědnost. Stranou zůstávali šediváci.
      Ale zpět k vám. Zajímavý je váš (Petra Macháčka?) termín „energie“. Možná by stálo za to se zamyslet (osvětlit), co přesněji znamená. Z toho, co píšete, se jeví jako dost obecné pojmenování citlivého či vnímavého přístupu a naslouchání dění uvnitř vás i kolem. Opět mě to vede k tomu, že vás toto – zdá se – neustálé soutředění na ovládání sebe (tedy svých emocí a citů) příliš limituje, a i proto svůj pohyb zpomalujete a minimalizujete. Jakmile byste totiž začali řvát a křičet, energii přestanete ovládat, ale – možná – získáte něco, co zatím nemáte: dynamiku, sílu a vášeň. Nebo o tyto (po)city nestojíte?

      10.01.2014 (3.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Barbora Šabartová

      Profilový obrázek

      Zdravím,
      Ráda bych se vrátila trochu na začátek k Vladimírově otázce techniky a cvičení. Je tu pár technických záležitostí, kterým se na zkouškách moc nevěnujeme, a asi je to škoda.
      Při některých zkouškách například zjišťujeme, že nám některým chybí trocha či víc hlasového fondu. Stejně tak je například právě při improvizacích velmi viditelný jakýsi „neum“ v pohybu či ovládání jevištního prostoru. Takových technických aspektů by se našlo víc.
      Všichni si samozřejmě uvědomujeme, že je potřeba prostor ovládat a když bychom se zeptali, čím bychom ho nejraději ovládali, zřejmě si odpovíme, že energií. To je ale technicky velice těžce uchopitelnný pojem. Jak zněla otázka – co to vlastně je, ta energie? Třeba takové proudění nějakých částic vzniklých všemi zvuky a dozvuky okolí. Tlaky našeho vědomí a svědomí, tlaky vědomí ostatních. Ovládnutí hlasu a pohybu, uvědomění si jejich působení v daném prostoru, jejich rezonance, by nám mohlo pomoci při vlastní práci s tímto proudem. Otevře to čidla pro vnímání ostatních osob na jevišti a jejich jednání a zároveň to podpoří i ono sebeovládání. Poznání vlastních technických možností do maxima v podstatě otevírá jednodušší a přirozenější práci s vlastní energií, potažmo s energiemi ostatních. I pokud dva nejsou na sebe jaksi stoprocentně napojeni, lze využít právě toho, jsme-li dostatečně schopni fungovat na jevišti s jakýmsi nadhledem, a to jak u improvizací, tak u klasického představení. Usnadní to využití právě takových prvků jako křik, smích, kontrastní, dobře uchopený šepot, vášnivé emoce. Určitě se jich dobrovolně nezříkáme, stojíme o ně. Měli bychom se jich přestat bát a využít je ve prospěch věci.
      Nemyslím si, že by se to vylučovalo s obecným pojmem improvizace či bytí teď tady, za těchto podmínek apod., jak se někteří mohou domnívat. Když se na to dívám jako divák, zanechá ve mně ten „neum“ práce s těmi technickými prostředky příchuť amatérismu a mrzí mě to. To jsou ale asi staré známé teorie fungování na jevišti.
      Co mě na tom všem hledání přitahuje, je hledání ve vodách ne nutně zábavných, nepodmíněných vtipem, škála od přesmutného přes zadumané až třeba po živočišně orgiastické. Momentální inspirace textem, snaha o sdělení ne pomocí hraní si na něco, ale pomocí pravdivého třeba i sebepoznání. Práce s prostředky, jako je hudba, že to není vždy jen plochý doprovod, ale jde o podobné napojení se, jako je napojení se herce na herce či na plynutí celé hry. Je to takový tanec čistého slovního projevu v náladách tónů či osob jakkoliv se účastnících jakéhokoliv představení. Uvědomování váhy slova, pohybu nebo tónu, a jak tyto mění svoji podobu a tvar v různých okolnostech. Tak je to vlastně každý den na ulici, v práci, doma, prostě všude to tak funguje, aniž bychom to možná vnímali tak hluboce.

      14.01.2014 (17.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Díky
        za další osobní vhled a zkušenost. Nejdůležitější mi přijde poslední odstavec: „Co mě na tom všem hledání přitahuje, je hledání ve vodách ne nutně zábavných…“ V tom a také právě Tebou popisovaném individuálním přístupu jste ohromně poctiví, a tím pro určitý okruh diváků – včetně mne – přitažliví.
        Zajímavé je, že každý hodně mluvíte o sobě, o své cestě k (vašemu) divadlu. Ale co dialog mezi vámi? Jak ten funguje? Asi už to ale necháme na další diskuse. Teď už jsme se s těmito Postřehy dostali hodně za sledovanou oblast.
        🙂

        16.01.2014 (3.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,