Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo je věc veřejná (V)

    S Karlem Křížem a Vlastou Gallerovou jsme se ohlíželi za životem stráveným s divadlem. Po likvidaci Divadla Labyrint ztratili scénu, na níž mohli svou představu o divadle jakožto věci veřejné rozvíjet. Dnes své zkušenosti předávají mladé generaci.

    Kolik úžasných lidí jsem na divadelní pouti potkal, říká Karel Kříž. Mezi nimi je například Jiřina Štěpničková – na snímku s Věrou Tichánkovou (Heda Gablerová, premiéra 14. 11. 1983, Realistické divadlo Praha) Foto Vladimír Svoboda

    Do jaké míry se na konci Labyrintu podepsal medializovaný konflikt se skupinou režisérky Hany Burešové?

    Karel: Dnes je to spíš k smíchu. Celé to bylo trapné a nemoudré. Podstatou byl nikdy nepojmenovaný spor o smysl divadla. V tom jsme se nemohli shodnout, protože naše představa o dramaturgii a směřování divadla byla výrazně jiná. Nechtěli jsme, aby Labyrint šel cestou divadla pasoucího se jen na divácké přízni. Divadlo by ale bylo zničeno tak jako tak (vždyť šlo o kšeft s budovou) a stejnými metodami. Byl jsem „neprozíravý ředitel“, který si myslel, že angažoval mladého vraníka, a on to byl trojský kůň. A ten měl ze strany magistrátu odměnou za spolupráci připraveno teplé ustájení v bývalém Divadle Jiřího Wolkera. Takže znovu: Komu to celé prospělo?

    Na celé situaci se podepsala i atmosféra devadesátých let, kdy divadla zaznamenala odliv diváků.

    Vlasta: Ano. Byli jsme strašně naivní. Filosofie společnosti po listopadu 1989 byla: Teď jsme vyhráli a budeme se bavit. Na náročnější dramaturgii nebyla nálada.

    Karel: Na Labyrint (a to jen na něj) vypsala vedoucí odboru kultury magistrátu zvláštní kritéria, z nichž nejdůležitější byla návštěvnost a tržby. S osmnácti herci jsme měli hrát na obou scénách třicet představení měsíčně. Poslali jsme ten elaborát k posouzení praktickým divadelníkům. Dostali jsme rozhořčené reakce od Otomara Krejči, Karla Krause, Ivana Rajmonta, Jana Kačera, Josefa Balvína, Miloše Horanského či Františka Derflera. Všichni se shodli, že jsou to naprosto nekulturní nesmyslná kritéria. Krejča nám psal s hořkostí, že jeho Divadlo za branou II podobné podmínky taky neustálo. A tak s námi trhla neviditelná ruka trhu, jak říkával Václav Klaus.

    Vlasta: Začátkem devadesátých let jsme se těšili, jak konečně budeme moci hrát Pintera, Becketta, Stopparda a další novou tvorbu, za kterou jsem jezdila do Anglie, ale najednou to nešlo. Tito autoři nebyli dost „tržební“.

    Jak se tedy odehrál konec Labyrintu?

    Vlasta: Vedoucí odboru kultury svolala schůzi všech zaměstnanců do hlediště a tam devadesáti lidem oznámila, že končí. Umělci, správa divadla, dílny, všichni kromě techniky. Dostali jsme výpověď s dvou- nebo tříměsíční lhůtou a šli jsme na ulici. Nový ředitel Richard Kraus na schůzi vůbec nepřišel.

    Karel: Já jsem už předtím jako ředitel odstoupil, stal jsem se uměleckým šéfem a ředitelem byl jmenován Richard Kraus s tím, že povede rekonstrukci. Ve skutečnosti to byl ředitel likvidátor. Od počátku se souborem ani s uměleckým vedením vůbec nekomunikoval. Jenom nám osobně předal písemné výpovědi.

    Vlasta: Divadlo bylo zavřené pro špatný technický stav, což byla lež, protože rekonstrukce byla téměř dokončená, až na plánovanou elevaci hlediště a novou podlahu jeviště.

    Karel: Na období rekonstrukce jsme byli připraveni řadou domluv s řediteli mimopražských divadel (Plzeň, Tábor, Liberec aj.), v jednání byly i další výjezdy na festivaly v zahraničí (řecký Epidauros s Euripidovými Pokořiteli Troje).

    Vlasta: Hned po posledním představení jsme viděli, jak naše technika vytrhává sedadla v hledišti, aby likvidace divadla byla nezvratná. Pohled na zdevastované divadlo byl opravdu smutný. Točil tam se mnou na jaře 1999 po dlouhých tahanicích s ředitelem Krausem rozhovor britský publicista a historik Timothy Garton Ash (navázání na náš rozhovor v roce 1989), který měl být součástí dokumentu k desetiletému výročí listopadu ’89, a divadlo bylo totálně vybydlené a zničené. Na jevišti, kde měla technika fotbalové hřišťátko, jsme rozhovor natočili. Ashův dokument byl vysílán i v České televizi, ale tenhle rozhovor se v něm k mému překvapení neobjevil. Asi něčí zájem. Na mou otázku proč mi neodpověděl ani Timothy G. Ash.

    Karel: Nikoho nezajímalo, že skončilo jedno z pražských divadel s výrazným profilem, které několikrát úspěšně reprezentovalo Prahu a její kulturu v zahraničí.

    Vlasta: Podle obrazu v médiích skončilo neúspěšné divadlo. A mnozí to papouškují dodnes.

    Co jste dělali po uzavření Labyrintu?

    Vlasta: Karel měl v Praze jen pár hostovaček. V Národním divadle, které za námi stálo, nám nabídli dvě inscenace (H. Pinter: Milenec / … a v prach se obrátíš, 1999; Tom Murphy: Bailegangaire, 2000). A jinak dělal mimo Prahu, hlavně v Jihlavě, na což rád vzpomíná.

    Karel: V roce 1998 mi dramaturgyně Alena Kožíková vyjednala hostovačku v Divadle na Vinohradech (Bergmanovy Scény z manželského života) a pak jsem tam v roce 2007 režíroval ještě Bláznivou ze Chaillot. Jinak to byly spíš nahodilosti. Souvislá a týmová práce nám chyběla. Díky Janě Paterové jsem pracoval v Českém rozhlase Vltava, ať už to byly rozhlasové inscenace (například Salome Oscara Wildea), či dokumenty (o listopadu ’89 v divadle nebo o Haroldu Pinterovi s Vlastou, která napsala scénář).

    Další výraznou hereckou osobností, s níž režisér spolupracoval, byla Jaroslava Adamová (Bláznivá ze Chaillot, režie Karel Kříž, premiéra 1. 3. 1985, MDP – Rokoko Praha) Foto Martin Poš

    Kdy a kde začala vaše pedagogická práce?

    Karel: Na DAMU jsem začal učit hned v roce 1990, ale když jsem se stal ředitelem divadla, školu jsem opustil, protože problémy Labyrintu mě zcela pohltily. Vrátil jsem se až v roce 2000. Po pěti letech, kdy jsem mimo jiné obhájil docenturu, mi nebyla vedoucím katedry Janem Burianem prodloužena smlouva. Moc rád jsem učil režii, ale účastnil jsem se i výuky herectví, kam jsem po Věře Galatíkové přivedl Jaroslavu Adamovou. K mým absolventům patří režiséři Pavel Khek nebo Petr Mikeska. Jejich práce mě dodnes zajímá. Potom jsem začal učit na VOŠ herecké, kde jsem dodnes, a baví mne to. Snad něco ze svých názorů na divadlo i ze své tvrdohlavosti žákům předám.

    Vlasta: Já jsem už od roku 1990 učila americké a další zahraniční studenty. Dva programy byly na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (CIEE a ECES), jeden při DAMU. Šlo o dějiny divadla ve středoevropském prostoru. Ale i to po čase skončilo a já jsem se dostala k Jiřímu Pehemu na NYU (New York University Prague). Teď už deset let učím na VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka tvorbu scénáře, se kterou jsem začala už na NYU. V poslední době tam učím i dramaturgii jako interaktivní disciplínu. Takže jsem se obloukem vrátila k tomu, co jsem vždycky dělala a co mi naplňovalo život, jen jinou formou. A dokonce letos už druhý student píše hru pro Karlovy studenty na VOŠH. Tak se to zase nějak propojilo.

    Vzpomínání jsme začali listopadem ’89. Asi každý z nás se po třiceti letech vrací k okamžikům, kdy padla totalita a otevřela se šance ke svobodě a demokracii…

    Vlasta: Shodou okolností nás s Karlem a Pavlem Rímským pozvali na Filozofickou fakultu UK. Máme se tam setkat se studenty, debatu moderuje Vladimír Just. Jsme upřímně zvědaví, co bude dnešní studenty na listopadu ’89 zajímat.

    Zajímají vaše studenty události listopadu ’89? A to, kde je naše společnost dnes?

    Vlasta: Zajímají. Už jsem jim toho hodně „odvyprávěla“, protože přicházejí ze škol s absolutně mizivou znalostí moderních dějin, natož pak posledních desetiletí. Neznají příčiny a souvislosti věcí ani jejich důsledky. Ale chtějí se dozvídat a to je důležité, protože na nich bude napravit mnohé naše omyly a jejich dnešní důsledky.

    Jak dnes pro vás funguje věta, že divadlo je věc veřejná?

    Karel: To platilo před listopadem a platí to i po něm. Už od antiky.

    Vlasta: My jsme nikdy nedělali prvoplánové politické divadlo, ale divadlo tématu, reflektující dobu.

    Karel: Divadlo musí mít téma. A touhu. Touhu má i příroda, kde se všechno vzpíná a touží po světle, po slunci.

    Vlasta: Tematické linie vedou od liberecké Matky Kuráže se zářivou Věrou Farovou k Pokořitelům Tróje v Labyrintu s nádhernou a tragicky jímavou Věrou Galatíkovou. Žena-matka v extrémní situaci. Nebo téma sporu o hodnoty, kde ta linie vede od záměrně mladého Tuláka (Borise Rösnera) v liberecké inscenaci Ze života hmyzu k Shafferově Amadeovi (opět Boris s Viktorem Preissem), svatému Vojtěchovi ve Veslu a růži (s Tomášem Petříkem a Veronikou Gajerovou). A existuje i spojitost mezi Snem noci svatojánské v MDP a Marnou lásky snahou v Národním.

    Vaše divadlo se nikdy neobešlo bez herců jako spolutvůrců tématu.

    Karel: A kolik úžasných lidí jsem na té divadelní pouti potkal! Jiřinu Štěpničkovou, Jarku Adamovou, Věru Galatíkovou, Helenu Friedrichovou, Marii Spurnou, Evu Salzmannovou, Sabinu Královou, Miluši Šplechtovou, Karla Pospíšila, Aloise Švehlíka, Pavla Rímského, Rudolfa Stärze, Jana Vlasáka, Jana Hrušínského a další a další, s nimiž bylo nádherné pracovat. A co teprve na oblastech, kde herci za minimální peníze a bez mediální slávy stráví často celý život, a přitom jsou stejně skvělí jako „hvězdy“. Třeba Eva Kaplerová, úžasná Claire Zachanassianová v Návštěvě staré dámy, kterou jsem režíroval v Horáckém divadle v Jihlavě, nebo Miloš Stránský, výborný herec a bývalý ředitel tamního divadla, který hrál Illa. A takových herců „z oblasti“ bych mohl jmenovat řadu. Navíc v jejich herectví byl vždycky obsažen i jejich občanský postoj. Proto nám vadí ta „šedá zóna“. Vždycky během práce vznikala zázračná enkláva svobody.

    Vlasta: A v té jsme žili. Svobodně a autenticky jsme se setkávali s řadou dalších spolupracovníků a přátel. Klíčové pro mne bylo setkání s Václavem Havlem, kterého jsem znala z šedesátých let. Úžasné bylo seznámení s dramatikem Haroldem Pinterem, jehož poprvé přivezl do Prahy koncem osmdesátých let Karel Schwarzenberg a uspořádal s ním setkání pro pár divadelníků ve Zlaté hrušce. Pintera zajímal svět a to, co se tady dělo. A začala spolupráce posvěcená zvláštním myšlenkovým propojením. V roce 2000 jsem s ním pak dělala pořad do televizního cyklu Evropané. Také zážitek. Podobně si cením i setkání s Tomem Stoppardem, jehož Travestie z roku 1991 se staly inscenací roku.

    Karel: Setkání s lidmi, kteří cítí odpovědnost za stav světa, člověka ovlivní. Připomenu i debaty s Josefem Topolem, které se obnovily právě po schůzce ve Zlaté hrušce, po níž jsme prochodili celou noc. Proto mne tolik mrzelo zneužití jeho jména ve svízelné situaci divadla.

    Vlasta: A nemůžeme zapomenout na Martina Hilského, naše spolupráce šla přes Amadea ke Snu noci svatojánské, Martinovu prvnímu Shakespearovi. Málokdo ví, že nám před naší cestou do Anglie se svou ženou Káťou překládali dadaistické texty do angličtiny.

    Karel: Stálý intenzivní dialog jsme vedli s Františkem Fröhlichem, který skvěle překládal Harolda Pintera i severskou dramatiku.

    Vlasta: S překladateli, jako byl Fröhlich nebo Balvín, fungovala týmová spolupráce, oni věděli, co nám nabídnout. Když jsme u textů, krásná setkání byla s Tomášem Vondrovicem, zejména u Vesla a růže, a i společné nesplněné sny. Nebo spolupráce s dramaturgem Michalem Lázňovským, který patřil do týmu od první chvíle, s chápajícím Jiřím Fréharem, jenž se s námi tematicky propojil v řadě inscenací (Rothův Jób, Taboriho Mein Kampf, Dostojevského Něžná).

    Karel: A se skladatelem Janem Klusákem, s nímž jsme chodívali na večeře, protože on, všestranně vzdělaný člověk, je i milovník dobrého jídla. Mluvili jsme pořád dokola o divadle, filmu, muzice. Originální a inspirativní přítel. Důležitý byl pro nás Petr Skoumal ve spojení s Pavlem Šrutem. Zvláštní kapitolou je Jiří Cerha, jehož vliv na styl Labyrintu málokdo ocenil. Hudba procházela jakoby celým divadlem, on doslova rozezpíval soubor.

    Vlasta: Spřízněných duší jsme během práce potkali opravdu dost. A shodli jsme se s nimi na nikdy nekončícím hledání tématu, jeho naplnění a tvaru. Právě hledání je to největší dobrodružství, možná větší než výsledek. Divadlo dělané autenticky a bez jakéhokoli kalkulu, ať už směrem k vrchnosti, nebo k divákům. A beze strachu.

    Karel: Divadlo, které je jedním z posledních útočišť člověčenství.

    Ptala se Radmila Hrdinová

    (Konec.)


    Komentáře k článku: Divadlo je věc veřejná (V)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,