Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo jako záminka aneb Dramatická inventura 2015

    Hodnotit divadelní hry v rámci soutěže se podobá vývojové laboratoři, v níž na základě jedné součástky musíte předvídat celý automobil. Občas se jen velmi těžko pozná, jestli ta součástka nakonec přispěje ke zrodu fiatu, embéčka nebo ferrari. Také záleží, co od budoucího vozu čekáte, zda chcete, aby jezdil rallye, nebo jen sem tam na nákupy.

    Double Elvis

    Andy Warhol: Double Elvis, 1963 REPRO ARCHIV

    Anonymní Dramatická soutěž 2015, jíž agentura Aura-Pont navazuje na dvaadvacetiletou tradici Radokových cen, ohlásila začátkem června své laureáty. Navzdory tomu, že letošní ročník nebyl honorován, přihlásilo se čtyřicet devět jednotlivců či dvojic s padesáti sedmi texty. To je velmi slušná sklizeň i v porovnání s loňským rokem, kdy textů soutěžilo šestašedesát, předloni pětašedesát. Pamětníci dokonce tvrdí, že bývaly bohatýrské doby, kdy se jich urodilo i na osmdesát. Každá kolekce je svým způsobem jedinečnou zprávou o světě, obrazem společnosti, k němuž každý autor přispívá svým svébytným tahem štětce či osobitou barvou. Pokusím se tu letošní fresku alespoň načrtnout. Všechny hry se mi, bohužel, nepodaří zmínit. Následující řádky berte nikoli jako stanovisko celé poroty, jíž jsem byla potřetí za sebou členkou, nýbrž jako čistě subjektivní dramaturgické rozjímání a – především – pozvání k samostatné četbě, či – ještě lépe – k inscenování.

    Poučenější

    Celková úroveň zaslaných textů byla letos o něco vyšší než poslední dva roky. Kolega Martin Velíšek má porovnání s dobou před patnácti lety a tvrdí, že soutěž tehdy obesílali dramatici jako Arnošt Goldflam, David Drábek, Jan Vedral… a texty prý byly ještě kvalitnější. Nicméně tito autoři se stali časem méně soutěživými a ve startovních blocích je vystřídali jiní. Rozhodně potěší, že každým rokem se objevují nová jména. A zní slibně.

    Autorské texty vyspěly tematicky. Co hra, to pozoruhodné, závažné, inspirativní téma. Řekla bych, že i formálně jsou poučenější, alespoň z pohledu tříleté retrospektivy. Až na dvě výjimky, které představovaly spíš rozvedené synopse či povídky, se jednalo o skutečná dramata. Sice v mnoha případech trpěly nadměrnou upovídaností dialogů, rozbředlostí dramatických situací, postrádaly silný tah, jejich autoři však na rozdíl od let minulých psali více s vizí jeviště, a nikoli filmového plátna či televizní obrazovky. Ubylo také vyloženě grafomanských textů psaných s nezvládnutou nutkavostí naťukat do počítače slova, slova, slova… Přišlo deset kvalitních textů ve slovenštině. Slovenská dráma prý letos takové štěstí neměla.

    Co hra,  to pozoruhodné, závažné, inspirativní téma.

    Pokud jde o žánry, již standardně bylo zastoupeno široké spektrum od pohádek pro děti (nově s ekologickým zaměřením Zvířecí pohádka a Při měsíčku na paloučku či Krtko Vrtko a Vrtuĺník) nebo pro dospělé (Co víc si přát), přes pásmo – hommage výjimečnému lidskému osudu (Knihovník Zdeněk Vavřík), bajku ze světa showbizu (Kachní dvorek), satiru na duchovní vysílání (I stěny mají své zdi aneb Proskleno), gangsterku (Jak to chodí v Čechách), road movie (O Sedmispáčích), doku-drama (Il Duetto – Das Duett), komediální western (U nás v San José), scénickou baladu ve verších (Syndrom), historickou hru à la Oldřich Daněk z doby Karla IV. o stavbě chrámu na Karlově (Stavitel chrámu), válečnou detektivku z první světové války (Někde ve Francii), variaci na řecký mýtus (Harpokryfos), mariánskou iniciační frašku (Matka), pohraniční veselici jako svéráznou inspiraci Fidlovačkou (Gerontiny), libreto k novému cirkusu (Poslední normálně ať zhasne), hudební fantasy (Električka bláznov) až po tragédie, komedie, psychologické hry, klasické i experimentální… Z kolekce by si mohlo vybrat jak Studio Hrdinů, tak i Ungelt, jak Zlínské divadlo, tak i Viola. Profesionální scény i školní dramatický kroužek či ochotníci z Meziměstí.

    Jen názvy her snad byly v minulých letech vynalézavější. Na soukromou cenu za nejoriginálnější titul bych loni měla jednoznačné kandidáty Jepici v krabici, Jak Leoš Suchařípa přeložil Racka nebo rok předtím Přejetou žábu. Letos se některé názvy záhadně dublovaly: třeba Dva a Dvaja, Poslední zhasíná, no ne? a Poslední normální ať zhasne. A jak by se podle vás na plakátě vyjímala Prdel? Což lze asi považovat za nejprovokativnější titul letošní kolekce.

    Rozhněvaní mužové a ženy

    O čem tedy píšou dnešní autorky a autoři? Jaká témata visí ve vzduchu? To je pokaždé zajímavé dobrodružství.

    Loni se například objevila série volebních her, předloni se vyrojilo hojně inspirací apokalypsou. Letošní ročník vygeneroval hned několik dramaturgických řad.

    Jako první bych zmínila hry motivované nespokojeností s politikou a stavem naší společnosti. Přišly psané v češtině i slovensky. Kritizují podvodné podnikání, narkomafii a prostituci a jejich prolezlost státním aparátem (Jak to chodí v Čechách), novodobé tuneláře firem i lidských vztahů (Životní obchod), nekalé pojišťovací praktiky si bere na mušku fraška Pojišťováci. Fľaša je komunální satirou na čistotu všeho druhu. Beton zas absurdní komedií o sebevrazích a sebevraždě z prostředí magistrátu v Nuslích. Labyrintem současného šíleného světa projíždí Električka bláznov vezoucí rabína Sofera, Nikolu Teslu, Röntgena i ukrajinskou prostitutku. Zprávou o konci světa se jeví libreto k novému cirkusu Poslední normální ať zhasne.

    Drama na chatu

    Rozpadu mezilidských vztahů a komunikace si všímají Mobilní idioti z vlakového kupé, kde každá z postav mobiluje, případně chatuje s někým jiným, zatímco se schyluje k bezprostřední tragédii. Podobné téma rozvíjí #hashtag Terezy Březinové, virtuální jízda internetové generace. Pětice kamarádů se přes internet svolává složitě na pivo, mají potřebu zveřejňovat každé své hnutí mysli i těla, dopisují si o tom, jak zabít čas. Nikdo ho ale nemá, když jde o účast na shromáždění k 25. výročí revoluce. Hra reaguje v závěru na tragédii z Uherského Brodu, kdy jistý šílenec vystřílel hospodu. Aktuálního tématu terorismu, ovšem v podobě jakéhosi jevištního komiksu s odkazem na oblíbené české filmy o poldech, využívá rovněž hra Poslední zhasíná, no ne?.

    Senioři jsou in

    Seniorské téma se objevilo letos výrazněji poprvé. Divadelní variace na Šmejdy se jmenuje Jedinečná příležitost a staví se proti diskriminaci a šikaně seniorů. Dvojice starých herců ve hře Dva vzpomíná v nemocniční čekárně na své role a na to, jak šel čas od války až po revoluci v roce 1989. Senioři jsou hlavními hrdiny love story z komunitního bydlení Dům slunce, zaměřeného alternativně proti demenci. Ale také na zisk…

    Divadlo jako téma

    Řada her se odehrává přímo v divadle, kde autoři demonstrují především principy prosazování moci. V happeningové hře Zrušené na protest vystoupí v SND před představením Misantrop herec a omluví se divákům, že představení je zrušené, protože herci vystoupili ze svých rolí a chtějí se otevřeně vyjádřit ke společensko-politické situaci na Slovensku. Nula je zase sarkastickým šlehem směřujícím k úvahám o smyslu divadla. Kto je tu navyše je vtipná vyřazovací absurdita o tom, kdo z tvůrců musí z kola ven, když chybí peníze na inscenaci, která se notabene má zapsat do dějin divadla. Dvaja je opět jedna z historicko-politických reflexí formou divadla na divadle. Dva herci, jacísi jedermani, vystupují se svými skeči simulujícími určitou celonárodní psychoanalýzu v domově důchodců. Tento text Ervína Hodulíka získal Cenu Českého rozhlasu. Kabaret či revue Hra, aneb alebo mapuje historické mezníky česko-slovenského soužití. Ve Spiknutí se proti autorovi spolčí jeho vlastní postavy a pronásledují ho. Také další hra, Vyhoďte mě z kola ven, vypovídá o tom, jak život prostupuje tvorbu. Za pozornost stojí Nobelhard na Krucke, zručně napsaná bernhardovská hříčka o samožernosti cen včetně těch Nobelových.

    V hlavní roli válka

    Na druhou světovou válku reaguje silná skupina textů, která obsadila vesměs všechny přední příčky. Jde o hry, které se vysmívají diktátorům, válečnou zkušenost berou jako varování a spíš než na sedmdesátileté výročí reagují na sílící rasistické a xenofobní tendence ve společnosti.

    Arizace Adama Votruby (2. místo) je velmi vtipná a překvapivá absurditka gogolovského střihu, která obrací na hlavu logiku nacistické propagandy. Na velení města Brna dorazí inspekce, která kontroluje arizaci židovského majetku a zjistí, že nebyly arizovány židovské hřbitovy. Podle hesla Na místo Židů Němci mají být postříleni němečtí obyvatelé a dáni do hrobů po Židech.

    Ještě černější humor vyznává excelentní protinacistická groteska v duchu Monty Python či Arnošta Goldflama Ich Adolf Anny Sobotkové (3. místo) o posledních paranoidních dnech Adolfa Hitlera, jemuž je každá záminka včetně nepadnoucích kalhot dobrá k tomu, aby se zbavil svého krejčího a dalších nepřátel. A hlavně se nemusel ženit s Evou Braunovou.

    Také v současně oceněné hře (3. místo) Magdalény Mikulové Il Duetto (Das Duett) defilují historické postavy. Spíš než přesné doku-drama je hra surreálnou fugou zachycující v několika rovinách – včetně odkazů na Wagnerovu operu Tristan a Isolda – tok dějin a historické paradoxy od Hitlera ke Gottwaldovi. Poslední židovka je tragikomedie ze současného maloměsta, které stále pronásledují antisemitské stíny minulosti. Potkal jsem anděla je modelovou hrou o setkání amatérského lovce nacistů s Mengelem a jeho posluhovačkou v malém bytě na předměstí brazilského města São Paulo. Svéráznou protiválečnou hrou se spoustou kulturně-historických odkazů je pekelná road movie Davida Pizingera O Sedmispáčích. Naprosto se vymyká jak tématem, tak způsobem psaní. Svými zamlženě věšteckými dialogy a scénami, které vytvářejí dojem moderního mýtu, se podobá jurodivému psaní tožského autora Kossiho Efouiho. Odehrává se v polovině devadesátých let minulého století v bývalé Jugoslávii a je inspirována příběhem z koránu o sedmi zachráněných, které Alláh uspal během válečné vřavy v jeskyni.

    Studie mezilidských vztahů

    O křehkosti a zranitelnosti lidské existence a mezilidských vztahů vypovídají například hry Hnízdo, Na půdě, Asimilovat, Tatínek, A drž mi tam nahoře místo, Mačka Nokia či Christ­mas Eve Babe. Koťátka jsou jakousi kriticko-společenskou ezoterickou sondou do našich spletitých životů. V rodinném dramatu Seš hvězda představují hlavní postavu Syna sami diváci, k nimž se postavy Otce a Matky takto po celou dobu obracejí. Do bývalé Jugoslávie se vrací hra, v níž jde o přežití doma i mimo domov – Prežitie-Opstanak-Survival.

    Do finálové desítky se probojoval maloměstský melodram Jiřího Homoly Chopin a labuť – blíženec Billyho Elliota či Baletek Astrid Saalbachové líčí sny a nenaplněné touhy učitelky tance a korepetitora během jejich vzájemného sbližování.

    A vítězem se stává…

    Vítězný Dodo Gombár nabídl porotě dva odlišné texty. Vítězné Peniaze jsou bravurní mnohovrstevnatou existenciální mozaikou několika zdánlivě nesouvisejících příběhů o lidském míjení, které se však nakonec pro­lnou v jednom čase na stejném místě a jsou každý svým způsobem svědectvím o přepadení banky. Portál je naopak dramatickou básní, možná scénářem pro pohybově taneční divadlo. Rozhovor o začátku, o smyslu divadla, vztahů, o ceně člověka, o tajemství života.

    Chcete-li, můžete se nyní vsadit, které z her nakonec pofrčí coby formule 1 po českých nebo slovenských dálnicích, jako se to loni povedlo hře Velvet Havel.


    Komentáře k článku: Divadlo jako záminka aneb Dramatická inventura 2015

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,