Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Je Molièrův Don Juan opravdu passé?

    Molièrova Dona Juana uvedla činohra plzeňského Divadla J. K. Tyla na sklonku loňského roku. Režisér Martin Čičvák před premiérou charakterizoval titulní postavu jako současného Evropana a v programu inscenace je otištěn článek Víta Pokorného zamýšlející se nad současnými souvislostmi juanovského tématu. Jaký je tedy dnešní Evropan Don Juan v Plzni?

    Martin Stránský jako Don Juan a sopranistka Radka Sehnoutková jako Dona Elvíra FOTO TEREZA HAVLÍNKOVÁ

    V podání Martina Stránského je to kus chlapa, který ale po celou dobu devadesátiminutové inscenace setrvává v odtažitém, zamyšleném ponoru do sebe, obklopen aurou životní únavy a omrzelosti. Ani ženy ho už nijak zvlášť nepřitahují. Nedokáže ho dojmout čistota a horoucnost Elvíry, podpořená v inscenaci proměnou postavy do Dony Elvíry z Mozartova Dona Giovanniho a obsazením sopranistky Radky Sehnoutkové, jež vstupuje na jeviště se zpěvem árie Ah, chi mi dice mai; natož aby ho mohly upoutat uhihňané venkovanky Karlička a Lojzička, naivně žvatlající plzeňským nářečím. A když Juan v závěru charismaticky chraplavým hlasem horuje pro Komturovu dceru, je divák na pochybách, zda je to projev jeho skutečně vzbuzené žádosti, anebo ukázka mistrovsky nacvičené svůdnické role.

    Molièrův text prošel masivní redukcí, jíž padly za oběť celé scény i postavy, zato přibyly nově dopsané repliky i pasáže, plus hudba, místy dost podivně zaranžovaná a živě provozovaná dvěma svůdně oděnými fagotistkami, laškujícími milostně s Donem Juanem, pokud jim to jejich poměrně náročný nástroj dovolí, i za doprovodu cembala umístěného v orchestřišti. Texty jsou více či méně staticky odpřednášeny, často i přes sebe a čím dál víc splývají v nesrozumitelný proud. Tak nějak musí slyšet svět bůh, komentuje to Juan replikou vypůjčenou ze Shafferova Amadea.

    Juanův otec Don Louis v řečnicky i výrazově přesném podání Pavla Pavlovského tu zastupuje svět morálky dávno zapomenuté, stejně jako Elvíra, jejíž replika: Odcházím… zazní málem jak z filmového Kristiána. A také obří Komturova hlava, takřka doslovná citace Spoutaného Erota polského sochaře Igora Mitoraje, obdařená žlutě svítícíma očima a zvukově naddimenzovaně citovaným motivem Mozartovy opery, z něhož jde mráz po zádech.

    Nikoli ale v této inscenaci, kterou v okamžiku Juanova trestu zastaví věcný Sganarell Jana Holíka, aby se ujal režie poslední scény. Za celkem zbytečné citace dantovských kruhů pekla předvede divákům všechny obrazy divadelní „hrůzy“ včetně rudě nasvíceného propadla se vztaženýma rukama a burácejících hromů a blesků, jen aby dokázal Čičvákovo tvrzení, že Don Juan se dnes už prostě zahrát nedá. Ještě předtím se Stránského Juan znechuceně distancuje od pokrytecké morálky podnikatelské společnosti. A režisérovu bezmoc, jak ukončit juanovské extempore, pointují jen Komturovy žlutě zářící oči.

    Jistě, i takto se dá Don Juan odehrát. Ale na důkaz toho, že je nehratelný, to nestačí. Navíc se Čičvák mýlí. Možná je mrtvé divadlo či jeho omšelé prostředky, včetně těch, které pro svou inscenaci zvolil. Nikoli však Molièrův existenciální pohled na Juana se skvělou pointou Sganarellova pragmatického výkřiku: Můj plat! Jen se ho pokusit pořádně přečíst.

    Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Molière: Don Juan neboli Hostina kamene. Překlad Vladimír Mikeš. Úprava a režie Martin Čičvák, dramaturgie Vladimír Čepek, scéna Tom Ciller, kostýmy Nina Stillmark, hudba Mário Buzzi podle koncepce Martina Čičváka, pohybová spolupráce Tomáš Krivošík, light design Jakub Sloup. Premiéra 10. prosince 2016 ve Velkém divadle. (Psáno z reprízy 19. ledna 2017.)


    Komentáře k článku: Je Molièrův Don Juan opravdu passé?

    1. Vladimír Saska

      Profilový obrázek

      Právě jsem se vrátil z…
      Nejsem mladík, ale ani kmet, necítím se být divadelním odborníkem ani kritikem, prostě se mi buď něco líbí, nebo ne. Tady se musím v podstatě s autorem recenze ztotožnit. Tohle není úplně šťastné zpracování, skoro bych řekl, že jde o mrhání hereckými zdroji minimálně v osobě M. Stránského a J. Holíka. A když vzpomenu na Cyrana P. Pavlovského, tak si myslím, že i tento bard mohl být využit daleko lépe. Celkově 60%, a to v podstatě jen díky osobám dvou hlavních protagonistů.
      Jo a za to rádo by plzeňské žvatlání by zasloužil režisér pár facek. Tu a tam výraz prosím, ale tohle bylo moc.

      08.09.2017 (21.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,