Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    DIVADLO 23/Plzeň 2015 (No. 4)

    Dora Viceníková, Jan Mikulášek: Požitkáři (r. Jan Mikulášek, Divadlo Na zábradlí, Praha)

    FOTO archiv DNz

    Směšné až za hrob… FOTO VLADIMÍR KIVA NOVOTNÝ

    Ta prodloužená hodinka Požitkářů uplyne v neodolatelně zábavném duchu archivní grotesky, ačkoli smrt sedá jako motýl na jakýkoli květ, krásný i nespanilý, který autorská dvojice Mikulášek-Viceníková ve své hře vyplodila. V nejlepší tradici černého humoru, ale s nesmlouvavým akcentem na apartnost podání, vypracovaného do nejmenších detailů, se nám vyznává devět postav ze svých zážitků, jež mají společné téma smrti. Ale dá se o smrti vůbec něco říct? Je to dokonale organizovaný chaos, co ovládá scénu rudého pokoje od prvé minuty do poslední. Až na úvodní blok souvislé přednášky o smrti, ve kterém Jakub Žáček předvádí mistrovskou rétorickou etudu, je dění na klaustrofobicky těsné scéně ovládáno divokým hemžením – totálně konfúzním a cíleně absurdním. Autoři si nic nehlídají s takovou ostražitostí, jako to, aby snad do nějaké scénky nepronikl nějaký všeobecně srozumitelný smysl. Herecké výkony zdobí dokonalá souhra i dikce.

    Jedna prostá holá věta stává se urputně tematizovaným centrem: Já zemřu. Budoucí čas skonaný. FOTO VLADIMÍR KIVA NOVOTNÝ

    Jedna prostá holá věta stává se urputně tematizovaným centrem: Já zemřu. Budoucí čas skonaný. FOTO VLADIMÍR KIVA NOVOTNÝ

    Jedna prostá holá věta stává se urputně tematizovaným centrem: Já zemřu. Budoucí čas skonaný. Jedna každá postava se zkouší s tímto paradigmatem identifikovat, každý po svém. Odtud situace vygenerované pod úhlem smrti. Směšné až za hrob. Urna vyrvaná z podezřele velké kabelky, jejíž obsah je precizně zametán pozůstalou manželkou (Kdepak tě mám, miláčku?). Akt suicidia přerušen tak brutálně, že sebevrah zastřelí úlekem svého rušitele místo sebe. Nad tím se vznáší temná postava Spalovače mrtvol a nikdy nedokončená anekdota o Rudolfu Hrušínském, jak se nemohl dostat ani do pekla ani do nebe. Nevíte, kolik je hodin? Ne, o smrti se nedá říct naprosto nic. NAPROSTO NIC. Ale jako morbidní groteska je to nanejvýš zábavné divadlo. Formalistní hříčka, možná zatím nejdokonaleji vypreparované dílko dvojice Mikulášek-Viceníková, myšlenkově dokonale sterilní.

    Jenomže v pitevně skalpel sterilizovat netřeba.

    ///

    F. M. Dostojevskij – Evald Schorm: Bratři Karamazovi (r. Martin Čičvák, Činoherní klub, Praha)

    Nade vším ční výtečný Juraj Kukura, prezentovaný cíleně jako eso inscenace. FOTO archiv ČK

    Nade vším ční výtečný Juraj Kukura, prezentovaný cíleně jako eso inscenace. FOTO archiv ČK

    Bratři Karamazovi v úpravě Evalda Schorma a režii Martina Čičváka. Prohlašuji, že jsem nekompetentní předstvaení hodnotit, tak moc se mi nelíbilo. Jistě, mohu zde sdělit své výhrady, ale tuším, že někdo jiný může napsat zcela protichůdnou kritiku. Tedy především pochybuji, že je vůbec možné dostat tak mnohovrstevnaté, bytostně literární dílo na divadlo. A to přesto, že je to jedna z nefrekventovanějších dramatizací velkých literárních předloh vůbec. Hlavním problémem inscenace Činoherního klubu je, že bratři Karamazovi předvádějí, všichni tři, docela matné výkony. Ženské postavy, Kateřina, Grušenka a Líza, jsou ztělesněné přece jen s větší vitalitou, ale působí stylově značně nesourodě. Nade vším ční výtečný Juraj Kukura, prezentovaný cíleně jako eso inscenace. Ale on sám už toho moc zachránit nemůže, zvláště když i jeho výkon, v prvé půli velmi dobrý, se po přestávce začal podivně, jaksi zvnitřku, rozpadat. Jako by inscenační výpovědi nevěřil.

    kreslit Grušenku (Natálie Puklušová) pomocí tance u tyče je zjevně příliš jednoduchý recept. FOTO archiv ČK

    Kreslit Grušenku (Natálie Puklušová) pomocí tance u tyče je zjevně příliš jednoduchý recept. FOTO archiv ČK

    Fekální scény jsou vrcholem inscenace, erotické naopak trochu přes čáru – kreslit Grušenku (Natálie Puklušová) pomocí tance u tyče je zjevně příliš jednoduchý recept. Lépe vychází Líza Ivaně Uhlířové, vysoká bradla o stejné výši žerdi jsou tu naopak dobrým pomocníkem, a s výhradami i Kateřina Gabriely Míčové, jejíž zjev je podmanivý převážně jen vizuálně. Smerďakov (Matěj Dadák) ruší u klavíru nejen Ivana (Honza Hájek), ale brání i intenzifikaci všech dramatických situací, v nichž jeho brnkání zazní. Hudba v této inscenaci působí na mne jako velmi nesynergická složka. A konečně, last but, yes, least, celková křivka představení pro mne velmi nešťastně klesá až ke konfúznímu, nepřesvědčivému závěru.

    ///

    Předchozí díly denních zpravodajství z festivalu DIVADLO:

    DIVADLO 23/Plzeň 2015 (No. 1)

    DIVADLO 23/Plzeň 2015 (No. 2)

    DIVADLO 23/Plzeň 2015 (No. 3)

     


    Komentáře k článku: DIVADLO 23/Plzeň 2015 (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,