Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadelní tank připravený k boji

    V Plzni pokaždé v září koluje vtip a nikdo se mu nesměje. Víte, proč se festival jmenuje DIVADLO? Protože po nočním fandění nic lepšího nevymysleli. Jako fór to stojí za zlámanou grešli, ale ve správné perspektivě neohroženě míří na branku. Otázka zní: Co to znamená, když festival dostane do vínku paradigmatické pojmenování? Sebevědomí tomu rozhodně nechybí.

    Petr Boháč

    Hlavními fundraisery jsou dramaturgové (Michael Kaiser). Tímto citátem jsme se ocitli v jiném městě a v jiném příběhu, ale pouze zdánlivě. Nejde o Michaela Kaisera, dnes již bývalého šéfa slavného Kennedyho centra, ale o Doru Viceníkovou, která tímto mottem, předpokládám jako spoluautorka, uvedla jednu kapitolu z konceptu Divadla Na zábradlí. Ten citát je natolik přesný, že utkví v paměti a nelze se ho zbavit. Je ideovou součástí práce dramaturgické rady plzeňského festivalu, v níž je Dora Viceníková výraznou tváří? Asi ano. Určitě ano. Zcela jistě ano. Ale.

    Zákonitě se dere na mysl: Jakou hodnotu má pro dramaturga-fundraisera festival DIVADLO a jak by měl být koncipován, aby byl přitažlivý?

    Zlehka lze přejít Mýcení Krystiana Lupy na úvod festivalu. Zařazení potěšilo nejedno dramaturgické srdíčko, na druhou stranu způsobilo zástavu srdce každému fundraiserovi, protože Lupou zhmotněná metafyzika nudy a prázdnoty způsobila v prvních řadách, kde povětšinou sedí či spíše klimbají sponzoři, nudu reálnou. Na druhou stranu je dobré pokoušet i tuto část publika.

    Vraťme se však k tomu podstatnému. Zkusme v rychlém výčtu a porovnání s jinými světovými festivaly zahlédnout podstatu problémů a možností samotného DIVADLA. Když píšu světových festivalů, mám na mysli: londýnský LIFT, newyorské Lincoln Arts Festival a Next Wave Festival, německý Ruhrtriennale, pařížský Festival d’Automne à Paris, římský Romaeuropa Festival či vídeňský Festwochen. Co chybí našemu dobrému DIVADLU, jež je po právu zváno nejlepší a největší v českých divadelních luzích a hájích? Postrádá skoro vše, co činí z výše jmenovaných nablýskaná ferrari, která se fundraiserovi dobře prodávají. Chybí především evropský divadelní rozhled, žánrová i stylová rozmanitost a vytříbená lehkost. Festival DIVADLO je dramaturgický divadelní tank připravený k boji, jenomže podstatná část divadelní Evropy již dávno nebojuje. Užívá si s větrem o závod objevující nové možnosti zakoušení.

    V Čechách není s čím porovnávat, ve světovém měřítku je DIVADLO Švejkem jedoucím na kolečkovém křesle. A přesto v současné době existují konstelace, které mohou DIVADLO zařadit mezi absolutní festivalovou špičku. Musí však dojít k bezprecedentnímu navýšení finanční podpory v řádu mi­lio­nů a milionů korun. Mělo by se začít vysvětlovat na všechny strany, že Česká republika potřebuje jeden světový divadelní festival přivážející netušené divadelní objevy. Mělo by se jednou provždy vzít na vědomí, že dojezdnost mezi Plzní a Prahou je kratší než mezi Brooklynem a Manhattanem, což by otevřelo nové prostorové, divácké i marketingové možnosti. (Jaká rajská hudba pro každého dramaturga-fundraisera.) A konečně by se mělo vzít na vědomí, že současné světové divadlo netvoří pouze těžkotonážní dramata, nýbrž překvapující divadelnost postavená často na jednoduché ideji.

    Z pohledu fundraisera-dramaturga by DIVADLO nemělo být definováno povětšinou čtyřmi špičkovými majstrštyky z Visegradu, potažmo z Německa či Baltu doplněnými Co rok dal a zrodil na českých činoherních prknech. To je bezesporu v komparaci se světovou špičkou nezdravě lokální. České divadlo potřebuje sebevědomý divadelní festival, v jehož dramaturgickém základu zůstane Lupovo Mýcení, ale k němu se přidají díla divadelního pekelníka Tiaga Rodrigueze, objevitele Simona McBurneyho, provokatéra Jana Fabreho, hračičky Davida Espinosi, výtvarníka Dimitrise Papaioannoua, vizuálního kouzelníka Jamese Thierryho, netaneční Meg Stuart nebo scénického Heinera Goebbelse a díla dalších a dalších. Co na tom, že se jedná o scénickou operu, cirkusovo-divadelní show, zvukovou instalaci, loutkový minimalismus nebo taneční site-specific. Vždy záleží, jak divadlo budeme definovat a následně dramaturgicky fundraisovat. Festival DIVADLO má skvělý název, záleží však, v jakém kontextu o něm budeme přemýšlet. Je čas jej vnímat v kontextu světovém.

    P. S. Zmínil jsem Doru Viceníkovou pouze z důvodů, že její citované motto mi posloužilo jako hlavní teze tohoto článku. Z mého pohledu to není a nikdy nebude personifikovaná kritika jedné osoby.


    Komentáře k článku: Divadelní tank připravený k boji

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,