Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadelní svět se letos obešel bez skandálů

    Jubilejní desátý ročník festivalu Divadelní svět Brno přinesl vedle širokého zastoupení českých scén i velice kvalitní vzorek zahraničních divadel. Pořadatelé zdůrazňují strategické středoevropské postavení Brna, ale to je při současných komunikačních možnostech spíš jen reklamní trik. Divadelní svět snese srovnání se starším festivalem Divadlo konaným v Plzni, který je ovšem více výběrový. Brněnský podnik je „marnotratnější“ v tom smyslu, že díky paralelnímu programovému rozvrhu může probíhat několik představení na několika místech současně, ale žánrová pestrost i množství (letos pětapadesát titulů) se nepodepisuje na kvalitě výběru. Oba festivaly si nemusí konkurovat, spíše se vzájemně doplňují. Soudě podle zahraniční účasti jsou definitivně pryč časy, kdy prestižní festivaly třely v českých zemích bídu s nouzí a jejich mezinárodnost často zachraňovala účast divadel ze Slovenska.

    V inscenaci Francuzi se na jevišti pohybuje pojízdný skleník – pařeniště složitých, často krutých vztahů FOTO TAL BITTON

    Ačkoli první představení, které jsem v Brně zhlédl, mi připomenulo výše zmíněné časy, kdy zahraničí zastupovaly také lehce přenosné komorní inscenace o třech čtyřech lidech s divadelní logistikou v jediném kufru. Visjoner Teater z Norska, v jehož čele stojí režisérka Juni Dahr, jež zároveň ztvárnila hlavní roli v nastudování Ibsenovy Hedy Gablerové, se představil v prostorách nedávno zrekonstruované vily Löw Beer z počátku minulého století v Drobného ulici – zde také vstoupil do hry brněnský genius loci. V oproštěnosti dialogů na samu dřeň stálo pochopitelně vše na hercích – ale jejich vystoupení bylo (včetně představitelky Hedy) poněkud strnulé. Hedu Gablerovou jsem před pár lety viděl ve zvláštním minimalistickém představení brněnského Buranteatru, které nepostrádalo jemný situační humor, od něhož se tím děsivěji odrazilo tragické vyústění slepé uličky Hedina exaltovaného individualismu majícího ambici stát a jednat mimo dobro a zlo. V norské verzi odehrávající se před i za velkým proskleným oknem v přízemí brněnské vily je snad jediné místo vzbuzující lehký smích – když vidíme Eilerta Löfborga, jak klopýtá domů po osudové pitce s přáteli a válí se v parku na trávníku.

    Jedním z vrcholů pro mne byl scénický přepis slavného několikasvazkového románového díla Marcela Prousta Francuzi v režii Krzysztofa Warlikowského. S poetikou polského režiséra jsem se seznámil už před pěti lety právě v Plzni, kam přivezl svoji „divadelní operu“ (A)pollonia, v níž si přál vytvořit diagnózu duchovní situace své země – spojenou s tázáním se po smyslu oběti – a jejíž název by se dal „přeložit“ jako Poláci. Podobnou snahou o diagnózu ducha Francie je i Proustovo nedokončené dílo, historicky zahrnující období od Dreyfusovy aféry, která způsobila rozdělení země, do začátku první světové války. Hledání ztraceného času představuje defilé životů v iluzích a deziluzích ve světě, jehož hnacími silami jsou podle současného francouzského myslitele Alaina Besançona láska (rubem této mince je žárlivost) a ambice – ne snad změnit svět, ale snaha získat respekt a udržet si své postavení v poněkud pokleslém aristokratickém milieu. Postavy Proustova románu nejsou jednoduché a pravdu o nich prozrazují jejich gesta, mimika a řeč, což dává velkou šanci uchopit je právě skrze divadlo, a Warlikowski ji využívá přímo bravurně – má také k dispozici výborný herecký ansámbl. A opět jsou tu skvělé hudební citace od Debussyho po Davida Lynche. Podobně jako v (A)pollonii se vše odehrává na velkolepé scéně. Na stěnu se promítají snímky vášnivých hetero i homo polibků nebo záběry z dokumentárního filmu o hermafroditních mořských konících. Nelze přehlédnout obří falický pestík jakési tropické rostliny, na jevišti se pohybuje pojízdný skleník – pařeniště složitých, často krutých vztahů. A přesto cítíme z celé inscenace určitý chlad: jako kdyby se román a jeho postavy změnily v oživlé muzeum voskových figurín.

    Událostí bylo také vystoupení jihoafrického soboru moderního tance Vuyani Dance Theatre s hudební performancí Cion; Requiem of Ravel’s Bolero, v níž základní akordy a rytmus známé skladby nejen vytvářejí průzory do světa africké spirituality, ale také představují rytmickou a pohybovou hranu za zemřelé – je v ní fascinace smrtí a hledání jejího smyslu a také reflexe tragického údělu (Jiho)Afričanů v moderních dějinách. Devět tanečníků a čtyři vokalisté nepotřebují doprovod reprodukované hudby, strhávají svým tanečním uměním, psalmodické opakování slov provázených tancem, dupáním a tleskáním v rytmu zjitřuje vnímání a prohlubuje účast, i když není rozumět slovům. Na scéně stojí několik křížů, neboť se příběh odehrává také na hřbitově – jednou z promlouvajících postav je profesionální „oplakávač“ při tamních pohřbech.

    Do Hedy Gablerové norského Visjoner Teater vstoupil brněnský genius loci – hrálo se v nově zrekonstruované vile Löw Beer z počátku minulého století FOTO Marek Olbrzymek

    Slovenské národní divadlo Bratislava přivezlo s inscenací hry Gerharta Hauptmanna Pred západom slnka rodinné stříbro v podobě vynikajících hereckých osobností – vedle představitele Mathiase Clausena Martina Huby to byli Emília Vášáryová, Emil Horváth a Dušan Jamrich, ale také „hvězdná“ Táňa Pauhofová. Huba je v roli sedmdesátníka zamilovaného do ženy o několik generací mladší nejen přesvědčivý, ale rozehrává celou škálu poloh a reakcí včetně těch dojemně komických (když se například svému příteli tajnůstkářsky svěřuje se svou láskou). Silný je jak v hněvu při sporech s rodinou, tak v samém závěru jako zlomený člověk. V roli Clausenovy lásky Inken se vyzrále prezentuje posluchačka VŠMU Mária Schumerová, takže se věkově nerovný, ale vroucí vztah obou lidí jeví zcela uvěřitelně.

    V letošním roce se festival obešel bez skandálů – nikdo se nedrbal kříži v rozkroku ani je „nepřekovával“ na samopaly. I když přece jen: představení Francuzi končilo zhruba hodinu po exit pollu polských eurovoleb a herec Maciej Stuhr dal průchod svému zklamání z výsledku tím, že o své zemi v rámci role, ale mimo scénář, přímo na scéně mimo jiné prohlásil, že je prasklým hnisajícím vředem uprostřed Evropy – a pochlubil se tím na sociálních sítích. Co na to říci? Snad jen to, že podle slov TGM není radno se příliš zabývat nepřítelem (ať již skutečným, nebo imaginárním), neboť nám hrozí nebezpečí, že se snížíme na jeho úroveň. Ale to už říkám trochu na úvod své následující zprávy, která vyjde v příštím čísle – tentokrát z Ostravy.


    Komentáře k článku: Divadelní svět se letos obešel bez skandálů

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,