DIVADELNÍ SVĚT BRNO: Když se sejde rodina
Dalším zahraničním hostem festivalu Divadelní Brno bylo TR Warszawa, polské divadlo v minulosti proslulé kontroverzním uchopením klasických témat, či nahotou na scéně. Od 90.let s ním byl spojen i jeden z nejslavnějších polských režisérů Krzysztof Warlikowski. Představení KDYŽ ROZTAJE SNÍH (Kiedy stopnieje śnieg), které Divadlo rozmanitostí přivezlo, je ovšem autorským dílem mladé režisérky Katarzyny Minkowské. Ta je společně a Tomaszem Walesiakem, který se podílel na scénáři, součástí tvůrčí generace, která si ve svém programu dává za cíl zobrazovat příběhy obyčejných lidí autentickým, téměř dokumentárním způsobem.
Tvar, který nám v téměř dvouhodinovém představení předkládají, je pozoruhodnou sondou do útrob jedné rodiny, jejíž jednotliví členové postupně odkrývají své charaktery i (ne)schopnost vyrovnat se s tragédií. Pravděpodobně mnohým z diváků připomenou lidi , kteří je obklopují v reálném životě a nejrůznější traumata a nedorozumění, která se často skrývají pod povrchem mlčení či nezávazného tlachání. Materiál, který mají herci a herečky k dispozici, je natolik proměnlivý, že nelze jednoznačně říci, zda se jedná o tragédii (tomu by napovídalo téma, celá široká rodina se schází ve chvíli, kdy teenagerská dcera nešťastných rodičů spáchala sebevraždu), černou grotesku, psychologické, absurdní či dokumentární drama.
Když roztaje sníh TR Warszawa Foto archiv festivalu
Už při příchodu do sálu Reduty jsme konfrontováni s několika černobílými obrazovkami po stranách scény, na nichž ve smyčce sněží. Posléze se kamera rozjíždí a sledujeme bezútěšnou cestu zamrzlou pustinou. Symbolický úvod do mrazivé situace rodinného setkání. Pozadí scény je zaplněno splývavými látkovými pruhy, na které se promítá část děje, odehrávajícího se za scénou. Ano, jedná se o dovedné využití live cinema. I když chvílemi máme pocit, že některé scény byly předtočeny, vše je snímáno živě. Režisérka přiznala svou vášeň pro využívání technologií a „prostor který vzniká mezi tím co kamera zachytila a co ne“). A tak se během představení dočkáme i technika-kameramana na scéně, který natáčí lidi v detailu. Konfrontace detailních záběrů a scény jako celku tak vytváří zvláštně odcizený pocit. Všichni se svým způsobem stylizují, ale zároveň jsou chvílemi zachyceni nepřipraveni, jakoby nepříjemným dotírajícím voyeurem. V popředí scény je několik propojených stolů, na nich zbytky od jídla a hlavně hojnost otevřených lahví. Nehnutě tu sedí schoulená postava, kterou posléze identifikujeme jako matku. Zároveň prostřednictvím projekce na pozadí sledujeme mladou dívku, která si ve svém pokoji balí věci do baťůžku a poté vejde do hlediště mezi diváky. Mimochodem, dispozice hlediště Reduty a široké rozestupy mezi řadami umožnily, aby se naše IV. řada stala průchozí pro všechny přicházející a odcházející protagonisty, což nám nabídlo bonus navíc – možnost sledovat jejich tváře a pohyby v přesných, působivých detailech. Co se v příběhu vlastně přesně stalo, se ovšem můžeme jen domnívat. Všichni o „té věci“ mluví jen náznakově a zdráhavě, o motivaci dívky k sebevraždě se vlastně nedozvíme vůbec nic. Nicméně, celé plátno, v němž se pohybuje deset postav různých generací, spojených rodinnými pouty, dává divákům možnost skládat si dílky této rodinné mozaiky (a vlastně i rodinné anamnézy) po svém. Po odchodu dívky totiž vidíme v záběrech live cinema na pozadí (vzhledem k skládání jednotlivých splývajících dílů ser nám nabízí chvějivě rozostřený obraz) několik členů rodiny, přijíždějících autem. Současně znějí hlasy sourozenců, kteří jako by rekonstruovali celou událost. Až na konci představení se dozvíme, že jeden ze sourozenců, zdánlivě nejvyrovnanější, při cestě na identifikaci do márnice (úmyslně) naboural a ztratil paměť. Díky dialogu se sestrou se z jeho amnézie postupně vynořují podrobnosti celého dne, kdy se v jednom domě sešla celá rodina.
Setkání v rodném domě odhaluje postupně nejrůznější rodinná traumata. Foto archiv festivalu
To je ovšem jen jeden z příběhových pramínků. Další – pro režisérku autobiografický – je příběh dokumentaristky, která se ze šoku léčí natáčením celé události. Nejsme si ovšem jisti, nakolik se tak děje doopravdy, a nakolik si jen předem koncipuje, jak bude film vypadat. Právě této dokumentaristce (Izabella Dudziak) vkládá režisérka do úst monolog, v němž líčí, jak jí takové zcizení skrze umělecké ztvárnění události pomáhá vyrovnat se se situací (režisérka v následné diskuzi uvedla, že podobnou situaci zažila ve své rodině, a právě s postavou dokumentaristky a jejími názory se nejvíc ztotožňuje). Výrazným prvkem příběhu je dominantní autoritativní otec (v brněnském představení hrál Wiesław Cichy z Teatru Narodowego), kterého se všichni podvědomě bojí a který všechny otravuje svými řečmi. Kromě toho, že si neustále potřebuje dokazovat svou nadřazenost nad ostatními, má také nemístné nápady, jako pustit v této smuteční situaci fotbal v televizi. Ustaraná matka se naopak snaží celou situaci zklidňovat, neustále vaří a všem nabízí jídlo. Celé představení je vlastně jakousi mozaikou, v níž se proplétá vnější chování a dialogy, s vnitřním světem postav, který jde specielně u rodičů zemřelé dívky až do surreálné snové podoby (oba střídavě spatřujeme v pozadí scény, v jakémsi vířivém bubnu, kde se točí jako křeček v kole a v závěru naopak zůstanou jako v živém obraze sedět na pohovce v tichém objetí se svou dcerou). Při příležitosti tohoto rodinného setkání na povrch vyplouvají vzpomínky na dětství i na utajovaná traumata (ukazuje se, že v rodině bylo v minulosti sebevražd více, ale úmyslně se o nich nemluvilo). A jsou tu samozřejmě přímočaře i náznakem probírány mezigenerační spory, kdo s kým léta nemluví a kdo naopak stojí při sobě a dokáže podpořit ostatní. Je to chvílemi až nepřehledná spletitá síť vztahů, v níž jde o vzájemnou manipulaci, nedorozumění, falešné i pravé vzpomínky. Chvílemi je tu dusno k nepřečkání, chvílemi vyhřezne absurdní humor, kdy se divák musí chtě nechtě zasmát, chvílemi fandíme vzájemné podpoře sourozenců, a přijde i lítost nad tím, že generační propast je tak široká, že ji nelze překročit. V každém případě pozoruhodné představení, z něhož dýchá autenticita.
Katarzyna Minkowska a Tomasz Walesiak: Kiedy stopnieje śnieg (Když roztaje sníh) , režie, scénář, výprava: Katarzyna Minkowska, scénář, dramaturgie: Tomasz Walesiak, scéna: Łukasz Mleczak, kostýmy: Jola Łobacz, video: Agata Rucińska, skladatel: Wojciech Frycz, choreografie: Krystyna Lama Szydłowska
Premiéra 9.února 2024 TR Warszawa
Divadelní svět Brno 27.5.2025 Divadlo Reduta Brno
Komentáře k článku: DIVADELNÍ SVĚT BRNO: Když se sejde rodina
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petra Banasová
Mirosław Zbrojewicz v Brně nehrál, roli otce hrál Wiesław Cichy z Teatru Narodowego. Jinak souhlasím s komentářem, bylo to pozoruhodné představení a skvělý divadelní zážitek.
29.05.2025 (12.15), , Trvalý odkaz komentáře,