Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadelní návštěvy tety Kateřiny (No. 2)

    Na letošní 68. Loutkářské Chrudimi jsem se po dvou letech absence stavovala jen o víkendu 28. – 30. června. A bylo tam pořádně horko. Avšak vše bylo na svých místech – Polehňův obytný přívěs, Kafekára i divadelní stan. Kapitán Drtina má stále bílou čepici. Do redakce stále vede cesta oknem.

    Autorem plakátů letošní 68. loutkářské Chrudimi jsou studenti Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, Ateliéru grafického designu a vizuální komunikace Hoai Le Thi a Jakub Novotný. Foto LCH

    Ze staré party chyběla pouze Jarka Holasová. A vinotéka se ze strategického rohu vedle hotelu Alfa přemístila do strategického rohu vedle mého ubytování. Milým překvapením bylo, že jsem si vždy sedla, a to na divadelní sedadlo, nikoliv na schody jako vždycky. V hledišti byla i volná místa a Malá scéna byla klimatizovaná.

    S prvním představením Mahairas – The Great Knife francouzského souboru Fix Point, které jsem na Chrudimi zhlédla, jsem se dost minula. Jediná loutka v pohybovém představení byl obrovský manekýn připomínající andílka s čertíkem u nás známého nizozemského loutkáře (původem z Brazílie) Dudy Paivy. Alespoň že tam měli prima jemnou hudbu.

    Další produkce – Deidre Loutkové scény Radost Strakonice – vyvolala ve mně nostalgické vzpomínky na dřívější poetiku nejen amatérského loutkového divadla. Scénu tvoří tmavý rámec, kde jen bodový reflektor vyzdvihuje detaily, ať už loutky či „živáka“. Krásný je i závěrečný požár lesa, ze kterého povstává nová Deidre a se svým nápadníkem kráčí vstříc dalšímu životu. Řezbované totemové loutky také potěšily mé oko. Soubor se pokusil zdramatizovat starou keltskou báji o dívce Deidre, jejíž jméno znamená Smutek. Příběh vzdáleně připomínal legendu o Tristanovi a Isoldě. Součástí inscenace je hudebník, který hraje tu na kytaru, tu na bubny. Přes veškeré sympatie k výslednému scénickému tvaru si dovolím dvě kritické poznámky. Hercům nebylo rozumět, a v pro nás neznámé báji se tak bylo těžké orientovat. A nebylo jasné, proč se některé motivy vyjadřují přes loutku či objekt a jiné „oddrmolí“ živáci.

    Produkce tohoto veskrze originálního projektu Divadla Bufet zaujmou již svou jedinečnou scénou, starým autobusem Karosa. Foto Autobuf

    Noční Autobuf přivezl inscenaci Unhappy Happy. Produkce tohoto veskrze originálního projektu Divadla Bufet zaujmou již svou jedinečnou scénou, starým autobusem Karosa, který je zvenku náramně pomalovaný a vevnitř to také vypadá dost dekadentně. Seděla jsem v první řadě a je třeba ocenit, že sólový protagonista mě ničím nepolil. Ani jsem nebyla ničím trefená. Inscenace připomíná Vincenta Veneru, který – aspoň dle tvrzení výtvarnice Ireny Marečkové – dal jméno venerickým chorobám. Herec Petr Reif předvedl na minimálním prostoru obdivuhodný obraz šílenství a vlastně i obraz velkého smutku a samoty. Avšak do – trochu obdobné – herecké kreace Karla Dobrého v dávné inscenaci pražského Studia Hrdinů Den opričnika to mělo daleko.

    Vždyť až na smrtelné posteli si většina lidí uvědomí, co vlastně v životě chtěla… Z inscenace studentů KALD DAMU Raw. Foto archiv

    Klauzurní práce studentů Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU Raw přivedla na jeviště to, co je v životě opravdu důležité. Vždyť až na smrtelné posteli si většina lidí uvědomí, co vlastně v životě chtěla. Dva loutkoherci na minipřekližkovém jevišťátku hrají loutkami – technicky dobře – o posledních věcech člověka. Dva pacienti umírají v nemocnici a veškeré jejich snahy vrátit se do života zastaví hromadami a hromadami prášků. Oba umřou. Na závěr nás loutkoherečka vybídne, že si můžeme podívat na loutky. Tak to má v loutkovém divadle být.

    LS Před branou Rakovník

    Skákavá princezna LS Před branou Rakovník vykazovala profesionální znaky pouťového divadla stavěného pro městské slavnosti. První pohádka Skákavá princezna měla jednoduché špalkové loutky pastelových barev, špatně odmluvený text přes mikroport a pouťových dvacet minut. V druhé pohádce zvané Krabičková předvedli Rakovničtí pomocí kartonových krabic příběh princezny, která ráčkovala. Zvláště na drakovi, který zvrátí pohádkový děj k dobrému konci, se soubor „vyřádil“. Asi i proto, že kartonové objekty vyžadují mnohem více nápadů a fantazie. Protagonista Tomáš Kapsa se navíc držel pevného veršovaného textu a najednou vše mělo vtip a švih. A na závěr jsme se mohli jít podívat na loutky. Hurá!

    ///

    Více o Loutkářské Chrudimi na i-DN:

    Loutkářská Chrudim


    Komentáře k článku: Divadelní návštěvy tety Kateřiny (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,