Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 24)

    Národní divadlo v Praze uvedlo 24. 1. novou inscenaci opery Ernsta Křenka Jonny vyhrává (Jonny spielt auf). Hudebně ji nastudoval a dirigoval Stefan Lano, režíroval David Drábek. Je prováděna v německém originále s českými a anglickými titulky.

    Inscenace začíná příchodem zahradních maxitrpaslíků, odkazujících k rozvadovským tržnicím, kteří na publikum bezostyšně vystrkují (naštěstí oblečení) svá pozadí. Foto Národní divadlo

    Praha se významně zapsala do historie provozování tohoto díla. Již čtyři měsíce po jeho veleúspěšné světové premiéře v Lipsku (10. 2. 1927) jej jako druhá scéna uvedlo pražské Nové německé divadlo (16. 6. 1927) pod taktovkou šéfa opery Alexandra Zemlinského, v režii Louise Labera. Následovalo Jonnyho vítězné tažení světem – v prvních třech letech ho hrálo na sedmdesát scén!

    Ernstu Křenkovi, tomuto klasikovi moderní hudby, se v Jonnym podařilo vystihnou ducha dvacátých let 20. století ve střední Evropě jak dějově, tak hudebně a jde o vůbec první příklad tzv. Zeitoper, operního dokumentu své doby. Libreto si napsal sám a spojil v něm dobový kolorit, prvky crazy komedie i revue s psychologicky závažným příběhem skladatele Maxe, jenž má autobiografické rysy. Max je v tvůrčí krizi, hledá útočiště v osamocení na ledovci, kde prožívá velké citové vzplanutí i zklamání z něj, chce si vzít život, ale nakonec nachází pozitivní řešení v usmíření se svou láskou Anitou a ve společném odjezdu do Ameriky. To vše je vyjádřeno pozdně romantickou hudbou s prvky neoklasicismu, někdy se blížící až atonalitě. Tento hlavní motiv je protkán krátkými scénami, které mají na jeho vývoj vliv a přitom dokonale charakterizují jak prostředí, tak dobu, v níž se děj odehrává. Ledovec, hotely v Alpách a v Paříži, nádraží s jedoucím vlakem, loupež vzácných houslí, policejní honičky a jiné bláznivé situace – a k tomu všudypřítomný americký jazz, typický pro ta léta.

    Při milostném duetu Maxe a Anity opodál tančí lední medvěd se soudkem na krku své pas de deux se samičkou obřího sviště, sněhem se plouží dva retrolyžaři, vykvete protěž a přijde i obrovský bílý chlupatý Yetti s nevzhledným holým pupkem a hrudí. Foto Národní divadlo

    Děj je dosti spletitý – Max se seznámí s Anitou při procházce na ledovci, zamilují se do sebe, pěvkyně ale musí odjet na představení Maxovy opery do Paříže, ve které zpívá. Max zůstává. V pařížském hotelu budí Anita pozornost a její zjev láká černošského jazzmana Jonnyho. K nevěře ochotná pěvkyně mu téměř podléhá, zabrání tomu však houslový virtuos Daniello. Jonnymu podstrčí peníze a v momentě překvapení Anitu odvádí, aby ji získal sám, což se mu podaří. Následkem toho je ovšem vystaven Jonnyho mstě. Jonny mu odcizí jeho cenné housle a schová je tajně do Anitina pouzdra na banjo. Všichni aktéři se přesunou zpět do horského střediska a Anita se vrací k Maxovi; nastává však další peripetie, neboť Daniello objeví své housle. Z jejich krádeže je obviněn Max, jehož honí policie. Nakonec se všichni sejdou na nádraží, odkud se Maxovi s Anitou podaří prchnout do Amsterdamu a dále za oceán. Daniello nešťastnou náhodou padá pod vlak a umírá, opera však přesto končí optimisticky oslavou jazzu a svobody v podání závěrečného ansámblu všech sólistů včetně Daniella. Jonny, symbol Ameriky, neodjíždí, ale vyhrává na opuštěné housle celému světu.

    Jonny je v Praze proveden podruhé po 91 letech orchestrem a sborem Státní opery, dědičky Nového německého divadla, avšak v budově divadla Národního. Po hudební stránce dostalo publikum kvalitní zážitek. Za řízení zkušeného Stefana Lano hrál orchestr přesně, technicky na výborné úrovni. Celku by ještě prospěla větší plastičnost jednotlivých výstupů a zřetelnější názvuky jazzu. Pěvci podali v obtížných partech obdivuhodné výkony, vynikali intonační jistotou, jen srozumitelnost textu nebyla vždy ideální.

    Jiří Rajniš, k nepoznání změněn na černošského jazzmana, zpíval titulní roli Jonnyho suverénně znělým, příjemně barevným hlasem a prokázal nejen své výrazné pěvecké, ale i herecké a pohybové kvality. Jeho výstupy byly žádoucím oživením inscenace. Foto Národní divadlo

    Jiří Rajniš, k nepoznání změněn na černošského jazzmana, zpíval titulní roli Jonnyho suverénně znělým, příjemně barevným hlasem a prokázal nejen své výrazné pěvecké, ale i herecké a pohybové kvality. Jeho výstupy byly žádoucím oživením inscenace. Rozervaným umělcem Maxem byl elegantní Jonathan Stoughton s tenorem hrdinného ražení, znělým v plném rozsahu a s jistými výškami. Atraktivní partnerkou mu byla hlasově dobře disponovaná Petra Šimková Alvarez jako Anita. Vanda Šípová, představitelka pokojské Yvonne, zamilované do Jonnyho, se v generálkovém týdnu zranila, a tak ztvárnila postavu pouze herecky. Její part zpívala ´na záskok´ výborně Steffi Lehmann, jež roli nastudovala již dříve v Německém národním divadle ve Výmaru, kde nyní působí i Stefan Lano. Steffi Lehmann stála v dlouhých černých šatech s notami v pravém portále – a toto řešení produkci nijak nerušilo a umožnilo plnohodnotný zážitek. Excentrickému houslistovi Daniellovi dal Igor Loškár průraznost svého barytonu i odpovídající výraz. Velmi dobré výkony podali i Pavel Švingr coby manažer, Václav Sibera v roli ředitele hotelu, Michael Skalický jako železniční úředník a policisté Václav Lemberk, Luboš Skala a Ivo Hrachovec. Sbory kvalitně nastudoval Adolf Melichar.

    Činoherní režisér David Drábek Jonnyho posunul až do roviny absurdního divadla s prvky surrealismu a dadaismu. Inscenuje jej v zásadě jako typickou iracionální revue 20. let minulého století, jež postrádá logiku a dovoleno je v ní cokoliv. Řada scén je přitom – čistě po herecké stránce – dobře vystavěna: především ty v pařížském hotelu či Maxův rozhovor s hlasy ledovce, který v podání Jonathana Stoughtona vyzněl velmi sugestivně. Pěvci se na jevišti pohybují přirozeně, věrohodně a bez přehrávání.

    Pozornost diváků v závěru namísto hudby přitáhlo nevkusné scénické řešení: zboku přijíždějící vlak, chaotičtí cestující a ve vlaku okázale močící pán. Foto Národní divadlo

    Inscenace začíná příchodem zahradních maxitrpaslíků, odkazujících k rozvadovským tržnicím, kteří na publikum bezostyšně vystrkují (naštěstí oblečení) svá pozadí. Světlá scéna je řešena nápaditě – jeviště ohraničují tři stěny, jež v horní části a na podlaze pokrývají bílé kachlíky, jinak vše doplňují obrazy současné mapy rakouského ski areálu u ledovce v Zillertalu (scéna a světelný design Jakub Kopecký) – a dění na ní je vskutku nečekané. Při milostném duetu Maxe a Anity opodál tančí lední medvěd se soudkem na krku své pas de deux se samičkou obřího sviště, sněhem se plouží dva retrolyžaři, vykvete protěž a přijde i obrovský bílý chlupatý Yetti s nevzhledným holým pupkem a hrudí. Nad jevištěm jezdí lanovka a jindy na něj z výšky spadne mrtvý čáp. Dění v pařížském exkluzivním hotelu je naproti tomu vcelku realistické; optické pestrosti je docíleno kolotočově bláznivými a nesourodými kostýmy (Tomáš Kypta) ctitelek a obdivovatelů houslového virtuosa Daniella, jež svou absurdností odkazují k charakteru prvního dějství.

    Zmatek do orientace diváků vnesla nelogičnost ve vývoji děje, když Anita a Daniello po společně strávené noci ráno vyjdou z jiného pokoje, než do kterého večer vstoupili. A zcela zmatečně pak vlivem výrazných škrtů působí dějství závěrečné. Honička s autem a další eskapády aktérů se nekonaly, napětí zmizelo a pozornost diváků namísto hudby zákonitě přitáhlo nevkusné scénické řešení: zboku přijíždějící vlak, chaotičtí cestující a ve vlaku okázale močící pán (opravdu se již režiséři bez mužů konajících potřebu na jevišti nedokáží obejít?). Housle Amati, o něž celou dobu jde a které jsou symbolem života jako hry (…Tak vám vyhrává Jonny k tanci. Jestli se vám hra líbila, poděkujte mu. A myslete na to, že celý život je jen hra! Ať vás kdekoliv provázejí jeho housle! Neboť Jonny přichází mezi vás a vyhrává! zpívají sólisté i sbor ve finále) na konci inscenace zcela chybí! Kdoví, kam se poděly… Jonny se jen vyklání z postranní lóže a hru předvádí pantomimicky.

    Vlivem po povrchu klouzajícího režijního přístupu, vršícího bez ladu a skladu jeden absurdní, iracionální prvek na druhý, se v celku ztratilo autorem zamýšlené vyústění: tedy pulsující, živelná oslava naděje a svobody. Foto Národní divadlo

    Vlivem všech těchto okolností a po povrchu klouzajícího režijního přístupu, vršícího bez ladu a skladu jeden absurdní, iracionální prvek na druhý, se v celku ztratilo autorem zamýšlené vyústění: tedy pulsující, živelná oslava naděje a svobody. Přesto má Jonny na scéně Národního divadla v Praze šanci oslovit publikum díky kvalitnímu hudebnímu provedení. A pak – bylo by škoda nechat si ujít příležitost slyšet hudbu tohoto rakouského, později amerického skladatele s českými kořeny. Tuzemské operní produkce v tomto směru mnoho možností neskýtají – a to je škoda. Je proto chvályhodné, že do svého repertoáru dramaturgie Státní opery titul zařadila.

    Národní divadlo – Ernst Krenek: Jonny vyhrává (Jonny spielt auf). Hudební nastudování: Stefan Lano, dirigent: Stefan Lano, Richard Hein, režie: David Drábek, dramaturgie: Jitka Slavíková, scéna a světelný design: Jakub Kopecký, kostýmy: Tomáš Kypta, pohybová spolupráce: Adéla Laštovková Stodolová, sbormistr: Adolf Melichar, Sbor a Orchestr Státní opery. Psáno z premiéry 24. 1. 2019.


    Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 24)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,