Divadelní noviny > Blogy

Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 23)

Zprvu to vypadalo, že baladická hororová hra belgického prozaika a dramatika první poloviny 20. století Michela de Ghelderoda Sir Halewyn o zvrhlém šlechtici, lákajícím nevinné panny kouzlem svého zpěvu, bude v Divadle J. K. Tyla v Plzni parodií na Karla Gotta. To když ještě při rozsvíceném hledišti přišel do orchestřiště Ondřej Rychlý v kostýmu, jenž měl vzbudit obraz démonické bytosti, vzal do ruky mikrofon a zazpíval proslulý šlágr Karla Svobody Kdepak ty ptáčku hnízdo máš… Nebylo tomu tak, tato koketérie s parodií na Zlatého slavíka už se dalšího opakování nedočkala. Vše ostatní, co se na jevišti odehrávalo, bylo charakterizováno snahou uvést dílo jako démonický vizuální horor.

Sir Halewyn (v Plzni uváděný pod vhodným názvem Modrovous) měl premiéru krátce před Vánoci, 15. prosince. Ghelderodemu se obvykle věnují ´alternativnější´ režiséři na komorních scénách (Sir Halewyn byl mimo jiné uveden v roce 1969 v Divadle Husa na provázku či 1997 na JAMU). V Plzni se titul hraje v historické budově Velkého divadla jako celovečerní představení.

Šéfka plzeňské činohry a režisérka inscenace Natália Deáková před premiérou oznámila, že hra bude provedena v silně stylizovaném tvaru a charakterizovala inscenaci jako hororový melodram, v němž má hudba Jakuba Kudláče klíčovou roli.

Vznikla však inscenace rozporuplná v mnoha směrech. Rozhodně ji nelze charakterizovat jako melodram, ale spíše jako činohru se zpěvy a velkým množstvím scénické hudby. Černočerná scéna Lukáše Kuchinky, oživená v určitých momentech bodovými světélky či obrysem stromu, vytvořeného ze světelných bodů (asi jako zářící žárovičky na zahradách v předvánočním čase), měla vytvořit magickou atmosféru tajemna, hororu a děsu. Ale ´gottovské entrée´ tento koncept takřka anulovalo. Tím spíše, že byť osvětlené reflektorem, postavy oděné v historizujících kostýmech temnějších barev (Jana Smetanová) s temnotou jeviště splývaly. Živě hraná hudba Jakuba Kudláče byla sice ze strany instrumentalistů provedena výborně, ale její charakter nekorespondoval s vizuální stránkou inscenace a už vůbec ne s charakterem hry. Notně zesílená byla velmi často dokonce nepříjemná. Ondřej Rychlý byl ideálním představitelem pro tuto roli a zpěvní part provedl na dobré úrovni. Ostatním již zpěvní výstupy činily potíže a konkrétně part Vévodkyně z Ostrelandu vůbec neodpovídal hlasovým možnostem její představitelky. Permanentní nazvučení vše jen podtrhlo, a mělo-li navodit či zvýraznit atmosféru temné balady či ´divadla krutosti´, pak bylo po velmi krátké době především únavné.

Ghelderode, tento milovník loutek, zatracovatel i obdivovatel živých herců, muž, jenž se po celý život zaobíral smrtí, nezanechával u svých dramat režijní poznámky. To může podnítit tvůrčí svobodu, ale také se to pro režiséra a dramaturga může stát pastí, pokud neuchopí dílo se zcela jasnou režijní koncepcí. A v Plzni je nevyjasněnost přístupu tvůrců k látce patrná v každém okamžiku.

Zpočátku vypadá inscenace jako parodie, zároveň se však tváří smrtelně vážně. Chce reflektovat Ghelderodeho loutkovitost postav, současně se ale snaží vytvořit dramatický horor, který koresponduje s vášnivými, až živočišnými projevy hlavní ženské postavy Purmelende. Ghelderodeho postavy sice postrádají filozofickou hloubku, neprocházejí žádným vývojem, jsou typově dané a limitované vědomím smrti. Jistě ale nemusejí působit šablonovitě a strnule, tak jako v plzeňské inscenaci. V ní mají navíc jeden shodný rys: všechny jsou nějakým způsobem vyšinuté. Mnohdy působí až psychopaticky. Jak Vévoda z Ostrelandu (Martin Stránský), tak jeho žena (Štěpánka Křesťanová), syn Karol s bílou patkou přes obličej (Marek Mikulášek), dcera Purmelende, Halewynova záhuba (Andrea Mohylová) i chůva (Jana Kubátová). Stejné je to s Halewynovou matkou (Apolena Veldová). S žádnou postavou zkrátka není možné se ztotožnit nebo alespoň její pohnutky pochopit. A protože jsou všechny pojaty jako nenormální, až děsivé, samotný Sir Halewyn s nimi, přes všechny své hudební produkce i eskapády na ochozu prvního balkonu, úspěšně splývá. A až na Andreu Mohylovou, která byla jako přesvědčivá Purmelende středem celého dění, bylo hercům často špatně rozumět.

Celá produkce se hraje bez přestávky a trvá zhruba jednu hodinu a dvacet minut. Je zcela zřejmé, že režie si dala velkou práci s tím, aby inscenace byla co možná nejdelší. Neúměrné roztahování jednotlivých obrazů ovšem snižuje napětí, kterého by bylo možné dosáhnout. Odpovídajícímu tempu se inscenace přibližuje až v samém závěru.

Zcela negativistické pojetí výsledek zplošťuje, nevyjasněný přístup k látce mate. Bylo by nepochybně zajímavé vidět Sira Halewyna i v jiném pojetí. Tím spíše, že titul sám o sobě si může diváky získat díky nepříliš komplikované hororové dějové lince. Zájem vyvolá i svým textem, který, byť mnohdy působí vyumělkovaně, je zajímavý nikoli hloubkou myšlenek, nýbrž svým archaickým nádechem. Především je však Sir Halewyn dokladem toho, jak lze spojit v jedno dvě slavná témata, jež ožila v geniálních dílech jiných tvůrců – starofrancouzskou legendu o Modrovousovi vraždícím své manželky a starozákonní příběh hříšné Salome.

Plzeňský Modrovous je však především dokladem tvůrčího hledání inscenátorů. Jak si s tímto hledáním poradí diváci, ukáží reprízy.

Divadlo J. K. Tyla, Plzeň – Michel de Ghelderode: Modrovous (Sir Halewyn). Překlad: Jiří Konůpek, režie: Natália Deáková, dramaturgie: Marie Špalová, scéna: Lukáš Kuchinka, kostýmy: Jana Smetanová, hudba: Jakub Kudláč. Hrají: Ondřej Rychlý, Apolena Veldová, Andrea Mohylová, Jana Kubátová, Martin Stránský, Štěpánka Křesťanová, Marek Mikulášek, Michal Štěrba, Vladimír Pokorný, Josef Nechutný, Miloslav Krejsa, Petr Kotora, Jakub Kudláč, Petr Zeman, Michal Horsák. Psáno z premiéry 15. 12. 2018.

• Autor: Gabriela Špalková
• Publikováno: 21. ledna 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 23)

1. Marketing DJKT

   

   „……….. Jak si s tímto hledáním poradí diváci, ukáží reprízy.“

   Reprízy ukazují, že diváci si poradili. Vstupenky na Modrovouse se prodávají velice dobře a zpětná vazba od diváků na Facebooku je pouze pozitivní:

   Dnes jsme shlédli…. Nádhera! Perfektní Ondřej Rychlý…. I ostatní samozřejmě…. Velmi vysoko nasazena laťka Plzeňského divadla…. Gratuluji!

   Viděla jsem podruhé a pořád nemám dost… Asi se na tu hru přijdu podívat ještě mockrát. 😉 Doufám, že se Rychlému líbily lilie, vypadal docela překvapeně.

   Nemělo chybu. Úžasná hra světel. Herci výborní. Děkujeme!

   Bylo to úžasné představení. 14ti letá dcera byla nadšená.

   25.01.2019 (8.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Jan Anderle

   

   Měl bych k téhle „recenzi“ několik poznámek.
   1. Autorka pravděpodobně nechápe pojem parodie. Jinak by nemohla napsat, že Ondřej Rychlý Karla Gotta paroduje. Kdyby raději poslouchala, pochopila by, že text písně předznamenává následující děj. Jenže neposlouchala. Zalykala se vlastní genialitou.
   2. Melodram autorka nejspíš také v životě neviděla, neslyšela. Škoda, neplácala by potom nesmysly.
   3. „Gottovské entrée atmosféru tajemna takřka anulovalo.“ Přemýšlím, jestli autorka ví, co je to kontrast a jak se používá na divadle. Nejspíš ne.
   4. Hercům prý bylo špatně rozumět. Tohle bych řešil návštěvou foniatrie a případným sluchadlem – rozuměl jsem každému slovu.
   Mám ještě asi tisíc výhrad, ale vlastně už se mi nechce tím bahnem brodit.

   02.02.2019 (15.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Gabriela Špalková

   

   Vážený pane Anderle,

   obávám se, že směšujete melodram a melodrama. Mezi oběma útvary je přitom rozdíl. Viz níže uvedená encyklopedická hesla.

   Jinak se domnívám, že jako učitel českého jazyka a mimo jiné též porotce v projektu DJKT Literární kavárna byste si měl udělat jasno, jaký je rozdíl mezi diskusí a žalovatelnými urážkami.

   Gabriela Špalková

   Melodram je hudební forma, ve které je namísto zpěvu použita recitace za doprovodu hudby.

   Melodrama je termín, který se používá k popsání dramatického stylu, který byl aplikován na jevišti, ve filmech, televizích a rozhlasových formátech od 18. století po současnost. Vzhledem k dlouhému časovému rámci, ve kterém tento styl existoval, je obtížné odvodit přesnou definici.
   Melodrama v původním smyslu je žánr francouzské romantické opery, který vznikl na přelomu 18. a 19. století. Má dojemný, mnohdy sentimentální obsah, patetický styl (často na úkor psychologické pravděpodobnosti), hlavními hrdiny jsou černobílé postavy a ustáleným tématem je vítězství dobra nad zlem. Termín melodrama pochází z francouzského slova mélodrame.

   04.02.2019 (20.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. Josef Herman

   

   Autorka se možná plete, možná má pravdu,
   nevím, neviděl jsem a nemohu přispět k věcné debatě. Ale dávám jí za pravdu v tom, že na těchto stránkách by se mělo věcně diskutovat, bez urážek a rádobyvtipných zesměšnění „soupeře“. Nějak se nám to tu rozmáhá a není to vůbec dobré.

   Čím jste, pane Anderle, přispěl k osvětlení problému (označeno podle vašich bodů):
   1. Neuvádíte, proč nemohlo jít o ironii.
   2. Neuvádíte, v čem se autorka pomýlila vzhledem k termínu melodram.
   3. Trochu jste naznačil, že autorka chápe jinak než vy kontrast, možná ho nechápe, ale co vás k názoru vede, neuvádíte.
   4. Nesouhlasíte s tvrzením, že hercům bylo špatně rozumět, jenže nemůžete svůj sluch brát za jediný správný. Kromě toho posílat někoho k lékaři je už opravdu hodně pod rozumnou laťkou…

   Prosím, copak není lepší a konstruktivnější než urážet snažit se vyargumentovat názor?? Nebo se i v debatách o umění začalo zemanovatět? To, pane Anderle, chcete??

   05.02.2019 (16.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ