Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Flora vila Havlovi sametové vavříny

    Osmnáctý ročník Divadelní Flory dramaturgii (již tradičně) koncipoval jako několik za sebou jdoucích tematických cyklů. Dominantní linii tvořily inscenace her, případně disputace osobnosti Václava Havla. Plnoletost „oslavila“ také skupina VOSTO5 a v profilových sekcích se ředitel Petr Nerušil rozhodl představit Divadlo Petra Bezruče a některé vybrané režie Daniela Špinara. Paralelní, komorní sekci poté již potřetí reprezentovaly projekty v rámci Visegrad Performing Arts.

    Audience

    Norbet Lichý a Jiří Müller v Audienci, kterou uvádí v režii Štěpána Pácla Divadlo Petra Bezruče FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Desetidennímu kolosu dominovala především havlovská sekce i díky způsobu, jakým konfrontovala nejrůznější formy nekonvenčních přístupů k Havlově osobnosti i jeho tvorbě s těmi ryze klasickými. Mezi vrcholy této série se zařadila inscenace Zahradní slavnost čestného hosta několika minulých ročníků Dušana D. Pařízka. Mezi dalšími se velké pozornosti i freneticky nadšenému přijetí dostalo dvakrát reprízovaným Antiwords a novince Divadla Na zábradlí Velvet Havel. Zahradní slavnost v rámci havlovské linie působila jako ukázka dramaturgicky vytříbeného přístupu k textu, který Pařízek důrazně adaptuje, a olomouckému publiku velkolepé etudy Javorského Franty Plzáka způsobovaly horečné exploze smíchu. Obdobný úspěch provázel inscenaci Velvet Havel, v níž Miloš Orson Štědroň s Janem Fričem přistupují spíše než k jeho dílu jako osobnosti s nepietní ironií. Portrét rozmarného umělce, o něhož pečlivě pečuje choť Olga, i při druhém zhlédnutí působil jako naprosté zjevení. Výrazným byl také výběr diametrálně odlišných pohledů na Audienci. Zatímco Petr Boháč v Antiwords údernou zkratkou podtrhl obsahové premisy a cyklickou strukturu hry, Štěpán Pácl Audience inscenuje uměřeně, s velkým důrazem na text. Inscenace, která v rámci cyklu neměla tak výrazný tah a patřila do retrospektivy prací Daniela Špinara, byla hradecká Žebrácká opera. Ačkoli se z ní silně rýsovala reflexe Havlových avantýr, což v mnohém v programu navazovalo na Velvet Havel, nedosahovala „gangsterka ze sedmdesátek“ hloubky ostatních. Přesto zařadit Klicperovo divadlo bylo po několika letech nečekanou a v podstatě příjemnou novinkou.

    V rámci režijních průřezů to fungovalo obdobně jako v případě kterékoli jiného ročníku. Tolik inscenací jednoho týmu tak poměrně rychle odhalí stereotypy, povrchnost, ale i rafinovanost toho jakého režiséra. Ta se projevovala zejména v Mém romantickém příběhu. Špinar obvyklé komplikované obrazové formální hříčky vyměnil za koncentrované herectví ve výsledku tragikomicky dojemné dvojice Terezy Vilišové a Ondřeje Bretta. Naopak tím mohla vyniknout opulentní suita Špinarova Hamleta ze smíchovského Švanďáku, jehož obrovská scéna vyplnila masivní jeviště Moravského divadla. Dramaturgie si neodpustila jednu ironickou poznámku a den poté uvedla tamějšího Hamleta v režii uměleckého šéfa Michaela Taranta. Scéna k olomoucké inscenaci sice také vyplnila obrovské jeviště, ale zpodobňovala značně zastaralý monolit připomínající Tatlinovy objekty a výkladově se vrátila někam k první divadelní reformě. Srovnání tak dopadlo celkem tristně – fascinující a zároveň zrůdné bytosti, které Špinar detailně prokreslil proti chaotickému, neorganizovanému davu zápasícímu s absurdním svícením a neustálým přívalem dýmu.

    Divadelní Flora se tak i letos stala silnou konfrontační plochou současných českých režijních přístupů a divadelního uvažování napříč tvůrčími centry. Ačkoli je to zatím předmětem spekulací, je možné odtušit, jak se stylově bude ubírat Divadlo Petra Bezruče pod Páclovým vedením. Snad se nevyplní několikaletý trend, v němž scéna prezentující svoji tvorbu na Floře zároveň ukončovala svou činnost (příklady mohou být Pražské komorní divadlo a loni brněnská Reduta).

    Flora dlouhodobě patří k progresivním divadelním svátkům. Není to ani díky dominantní pozici, z níž startuje většinu tuzemských festivalů. Je to dáno pozoruhodnou atmosférou oslav umění, kterou tak skvěle shrnul site-specific projekt Druhé město skupiny VOSTO5 – tedy jako oázu bezbřehého štěstí.


    Komentáře k článku: Flora vila Havlovi sametové vavříny

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,