Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadelní dávky úzkosti

    Osmnáctý ročník festivalu nezávislého divadla Malá inventura, který letos probíhal mezi 20. a 29. únorem, opět diváky zavedl do komorních, alternativních i primárně nedivadelních prostor (třeba do podkrovní místnosti v klubu Cross Attic či do sklepního sálku Studia PAMĚŤ). S experimentálním charakterem festivalu souzní, že takové scény divákovi často neposkytují komfort v podobě polstrovaných číslovaných sedaček, rozlehlého foyer nebo topení. Na obyčejných židlích se mačkají skuteční divadelní nadšenci, kteří jsou ochotni vystoupit ze své komfortní zóny a zakusit něco nového, cizího, zneklidňujícího. Letos si dokonce nechali naočkovat pořádnou dávku beznaděje a strachu. Za zvýšenou intenzitu ponurosti může samozřejmě i nahuštěnost přibližně padesáti představení na dvaceti pražských scénách do desetidenního programu.

    Nami Vojtěcha Hrabáka (vlevo) vykoná v inscenaci Jezero iniciační cestu se zastávkami u několika svérázných osob, do nichž se kromě Anity Krausové převtělují také Jiří Štrébl a Jakub Gottwald (vpravo) FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ

    Nepohodlí jako budoucnost člověka?

    V každém z představení mě kromě fyzického nepohodlí atakovalo nepohodlí niterné. V různé míře a formě jsem byla nucena se zamýšlet nad smyslem zdánlivě každodenních činností, ale i nad otázkami globálních rozměrů, třeba nad problémem postupného zalidňování planety Země. Slovní spojení „sdílené bydlení“ možná dostane zcela nový rozměr, až celé rodiny budou muset sdílet obývací pokoje, kuchyně nebo sociální zařízení. Jak si v takovém případě zachovat alespoň minimální soukromí?

    Inscenace plzeňské nezávislé platformy JOHAN v režii Zuzany Burianové A kde ty bydlíš? s podtitulem Něco oželet, něco si přát se snaží podobné otázky otevírat a komentovat, a to velice svéráznou demonstrací tří odlišných, a nutno říci extrémních, přístupů k bydlení. Bio Masha bere hrací prostor útokem v roli neustále se stěhující ženy s ne příliš výdělečným zaměstnáním prodavačky ve výtvarných potřebách. Performerka pulzující energií se bez ohledu na možné škody pohybuje ve skříni představující krámek i každý další byt. Otevírá dveře, sápe se přes poličky, otáčí se dokola a při tom bez ustání chrlí sarkastické komentáře, až jí dochází dech. Místy je těžké udržet s ní krok.

    Naprostým opakem vystresované prodavačky je meteorolog a milovník přírody Špok v podání Jonáše Špačka. V tureckém sedu, zabalen do zelené deky, která se podobá umělému trávníku, vypráví o aspektech spaní pod širákem – o tichu, samotě, chladu (když usíná, teplota při zemi se často pohybuje kolem nuly). Už ani nedokáže spát uvnitř, dusí se mezi všemi těmi stěnami, přiklopen stropem.

    Bizarní trojici uzavírá mladá vášnivá cestovatelka ztvárněná Martinou Šindelářovou. Stopem i pěšky, s téměř prázdným báglem na zádech a neustále s úsměvem cestuje do Ameriky, Číny, Afriky a dalších krajin. Na Vánoce se vždycky vrací domů, aby se setkala s apatickým otcem a matkou, která domov zahlcuje předměty a odmítá cokoli vyhodit. Musela jsem se smát, ačkoli jsem zároveň nevěřícně kroutila hlavou nad všemi hyperbolizovanými způsoby bydlení, které se tvůrcům podařilo zobrazit se samozřejmou absurditou. Opravdu to zajde takhle daleko? Jak moc se budeme muset za pár let uskrovnit, abychom se všichni vešli do paneláku s názvem Svět?

    Performance umělecké skupiny Handa Gote Research & Development Čtvrtá opice na scéně Alfred ve dvoře zase reflektuje současnou přetechnizovanou společnost, která už se ani nezamýšlí nad každodenním užíváním technologií a jejich překotným vývojem. Díky absurdním situacím, v nichž je s mobily, notebooky a robotickou rukou zacházeno nepatřičně, se ale otevírá zcela nová perspektiva: v závěrečné scéně si performer a dvě performerky pokládají na hlavu staré modely Macbooků, aby se jimi chránili před padajícími kroupami. Trefná metafora naší pomíjivé lásky k elektronice všeho druhu, která ale apokalypse nezabrání. Skončíme jako dinosauři?

    Při odchodu z podzemních prostor A studia Rubín, kde jsem zhlédla inscenaci Jezero podle románu Biancy Bellové, vzniklou v koprodukci se zapsaným spolkem Kolonie, mě přepadal ještě větší splín. V příběhu mladíka jménem Nami (Vojtěch Hrabák), který žije poblíž vysychajícího, navíc kontaminovaného a možná duchem osídleného jezera, se střídá jedna tísnivá scéna za druhou; mluví se o vyrážce způsobené jezerní vodou, o agresivitě Rusů, kteří bydlí v nedalekých panelácích, o neustále opilých občanech. Když už se člověk málem zachytí stébla pozitivity, jímž je nevinné seznamování Namiho se Zazou (Anita Krausová), dostane ledovou sprchu: Zaza je znásilněna trojicí Rusů. Nabízí se paralela s vysychajícím Aralským jezerem, které se nachází na území Uzbekistánu a jako ekologická katastrofa bývá přirovnáváno k černobylské havárii. Fantaskní postapokalyptické podobenství v režii Lucie Ferenzové má až děsivě mnoho podobností s realitou.

    Bio Masha ztvárňuje v inscenaci A kde ty bydlíš? chaotickou prodavačku ve výtvarných potřebách, která se neustále stěhuje a své bydliště (skříň) nikterak nešetří FOTO PAVEL HÁLA

    Vesmírná hudba budoucnosti

    Jezero se Čtvrtou opicí a některými dalšími představeními – především Kouzelníkem Hirošimou a Parazitem – spojovala originální práce s hudbou. Z pouhého prvku pro dokreslení se stával další aktér vstupující do hry. Jako by ani nešlo o hudbu, ale spíš o synteticko-vesmírné symfonie vyvolávající tíseň a strach z neznámého.

    V inscenaci Kouzelník Hirošima v Divadle Archa se pojily znakově čisté pohyby Andrey Miltnerové s útržky videozáznamů člověka napříč historií a s hudebně-světelným aranžmá režiséra Jana Komárka. V představení se nemluvilo. O to silněji působila zvuková stopa, záznam monotónního hlasu hovořícího o slovech, z něhož vyplývalo, že slova nemusí znamenat vůbec nic. Jejich pouhé vyslovování zdaleka neznamená komunikaci. Z fragmentů zvuku, obrazu a pohybu vznikl zneklidňující obraz člověka, jehož nejistota a beznaděj možná nejsou jasně artikulované, nelze je však necítit.

    V případě Parazita (režie Ondřej Holba) v Paláci Akropolis navozoval sterilní prostředí neosídlené planety kromě hudby také modrofialový light design. V jeho záři se performerka Michaela Stará z androgynního tvora-parazita postupným poznáváním možností svého těla stávala krásnou mladou ženou. Do hry vzala i bílé pingpongové míčky, které v průhledném kokonu visely nad jevištěm a připomínaly vajíčka s dalšími parazity. Po vysypání si je neustále vkládala do úst, s pomocí rtů a jazyka vystrkovala ven a následně opět vcucávala. Zpočátku efektní prvek s každým dalším provedením ztrácel na účinku a sloužil už jen k exhibici. V úplném závěru se performerka za pomoci rychlého střídání oslepujícího bílého světla a tmy nenápadně přesouvala blíže k divákům, až nakonec… zmizela. Možná se jí skrze svůdnou krásu podařilo nalézt cestu k hostiteli…

    Humor nad úzkostí zvítězil alespoň v loutkovém představení Nejmenší ze Sámů studentů Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU Johany Bártové, Jakuba Šulíka a Matěje Šumbery. V podkroví holešovického klubu Cross Attic hráli o mladém Laponci Sámim, který se vydal na dobrodružnou výpravu zamrzlou krajinou, aby nalezl potravu pro umírající soby. Tři různě velké loutky Sámiho i sobů umožnily nejen komicky zobrazit obrovská zvířata a jezerní duchy, ale také pracovat v podstatě filmovou metodou. Střídaly se „záběry“ detailní, v nichž figurovala větší maňásková loutka, a komplexnější, zobrazující výpravu drobných figurek cestujících přes hory z kusů dřeva.

    Letošní Malá inventura vyháněla z pohodlí polstrovaných hledišť a ještě dlouho po odeznění potlesku nutila uvažovat nad nepříliš pozitivními obrazy. I myšlenková aktivita zažehnutá divadlem však může působit katarzně.


    Komentáře k článku: Divadelní dávky úzkosti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,