Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Diesmal digital

    Letošní jubilejní 25. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka proběhne vzhledem k okolnostem kompletně digitálně – od 1. do 9. prosince 2020. Diváci budou moci sledovat aktuální inscenace z prestižních německých scén v Berlíně, Mnichově a Hamburku, nebude chybět ani inscenace slavného nezávislého souboru She She Pop a online přenos letošního laureáta Ceny Josefa Balvína. Festival už v sobotu 14. listopadu zahájil prolog v podobě česko-německé koprodukční inscenace Zbytečnosti souboru Spielraum Kollektiv.

    Scéna k inscenaci Schillerovy Marie Stuartovny odráží izolovanost a osamělost mocných (režie Anne Lenk, Deutsches Theater Berlin) FOTO ARNO DECLAIR

    Za čtvrt století doznala podoba festivalu zásadních změn, rozrostl se v aktivitách a dosahu, ve struktuře programu, v myšlence spojování kultur. Každý ročník se spolu s Jitkou Jílkovou snažíme dramaturgicky formovat tak, aby v něm byla zastoupena současná německojazyčná dramatika, netradiční, zpravidla dekonstruktivistické zpracování klasického textu i nezávislá scéna. Zaměřujeme se na počiny, které promlouvají silným tématem, režijním gestem a samozřejmě hereckými výkony a vynikají například netradičním dramaturgickým výběrem či výkladem, novátorskou režií, scénografií nebo technologickým zpracováním. Festival také vstupuje do vybraných projektů jako koproducent – mimo jiné s nezávislými soubory Rimini Protokoll či She She Pop, ale i se zřizovanými divadelními domy.

    Konfrontovat i inspirovat

    Naše vize je docela jednoduchá, její prosazování už tolik ne. Festival by dle našeho názoru měl přinášet estetické impulzy, měl by konfrontovat a inspirovat, zároveň trvaleji propojovat kultury. A to se nám snad daří. Festival poskytuje dlouhodobý kontinuální přehled o vývoji divadla v sousedních německy mluvících zemích, poukazuje na nejnovější trendy v tamní oblasti a tím se snaží příznivě ovlivnit vývoj tuzemského kulturního prostředí – do českého divadla se každoročně dostávají nové texty a neotřelé inscenační postupy.

    V posledních letech jsme také spolu s pražským Goethe-Institutem pořadateli divadelní platformy Theatertreffpunkt Prag, ačkoli letos jsme ji z pochopitelných důvodů nemohli realizovat živě. Jde o několikadenní setkání profesionálních divadelníků ze střední a východní Evropy, jež nabízí přednášky a workshopy s účastí německojazyčných tvůrců a poskytuje prostor pro sdílení zkušeností a networking.

    Každý rok je v hlavním programu festivalu zastoupena jedna česká inscenace, laureát Ceny Josefa Balvína, která je jako jedna z mála z českých divadelních cen spojena s finanční prémií pro režiséra a tvůrčí tým. Za oceněním stojí především myšlenka motivovat české divadelní prostředí.

    V posledních ročnících jsme výrazně posílili off-program, který podobně jako Cena J. B. umožňuje konfrontaci českého, především nezávislého divadelnictví s inscenacemi z hlavního programu. Jeho součástí jsou výstavy, videoinstalace, divadelní výlety, odborné přednášky a menší česko-německé projekty – například prezentace nové dramatiky prostřednictvím inscenovaného čtení nebo divadelní produkce partnerských kulturních společností.

    Po 25 letech trvání jsme rovněž dospěli ke stabilnímu modelu financování. Hlavními a trvalými partnery jsou MK ČR, hlavní město Praha, Česko-německý fond budoucnosti a Goethe-Institut – těm všem a mnoha dalším ze soukromé sféry patří velký dík, bez nich by festival zkrátka nebyl. Pevně věřím, že pandemie nebude mít nepříznivý dopad na jeho financování a v příštím roce opět uvidíme největší počiny německojazyčných scén v pražských divadlech naživo.

    Festivalu se konečně podaří představit tvorbu režiséra Stefana Puchera, jehož technicky propracované inscenace jsou velmi náročné na převoz (Něco za něco‚ Thalia Theater Hamburg) FOTO KRAFFT ANGERER

    Překážky i nové možnosti

    Sestavit program letošního ročníku nebylo vůbec jednoduché – měli jsme několik variant, které postupně hatila pandemie koronaviru. Původní „živá“ varianta se nakonec zbortila, odvysílání některých inscenací zase mařily autorskoprávní a jiné problémy – některá velká divadla například odmítají poskytovat své inscenace ke streamování kvůli obavám, že by živé hraní mohlo ztratit exkluzivitu. Přese všechno jsme však díky velké vstřícnosti jednotlivých divadel, skvělému týmu spolupracovníků a snad i prestiži festivalu získali skutečně exkluzivní a zcela aktuální inscenace. Přestože nám byla digitální forma okolnostmi vnucena, má jeden klad: umožňuje prezentovat inscenace, které bychom v Praze naživo ukázat nemohli – především z technických, ale i finančních důvodů.

    Každou inscenaci budeme – samozřejmě s českými titulky – uvádět tři dny, vždy od 20.00 do 24.00 hodin. A to pro diváky zdarma – zpoplatněná zhlédnutí jednotlivých inscenací by totiž byla autorskoprávně mnohem složitější a paradoxně i dražší, navíc s minimální garancí výnosu, za který bychom „platili“. Také letos budou po vybraných představeních přes internet probíhat živé diskuse s tvůrci, do nichž se dotazy samozřejmě může zapojit české publikum.

    Program, zastřešený názvem Diesmal digital (tentokrát digitálně), otevře inscenace Anne Lenk Marie Stuartovna z berlínského Deutsches Theater. Schillerova hra vykresluje, jak se mocní zmítají v propletenci politiky, náboženství, lásky a intrik. Zároveň však ukazuje jejich bytostně lidskou tvář – postavy se bojí odpovědnosti, na svých postech se dusí a vždy skončí osamělé, izolované a nesvobodné samy před sebou. Od této myšlenky se odvíjí i scénografie Judith Oswald – herci jsou izolováni v jakýchsi celách tapecírovaných červeným plyšem, nemohou se vzájemně vidět, jen slyšet. Tvůrci se nedopouštějí žádné převratné dekonstrukce, spíše ukazují, jak silný a chytrý a také vtipný Schillerův text je – samozřejmě s vydatnou pomocí hereckého obsazení v čele s představitelkou titulní postavy Franziskou Machens (viděli jsme ji loni na festivalu coby Celiménu v Misantropovi) a Julií Windischbauer v roli anglické královny Alžběty. Při sledování mocenského duelu královen se vybaví Sartrova slova: Člověk je odsouzen ke svobodě. Protože jakmile je jednou vržen do světa, je zodpovědný za všechno, co činí.

    Z hamburského Thalia Theateru do našeho internetového éteru doputuje inscenace Boxer – dramatizace románu hvězdy současné polské literatury Szczepana Twardocha v režii neméně ceněné polské režisérky Eweliny Marciniak, která je na severu nově kmenovou režisérkou. Třicátá léta 20. století ve Varšavě, židovský boxer a mlátička Jakub Shapiro pro mafiánského bosse odvádí špinavou práci. Pak do města napochoduje wehrmacht… Proč je násilí tak atraktivní? Režisérce se povedlo vytvořit herecky silné varování před rostoucím nacionalismem v dnešním Polsku a Evropě. Inscenaci vyprávěnou z perspektivy žen lze však číst i jako černou baladu o zlu, jež v tomto příběhu infikuje všechny: nacionalisty, komunisty, boxera, gangstery, politiky a také ony příslušníky střední třídy, kteří se obohacují na deportacích židovských sousedů.

    Z produkce Thalia Theateru je také inscenace hry Williama Shakespeara Něco za něco, v překladu a inscenační úpravě Thomase Melleho. Konečně se nám, paradoxně díky koronaviru, podaří předvést práci režiséra Stefana Puchera, jehož postdramatický a technicistní inscenační styl je velmi náročný na běžné hostování – dynamiku jeho inscenacím často dodávají točny, filmové sekvence či videoart. A Thomas Melle – dramatik, prozaik, těžký „depresář“ – je jedním z nejzajímavějších autorů dneška. Ostatně českému publiku se představil – byť v robotické podobě – v inscenaci Rimini Protokoll Tísnivé údolí, kterou jsme uvedli netradičně loni v březnu v Divadle Archa. Melleho vysoce aktuální přepis Shakespeara osciluje mezi sexem a mocí, přičemž o sexu je všechno, jen sex je o moci. Regentka unavená svým úřadem předá moc, aniž ji skutečně odevzdá, a v převlečení za mnicha sleduje, co se bude dít. Sociální experiment se ale brzy zvrtne, když začne řádit „švédský edém“. Jak se za takových okolností projevuje chtíč a moc? Kdo zakazuje kontakty, kdo toho zákazu využívá a hlavně, jak se brzy ptají nespokojenci, v čí prospěch? Alžbětinský text se dostává do 21. století a ještě dál a mimo jiné se ptá, zda je opravdu správné všechno, co je spravedlivé.

    Dalším bodem programu bude inscenace nezávislého souboru She She Pop 7 sester – název tak trochu připomene Cimrmanovu otázku: A není to málo, Antone Pavloviči? Čtyři performerky a performeři se vmísí mezi personál Čechovova dramatu Tři sestry, aby zde založili sesterství. Putují domem Prozorovových – divadelní budovou – a hledají salon. Kde je prostor, kde je to společenské místo, kde by se daly individuální starosti zhustit ve společenské požadavky? Jde o ženy a jejich vztah k práci a veřejnému životu. Na festivalu jsme již měli možnost vidět dvě velmi výrazné inscenace She She Pop – obě se zabývaly rodinnými vztahy a zúčtováním s ženskou rolí ve společnosti. Kolektiv dokáže mimořádně lehce, netradičně a s humorem nahlížet na velmi složitá společenská témata – a daří se jim to i v 7 sestrách.

    Letošním laureátem Ceny Josefa Balvína se stala inscenace Funny Games z ústeckého Činoherního studia. Dramaturg K. F. Tománek a režisér Tomáš Loužný adaptovali film rakouského režiséra Michaela Hanekeho o nezvaných hostech, kteří naruší prázdninovou idylku jedné šťastné rodiny. Napínavá hra má nejasná pravidla, do poslední chvíle netušíme, o co se vlastně hraje. Porotu tvoří už několik let právě redaktoři Divadelních novin, dovolím si ocitovat závěr z jejich odůvodnění: Ústečtí divadelníci touto inscenací – stejně jako Haneke svými filmy – vstoupili na práh propasti a nahlédli do ní. Je to pohled přímočarý, syrový, drsný, divoký, zneklidňující. Takových moc nevzniká.

    Z Münchner Kammerspiele po síti dorazí první provedení díla Touch autorského tandemu Falk Richter (text) – Anouk van Dijk (choreografie). Pod režií jsou podepsáni oba společně. Na předělu mezi tancem a činohrou se ptají, jak se do životopisů a těl vystupujících promítají předěly ve způsobu soužití, v politické angažovanosti, v hospodářské situaci. Vždyť tělesný dotyk a blízkost se z projevu náklonnosti mohou změnit v potenciální ohrožení

    Z hamburského Schauspielhausu jsme vybrali Anatomii sebevraždy, inscenaci textu britské autorky Alice Birch. Temná sonda do rodinného života vypráví příběh tří generací žen v dramaturgicky rafinovaném uspořádání: dějové linky se na jevišti odehrávají simultánně, přičemž každá protagonistka se pohybuje ve svém vlastním časovém pásmu. Hra je zkomponovaná jako fuga. Témata a motivy v obměnách prostupují jednotlivými příběhy a vpisují se do ženských postav stejně jako deprese v jejich DNA. Herecky skvělá a technicky dokonalá inscenace jevištní perfekcionistky Katie Mitchell.

    Festival usiluje o estetickou svébytnost nejen v dramaturgii, ale i v grafickém vizuálu, který už deset let tvoří grafik Mikuláš Macháček a jeho studio zetzetzet. K tomuto malému, pro nás však velmi důležitému výročí jsme v Goethe-Institutu připravili výstavu zahrnující deset ročníků festivalu a jeho nepřehlédnutelného grafického a vizuálního stylu. Macháčkova grafika (programové brožury, plakáty, merchandising, web…) se stala nepostradatelným výrazovým prostředkem, který výstižně komunikuje dramaturgické záměry přehlídky. Vzhledem k tomu, že v současné době nelze výstavu zhlédnout fyzicky, připravili jsme alespoň krátkou videoprezentaci.

    A jaký motiv vytvořilo grafické studio pro 25. ročník? Černé mýdlo s nápisem alles gute – to přejeme vám všem do života a sami sobě k výročí a, mýdlo, zbav nás od zlého!


    Komentáře k článku: Diesmal digital

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,