Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Desatero přikázání

    V osmdesátých letech natočil polský režisér Krzysztof Kieślowski desetidílnou televizní minisérii Dekalog. Vyrovnává se v ní s biblickým Desaterem, ale příběhy řešící morální dilemata zasazuje do kontextu moderní doby, na kterou jsou boží přikázání často krátká. Režisér nicméně nemoralizuje, každý z deseti hodinových filmů je spíš umělecky vytříbenou kontemplací nad funkcí prastarých etických zásad v novodobém světě. Zahajovací večer Pražského divadelního festivalu německého jazyka patřil adaptaci filmové série, kterou pod názvem Die Zehn Gebote / Desatero přikázání pro vídeňský Volkstheater zrežíroval Stephan Kimmig.

    Scéně dominuje průčelí zrezlého nákladního auta, v němž přebývá Jutta Schwarz představující jakéhosi božského pozorovatele (vlevo, na snímku s Nadine Quittner a Gáborem Biedermannem) FOTO Vladimír KIVA Novotný

    Kieślowského předloha plyne jen velice pozvolna, hojně pracuje s atmosférou a patosem, Kimmig ji ovšem s dramaturgem Rolandem Kobergem zredukoval na to nejnutnější: na ostře vypointované dramatické situace. Zvýraznil tak jejich absurditu i jistou impulsivnost jednání postav. Dopis od zesnulé matky se málem stane spouštěčem incestního vztahu mezi dcerou a – možná nepravým – otcem (Cti otce svého i matku svou), zralá nymfomanka poučí mladičkého stalkera o tom, že láska je jenom touha po sexu (Nesesmilníš), studentka unese svou vlastní dceru, kterou si adopcí přivlastnila její matka (Nepokradeš).

    Kieślowského Dekalog je oceňován také pro propracované psychologické portréty, v Kimmigově příliš osekané verzi jednání postav bohužel často působí nelogicky až panoptikálně. To, že postavy jsou především služebníky vášní, herci vyjadřují tanečně-pohybovými prostředky, jakýmsi „tancem svatého Víta“, který se jich náhle zmocní v nejvypjatějším momentu situace. Sedmičlenný ansámbl (plus dvě nadané děti) během večera ztvární na třicet postav, osmdesátkové kostýmy a paruky střídají jako na běžícím pásu, energií nešetří, ale i přesto ke mně opravdová emoce pronikla pouze zřídka, alespoň ve srovnání s filmem, v němž herci svými postavami skutečně „dýchají“. Pražská repríza na můj vkus trochu moc zaváněla hereckou exhibicí. Výjimku představoval především Peter Fasching, jenž velice přesvědčivě ztvárnil mladičkého vraha odsouzeného k trestu smrti i romanticky zamilovaného stalkera – zcela ponořen do role a s velikým pochopením pro oba antihrdiny. Za svůj výkon ostatně nedávno získal Nestroyovu cenu pro mladé talenty.

    Kimmigova jevištní verze jako by svou zlomkovitostí a nedořečeností reflektovala zrychlenost, ne-li povrchnost dnešního světa, kdy není čas zastavit se, zamyslet se nad svým jednáním, natož zpytovat svědomí. Režisér téma nicméně nevyjadřuje zrovna šťastným způsobem, už jenom proto, že scénografie a kostýmy očividně zasazují dění do osmdesátých let. Jevišti vévodí zrezlá kabina nákladního auta, do nějž se uchýlí tajemná postava starší ženy v blonďaté paruce a bílém rouchu (Jutta Schwarz) – snad jde o Kimmigovu lehce provokativní představu Boha, který je dnes odsouzen do role bezmocného pozorovatele, odsunut na smetiště dějin.

    Jenže desatero příběhů, natolik chytře vymyšlené, aby podněcovalo tolik potřebné úvahy o posunu zákonů morálky v dnešním světě, svůj účel vůbec neplní. V inscenaci převažuje humor nad existenciální vážností. Kimmig nechce podobně jako Kieślowski moralizovat, ale místo toho, bohužel, banalizuje. Dojem nenapraví ani tragický závěr vyprávějící o smrti dítěte (v Dekalogu mimochodem první epizoda), jímž Desatero přikázání vyústí v už trochu zprofanovanou otázku: Jak je možné, že dobrotivý Bůh nechá zemřít nevinné dítě? Existuje vůbec? Divadelní verze je tak nakonec mnohem doslovnější než filmová.

    Volkstheater Wien – Desatero Přikázání (podle filmů Krzysztofa Kieślowského). Adaptace Stephan Kimmig a Roland Koberg, režie Stephan Kimmig, scénografie Oliver Helf, kostýmy Anja Rabes. Premiéra 15. prosince 2017, na festivalu 18 listopadu 2018.


    Komentáře k článku: Desatero přikázání

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,