Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Depresivní děti útočí

    A máme je tu zase! Členové tajemného uskupení se tentokrát vloupali do zapomenutého klavírního sálu pražské koleje Švehlovka a jejich vášeň pro site-specific performance zabydlela kdysi vznešený prostor starým černobílým francouzským filmem… Nesmysl? Nikoli, jen další stylový projekt sdružení Depresivní děti touží po penězích.

    Loni-poster

    Premiéra inscenace Loni v Marienbadu – Made in Czechoslovakia se konala letos v červenci v opravdových Mariánských lázních. Nyní se Depresivní děti přesunuly do Prahy, aby trochou černobílého francouzského šarmu pozdvihly i naši metropoli.

    Georgio Albertazzi (Cizinec) a Delhpine Yeyring (Žena) v Resnaisově filmu (1961). FOTO archiv

    Georgio Albertazzi (Cizinec) a…

    Delphine Seyrig v Resnaisově filmu Loni v Marienbadu (1961). FOTO archiv

    Delphine Seyrig (Žena) v Resnaisově filmu Loni v Marienbadu (1961). FOTO archiv

    Základem divadelní akce je film režiséra Alaina Renaise Année dernière à Marienbad (Loni v Marienbadu). Natočen byl podle stejnojmenného filmového scénáře (tzv. „ciné-románu„) jednoho ze zakladatelů nového románu, francouzského spisovatele Alaina Robbe-Grilleta. Film natočil v roce 1961 Alain Resnais. Jeho tématem je pátrání či (nejasné) vzpomínky na to, co se v Marienbadu (Mariánských lázních) před rokem stalo. Ale co se tam stalo? Fantazie francouzské tvůrčí dvojice utkala na plátně smyslně vybroušenou atmosféru uhlazené společnosti, která své podivné vztahy nonšalantně skrývá pod dokonalými róbami a v koutech barokních sálů.

    Loni-poster-2

    Fantazie Depresivních dětí stylizované snobské ovzduší zdařile imitovala. Převzala řadu dialogů, záběrů dokonce i vizáž postav – a radostně to vše využila k vlastním divadelním záměrům. Inscenace ovšem není zdaleka jen svéráznou divadelní parodií na okázale vznešený film, jak by se na první pohled mohlo jevit. Depresivní děti se důkladně zamysleli nad tím, jak to v 60. letech v českých Mariánských lázních mohlo vypadat doopravdy – kvetoucí socialismus, ubytovny ROH, společné umývárny a pionýři – dění právě do tohoto světa zasadily. Jak by to dopadlo, kdyby byl Resnaisův film natočen v reálném prostředí v česko-francouzské koprodukci? Možná by si z Benátek neodnesl Zlatého lva, ale určitě by jeho dráždivé erotické dusno bylo obohaceno o řadu veselejších, barevnější a umakartovějších prvků. Takže… co se tedy loni v Mariánkách stalo?

    FOTO archiv DDTP

    Jedno je jisté. Cizí muž potkal neznámou ženu. Úplně neznámá možná nebyla… FOTO archiv DDTP

    Jedno je jisté. Cizí muž tam potkal neznámou ženu. Úplně neznámá možná nebyla. Okolnosti ostatně nasvědčují tomu, že se tu potkali už rok předtím. Ona žena si ale na žádné setkání nevzpomíná. Byla to tedy jiná žena?! Jiný lázeňský hotel? A který to byl, ten „minulý rok“? 1960, nebo snad 2012? Ujasnit si tyto otázky ochotně pomáhá divákům sám režisér Alain Renais, který, pravda, mluví spíše francouzsky než česky. Ani jeho dohody se štábem tak nejsou bez problémů…

    Barrandovská filmová studia, 1960... FOTO archiv DDTP

    Barrandovská filmová studia, 1960… FOTO archiv DDTP

    Možná proto nakonec  francouzská strana od plánované koprodukce odstoupila… A přitom mělo barrandovské studio nachystaný takový pěkný scénář! Dokonce se čtyřmi variantami hlavních postav, a tedy čtyřmi variantami toho, co se vlastně tenkrát v Marienbadu stalo. Na jevišti jich ožívá rovnou pět – která z nich je ta skutečná? Asi ta, že loni v Marienbadu potkal cizí muž neznámou ženu. Jen ten muž možná nebyl tak úplně cizí…

    Alain Resnais, 1961... FOTO DDTP

    Alain Resnais, 1960… nebo 2013?! FOTO DDTP

    Výsledná inscenace, náročná choreograficky, světelně i zvukově, postavená na několika tak odlišných motivech, měla všechny předpoklady pro to, aby se rozpadla v mozaiku pestrých výstupů a skončila jako beztvarý kabaret. Režisér Jakub Čermák ale dokázal udržet dynamické 100-minutové představení v pevném a jasně stylizovaném tvaru, dal inscenaci řád a pevné kontury. Je to inscenace autorsky sebevědomá, herecky přesvědčivá, výtvarně působivá a dramaturgicky dotažená. A rozšiřuje tvorbu Depresivních dětí do dalších – filmových, retro-dobových a (opět trochu jinak) mystifikačních – sfér.

    Hodnocení: @@@@

    Depresivní děti touží po penězích – Allain Robbe-Grilett, Jakub Čermák: Loni v Marienbadu – Made in Czechoslovakia. Režie: Jakub Čermák, light design: Vojtěch Kopta, hudba: Ramon Hofman, scéna: Karolína Kotrbová, Kristýna Kottová, masky: Dasha Kopecká. Pražská premiéra Švehlovy koleje, 1. 12. 2013.


    Komentáře k článku: Depresivní děti útočí

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Představení
      jsem viděl až dnes – díky, Kláro, za upozornění – a musím potvrdit, že jde o vynikající koncept, velmi dobrý scénář, citlivou režii a skvěle vybraný (objevený) prostor ošuntělého sálu upomínající na zašlou slávu a eleganci (jde o bývalý klub Belmondo, kde kdysi bývaly dost ostré akce, dnes – nevím proč a odkdy – opuštěný).
      Ukazuje se ale, že Jakubovi Čermákovi už v těchto jeho autorsko-režijních vizích je prostor komunitního divadla složeného převážně z přátel-neherců a nedivadelníků těsný. Chtělo by to daleko profesionálnější (zvládnutější) herectví, dramaturgické zásahy (Jaký je vztah Resnaise k českému prostředí a lidem? Co „francouzští“ herci? Musí být česká verze filmu a výběrová komise Barrandova pouhou karikaturou doby a lidí v ní? Které postavy jsou „živé“ a které – jako ve filmu – jen chladnými přízraky? Je vůbec v inscenaci toto dělení? Proč ne? Kdo je Průvodce a proč jej hraje stejný herec jako Resnaise? ad.) a práce s prostorem a filmovými odkazy, i výprava a světla, by mohly být propracovanější a dotaženější.
      Za jedinou větší chybu či Čermákův autorský omyl považuju herecké (včetně kostýmu) spojení postavy Průvodce inscenací a Resnaise. Nemá žádné opodstatnění (nebo jsem je nepostřehl) a herecky je zoufale dvojlomná, nejasná a nepochopitelná.
      Velmi dobře vycházejí citace z filmu (i herecky), nesmírně vtipná je scéna různých českých variant hlavních postav včetně obrácení charakterů u posledního páru. Herecky byla podle mne nejlepší nejstarší herečka hrající mj. překladatelku z francouzštiny. Ostatně všechny dámy herecky nad pány čněly.
      Doufám, že těmito reprízami inscenace neskončila a příznivcům dobrého divadla ji moc doporučuju. Po Dechovce Vosto5 další kvalitní dílo tohoto podzimu vyšlé z nezávislé scény, ohlížející se (každé jinak!) do nedávné minulosti a vstupující do otevřeného prostoru víceméně nedivadelních (tancovačkových) sálů.

      04.12.2013 (0.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Klára Zindulková

      Profilový obrázek

      Dobrý den,
      dovolím si v několika věcech oponovat. Herecké výkony sice nebyly úplně vyrovnané, ale zejména výraznější role jsou podle mě obsazené výtečně. Počínaje hlavní dvojicí (Barbora Šupová a Jiří Ratajík) a konče právě dvojrolí rolí režiséra Renaise/vypravěče. Nejsem si jista, ale mám za to, že většina protagonistů herecké vzdělání má a divadlem se dlouhodobě zabývá – právě profesionalita některých mě naopak v projektu tohoto typu až překvapila.
      Spojení postavy režiséra filmu, o kterém se hraje a toho, kdo na place řídí celé divadelní představení pro mě naopak fungovalo výborně. Oba jsou těmi, kdo nějaký děj řídí zvenku, ač každý na jiné rovině. V jednu chvíli se komentátor vtělil dokonce do vypravěče uvnitř filmu, což vrstevnatost ještě umocnilo. Z mého pohledu Marek Zelinka zvládl převtělování poměrně hladce a nenásilně, pro mě byl co do herecké práce s tělem rozhodně nejlepší (pantomimické vzdělání se nezapře).
      Souhlasím s tím, že zařazení videozáběrů bylo lehce samoúčelné, projekt si skoro říkal o zapojení materiálu z původního filmu, spíš než pokusu o jeho vlastnoruční parodii. Z avizovaných „umakartových chatiček a společných umýváren“ se ve scénografii objevily jen socialistické kostýmy, na Depresivní děti navíc poněkud nenápadité a schematické. Předpokládám, že při uvedení v Mariánských lázích v prostorech hotelu Panorama létě byla tato stránka výraznější.

      04.12.2013 (13.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Kláro,
      díky za rozkrytí jmen některých herců. Nikoho jsem jménem neznal (a poznal jen pár z nich, kteří již s DDTPP spolupracovali dřív), a tak jsem byl aspoň nepředpojatě přímej. Kromě Průvodce alias Resnaise bych nikoho netipoval za herce s většími (profesionálními) zkušenostmi. Je samozřejmě možné, že nikdo jiný nedostal dostatečný prostor.
      Přít se, kdo byl lepší a kdo dobrý, je v případě herectví dycky vošajslich, tak se soustředím jen na nejvýraznějšího – Marka Zelinku, z jedné strany intelektuálního (nonšalantního) francouzského režiséra, z druhé šaškovského průvodce diváků. Už to samo o sobě je podle mne problém. Zelinka se navíc snaží být jako Průvodce maximálně groteskní. Komunikuje s diváky, používá přehnané grimasy, válí se po zemi, ale je to – podle mne – křečovité, placaté, bez nějaké další vrstvy, která by takové jednání odůvodnila. Tím důvodem nemyslím ani tak význam, jako samo herectví (možná jen charisma). Zrovna nedávno dávali v TV Šaška a královnu – představ si na místě Zelinky takového herce, jako je Polívka (myslím především typově). Dělá taky skopičiny, ale je v nich i kus bolesti, tragédie, smrti. Nebo ještě připomenu jednoho, tentokrát aktuálního klauna – Jiřího Kohouta v La Putyce. Vůbec není můj šálek kafe, ale svou postavu staví nejen na pitoresknosti, ale je současně jakýmsi – řekněme – otravným, žoviálním opilcem či hospodským s pochopením pro dění kolem něj. Tady se nabízelo přebírání charakterů (či zrcadlení) obou postav, ale to se nedělo nebo jsem je nezaregistroval. Proto mi přišlo to spojení jen formální. Zelinka byl podle mne jako průvodce jen a jen prvoplánově pitoreskní a v postavě režiséra už vůbec neumím jeho charakter pojmenovat, jako kdyby tam… nebyl… Byl zkrátka nijaký.
      Nebyla to ale jen jeho chyba (přehnaně pantomimické grimasy a gesta), ale propojení těch dvou postav bylo podle mne nedotažené již samo o sobě. Že jsou oba režiséry dění, a proto jsou hráni jedním herecem, to je hezké, víc však než tuto berličku inscenace ani herec nenabízeli.

      05.12.2013 (0.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,