Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Odvaha Dejvického divadla

    Když v roce 1881 vyšly tiskem v Kodani Ibsenovy Přízraky, vzbudily velké pohoršení a přízviska jako odporné, hrůzostrašné či skandální vyslovovaná na jejich adresu patřila k těm mírnějším. Kritik Dagbladetu je dokonce charakterizoval jako omáčku ze syfilidy a sajrajtu. Incest a syfilis byla témata, o nichž v tehdejší slušné společnosti a umění bylo neradno mluvit. Hra provokovala i svou formou. Dramatik v ní poprvé výrazně uplatnil retrospekci, kdy drama vyostřují události, které se odehrály kdysi před momentálním dějem. Dnes je tato metoda dávno kánonem a sebesložitější incestní příběh rozruch nevyvolá. Krutá ibsenovská analýza lidských povah je ovšem nadčasová. Přízraky je jistě možné radikálně vizualizovat a aktualizovat, jak to před pěti lety učinila kladenská „performance“ Jana Friče. Anebo se lze spolehnout na sílu dramatu samotného. Inscenace v Dejvickém divadle zvolila právě tuto možnost.

    Helena Alvingová Kláry Melíškové představuje první ze dvou velkých hereckých kreací dejvických Přízraků, druhou je Osvald Vladimíra Polívky FOTO HYNEK GLOS

    Už sama scéna Petra B. Nováka avizuje, že tentokrát půjde spíš o tradiční interpretaci klasiky, která přiznává dobu vzniku své předlohy. Pokoj zabydlený bytelným nábytkem ve stylu biedermeieru s průčelím skleníku, který paní Alvingová vytvořila pro navrátivšího se syna, v podstatě věrně následuje autorovu scénickou poznámku. Hudba Michala Novinského, mixující klasické hudební motivy s bizarní dechovkou, evokuje atmosféru byvšího ibsenovského světa. Také kostýmy Aleny Dziarnovich jsou jakoby dobové a jen u některých postav mírně stylizované – zejména Engstrandova humpolácká bota je tu nápadně groteskním prvkem. A režie Jiřího Pokorného především nenásilně zvýrazňuje text a vtiskuje jevištnímu dění stále přítomnou nervozitu a latentní napětí. I ve chvílích pohody a uvolnění pociťujeme, že něco zásadního není v pořádku.

    Pokorného režie je důsledně rozpuštěna v hercích, na nichž účin inscenace stojí a s nimiž případně padá. Klára Melíšková v Heleně Alvingové uplatňuje celý rejstřík hereckých prostředků – od patetických gest přes jemně vyjevovanou niternou úzkost po hysterické výbuchy smíchu. Je to jeden ze dvou velkých hereckých výkonů inscenace. Tím druhým je Polívkův Osvald, nejprve střídající polohy floutka a rodinnou kletbou postiženého muže a posléze se proměňující v raněnou dobitou hromádku neštěstí – vysvobodit ho může už jenom smrt. Je to emocionálně intenzivní atak na diváka, ve finále možná trochu přepálený, expresivně přeexponovaný. Martin Myšička hraje pastora Manderse věcně, s jakousi skoro „vědeckou“ objektivitou a jenom v nestřežených okamžicích nechává nahlédnout pod povrch jeho mravní zásadovosti, která se nakonec ukáže být pouhou slupkou. Pavel Šimčík jako Engstrand je přesvědčivý buran, hrom do police, pokrytec a vyděrač, ale vlastně jen nešťastný člověk. Váhám nad Reginou v podání Veroniky Khek Kubařové, jež si při charakterizaci své postavy vystačí pouze s úsměvem od ucha k uchu a vyceněnými zuby, k této jednoduchosti patrně vedena režisérem. Kubařová je příliš talentovaná herečka na to, aby se spokojila s takovou jednostrunností.

    Při premiéře jsem o přestávce zaznamenal názor jisté renomované divadelní kritičky, že tato inscenace Ibsenových přízraků je příliš konvenční. Ano je, ale já v tom spatřuji přednost. Dnes, kdy málem na každém druhém jevišti hrají herci v klasice nazí a na scéně imitující televizní studio jim k tomu vyhrává rocková kapela, je k uvedení takové „konvence“ zapotřebí notný kus odvahy.

    Ibsenovy Přízraky v Dejvickém divadle jsou klasickou moderní činohrou, z níž odcházíte silně zasaženi.

    Dejvické divadlo, Praha – Henrik Ibsen: Přízraky. Překlad František Fröhlich, režie Jiří Pokorný, hudba Michal Novinski, scéna Petr B. Novák, kostýmy Alena Dziarnovich. Premiéra 15. dubna 2019.


    Komentáře k článku: Odvaha Dejvického divadla

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,