Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pochybnost anglicky zvaná Doubt

    Když v roce 2012 uvedlo Dejvické divadlo Ucpanej systém podle povídek Irvina Welshe, byl to náhradní program za Čechovova Racka, jehož premiéru muselo divadlo z provozních důvodů odložit. A hle: Ucpanej systém je možná nejoriginálnější a rozhodně divácky nejatraktivnější inscenace posledních pražských sezon. Podobná situace se v Dejvickém divadle nyní opakuje: místo plánovaného Weissova Pronásledování Jeana Paula Marata… je publiku nabídnuto Vzkříšení, dramatizace povídek neznámého autora, podepsaná pseudonymem Daniel Doubt. Dejvickým tvůrcům je smysl pro humor a mystifikaci vlastní – slovíčko doubt lze do češtiny přeložit jako nejistotu, pochybnost, ostatně nepoužili je pro svou kolektivní improvizaci jako kryptogram poprvé.

    Václav Neužil a Ivan Trojan v plnokrevné hříčce Vzkříšení  FOTO HYNEK GLOS

    Václav Neužil a Ivan Trojan v plnokrevné hříčce Vzkříšení FOTO HYNEK GLOS

    Nová dejvická inscenace nemá sílu, palčivost ani drsný humor společenské výpovědi o současné všelidské krizi, jakou má Ucpanej systém, je to „jen“ humoristická hříčka. Jak ale chytrá, vtipná a – promiňte to klišé – plnokrevná hříčka to je! Plna jazykové komiky, slovních i situačních gagů a kulturních aluzí skrytých pod hávem jakoby bulvární komedie se přece jen dotýká našich životů a lidského konání. Dejvičtí dobře vědí, že humor ve vzduchoprázdnu, vtip bez „společenského podloží“ je pouze bezcenná ekvilibristika.

    „Doubtovo“ Vzkříšení se odehrává v jakémsi význačném americkém nakladatelství – scénu Pavol Andraško vytvořil z několika polic zaplněných knihami, je tu ještě pár křesel, psacích strojů a portrét slavného spisovatele Maxwella, někoho coby novodobého Hemingwaye. A právě tenhle Maxwell, „živitel“ toho nakladatelství, ztratil důvěru v příběh a přestává psát. Co teď? Jedině přemluvit redaktorku Fletcherovou, kterou Maxwell miluje, ale ona jeho city neopětuje, aby Maxwellovi dovolila psát nový román na své nahé tělo. A on píše a píše. Je tu ještě vrátný Carhartt, jenž po celý život miluje ženu, kterou viděl jen jednou na country bále. A jeho zase miluje sousedka, která mu zadarmo vaří a pere. Smutně komediálními postavami jsou i neúspěšný spisovatel a alkoholik Schindler a jeho moudrý psychiatr Blind, který se nakonec ukáže šílenější než jeho pacient…

    Takto se píše román na tělo  FOTO HYNEK GLOS

    Takto se píše román na tělo FOTO HYNEK GLOS

    Kýč, vhodný tak pro nějaký „novácký“ televizní seriál, že? Jenže každá banalita je tu ironizovaná, převrácená na ruby a dováděna ad absurdum. Musel jsem při sledování inscenace myslet na Woodyho Allena, P. G. Wodehouseho a Roalda Dahla, na jejich břitký humor, schopnost obracet smysl v nesmysl, výstižné repliky a dovednost načrtnout postavu v účinné zkratce. Nevím, jestli právě tito umělci tvůrce Vzkříšení inspirovali – program k inscenaci je, jako obvykle v Dejvickém divadle, na informace skoupý – příbuznost angloamerického moderního „suchého“ humoru s „postupy“ Vzkříšení je ale očividná.

    A jak je to s tou kolektivní improvizací? Jistě ne tak, že na zkouškách byl z náhlých nápadů zúčastněných vytvořen definitivní text. Musel exis­tovat náčrt, plán vývoje příběhu, za jehož autory tipuji režiséra inscenace Michala Vajdičku a dramaturgyni Evu Sukovou. Významně ale asi přispěl celý soubor. Soudím dle toho, jak herci svým rolím rozumějí, jak je berou „za své“ a jak je „nehrají“, nýbrž si s nimi pohrávají, jak je nám sdělují z nadhledu – i oni jako by byli jejich autory. Issová, Holcová, Čermák, Polívka, Trojan, Šimčík a další, vlastně všichni své postavy jakoby realisticky vykreslují, ale zároveň je zpochybňují, ironizují a udržují si od nich „brechtovský“ odstup.

    Na samém konci inscenace se objeví mrtvý vrátný Carhartt (Hynek Čermák) a krájí na kousky jablko, které pojídá až do zhasnutí světel. Je to projekce příběhu, který Maxwell (Ivan Trojan) slíbil napsat, jen co se vrátí z nemocnice, kam doprovází svou lásku Fletcherovou (Martha Issová)? Právě to je to vzkříšení? Těžko říct. Otevřený konec je vždycky zajímavý – i když si třeba s pointou nevíme rady.

    Dejvické divadlo – Daniel Doubt: Vzkříšeni. Režie Michal Vajdička, dramaturgie Eva Suková, hudba Václav Havelka a Martin Tvrdý, scéna Pavol Andraško, kostýmy Katarína Hollá. Premiéra 10. června 2016.


    Komentáře k článku: Pochybnost anglicky zvaná Doubt

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,