Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Teprve tři roky po premiéře…

    Teprve tři roky po premiéře se mi podařilo zajít do brněnské Reduty na představení Zuzany LapčíkovéHany Litterové Balady. Byl to velkolepý zážitek. Zuzana Lapčíková, která v inscenaci sama zpívá a hraje na cimbál, má nádherný dar zacházet s folklorními melodiemi a texty jako se současným projevem, aniž sahá ke křečovitým aktualizacím. Balady vypravují tragický rodinný příběh fabulovaný sice poněkud komplikovaně, ale už dlouho jsem neviděl taneční divadlo tak skvěle choreograficky provedené. Hana Litterová se jako choreografka mohla opřít o jedinečné výkony Evy Šeneklové, Markéty Habalové, Nelky Lazovič a dalších umělců, ale především vynalézavě využila prvků výrazového tance i některých prvků pantomimických. Slyšel jsem přitom, že balet Národního divadla v Brně tuto choreografku propouští. Jeho šéfka Lenka Dřímalová je výrazná tvůrčí osobnost, ale nejde přece o ostře vyhraněnou alternativní trupu, takže přítomnost další individuality by souboru jen prospěla. Po odchodu Tomáše Hanuse z místa šéfa opery je to další brněnské loučení, jehož je mi tuze líto.

    Ve 30. čísle revue Disk jsem si s chutí přečetl příspěvek Lenky Chválové Tylovy herečky Anna Forchheimová-Rajská a Anna Kolárová-Manetínská (Žena v divadle J. K. Tyla). Autorka důkladně obeznámená s tylovským divadlem průkazně dovozuje vztah mezi Tylovým autorským přístupem k některým vlastním ženským postavám a mezi jeho vědomím, jaké inspirativní kvality představují dvě nejvýraznější členky Tylova divadelního ansámblu. Portrét Tyla-dramatika obohatila Chválová o charakteristiku prozíravého divadelního praktika a šéfa. Škoda jen, že si na závěr neodpustila filipiku proti údajné neschopnosti současného českého divadla interpretovat Tyla; prý obviňujeme předky ze své vlastní malosti a nechuť dále pěstovat tylovskou tradici nám prý brání postavit se na vlastní nohy. Ano, Tyl byl Máchův souputník. Byl však zároveň tvrdošíjný a dobově omezený karatel, posedlý polemik usilující mimo jiné vyřadit prvního českého existencialistu z literatury. Apel divadelní historičky diktovaný samozřejmým zaujetím je zkrátka platonický a málo platný.

    S nemenší chutí jsem si četl v Záznamníku Miroslava Červenky, v zápiscích, které si vynikající český literární historik, versolog a básník vedl v letech 1985–89. Impozantní je autorovo vzdělání a úsilí o myšlenkovou a pracovní preciznost. Pojal literaturu devadesátých let předminulého století jako dramatický proces, obdivuhodně se vžil do jednotlivých tvůrčích osudů té doby, uměl je však i kriticky posoudit a v souvislosti s tím analyzoval tvaroslovnou problematiku. Obohatil dědictví Mukařovského, pokračoval v jeho úsilí o zvědečtění rozboru díla a byl v tom směru příkladně přísný v oceňování prací svých současníků. Záznamník však zrcadlí i některá dobová traumata disidentů a jejich souputníků: vyčítali ostatní společnosti smířené postoje vůči dobovému marasmu. Dobře si na ty nálady vzpomínám: solidárně se orientovaly dovnitř ghetta vyřazených, ale zároveň občas nadřazeně moralizovaly směrem navenek. Červenka naštěstí svědčí i o zdařilých pokusech překonávat ghetto součinností se všemi jen trochu vstřícnými. Práce korigovala pocity, klamavé, byť pochopitelné.

    Tomáš Žižka se v komentáři Jsme jako mravenci (Divadelní noviny 2/2010) zabýval silnou stránkou vztahu komunit a komunitních divadel. Považuje jej za nejaktuálnější děj, který se nyní na českém jevišti odehrává. Rozumím autorovi dobře. Volá divadelní kritiku, aby napodobila výtvarnou a věnovala pozornost sociálnímu vlivu umění, jeho autorské anonymitě, která nahrazuje starou individualistickou a romantickou touhu po sebepotvrzení, po tom udělat „díru do světa“. Je to důsledné a radikální překlenutí obtíží současného divadla. Nemohu však nepřipojit pochybnost: sázka na komunitní divadlo obracející se k určité skupině lidí znamená další krok směrem od univerzálnosti, která byla kmotrou divadla vůbec. Od komunity nebývá daleko k sektě. A konečně: není tvorba komunitního divadla adresně zaměřená na homogenní obecenstvo pouhým rubem soudobé bídy, která spočívá v nadbíhání takzvanému většinovému divákovi, jenž přichází do divadla jen a jen za zábavou, a tudíž se například výroku Čechovova hrdiny Já jsem v důchodu idiotsky směje?


    Komentáře k článku: Teprve tři roky po premiéře…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,