Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    V sobotu 6. února…

    V sobotu 6. února večer vysílala Vltava záznam představení Dvořákovy Rusalky v britském Glyndebourne. Tamní Opera Chorus a London Philharmonic Orchestra řídil Jiří Bělohlávek. Jiří Gruša ve svém Česku – návod k použití vzdal hold textu Jaroslava Kvapila, a to právem jako prvnímu českému skutečně dramatickému libretu. Moderní básník našel v Andersenově pohádce východisko k existenciálně laděnému příběhu pomíjivé lidské lásky, s níž se po máchovsku střetl absolutní milostný nárok vzešlý tentokrát z věčně trvající přírody. Gruša s pochopením přijal škrt epizody Hajného a Kuchtíka ve vídeňském provedení Rusalky. V Glyndebourne epizodu neškrtli, i když je do děje vkomponována poněkud uměle. Omezení plebejci z podzámčí tak vyzpívali neschopnost pochopit tragický konflikt, který se před jejich očima odehrál.

    Třicáté číslo časopisu Rozrazil, který vydává brněnská Husa na provázku, je věnováno různým jevům a zjevům z nadpřirozené říše a uvádí jej rozhovor na mužsko-ženské téma. Hlavní slovo si vzali Olga SommerováLudvík Vaculík. Nejde mi však o to rozhovor komentovat. Zaujal mě detail: Znamenitá dokumentaristka Olga Sommerová si vytvořila příležitost vyjádřit zásadní nechuť vůči Václavu Klausovi. Někteří intelektuálové mají takový zvyk. Prý ho nepovažuje za prezidenta, je tudíž bez prezidenta. Každá žena, která se dnes vyskytuje v české politice, by byla v jeho funkci lepší. Druhá z těchto vět je objektivně nepravdivá a mám ji za vědomou hněvnou nadsázku. První z nich svědčí o slabém smyslu pro demokracii, o neschopnosti přijmout výsledek volby, ač jej pokládám za špatný. Je to projev intelektuálova střapení.

    Pavel Švanda v prvním letošním čísle časopisu Kontexty ve stati Prostor polemiky s komunismem zjišťuje nový rys soudobé společnosti: rozpad jednotného veřejného prostoru, který existoval ještě bezprostředně po roce 1989; nyní se však tento „halový interiér“ rozčlenil v málo přehlednou soustavu menších sálků, salonků a pokojů. Není to ničí vina a autor to nechválí ani nezavrhuje, jen konstatuje marnost úsilí obnovit jej voláním po občanské společnosti a po podobných nadějích. Příčiny rozčlenění nejsou totiž jen technické; zhroutila se pyramida ztělesňující hierarchickou stavbu národní kultury: lidová tvorba, nad ní pilní vzdělanci a úřední šiřitelé osvěty, nad nimi umělci a vědci, ještě výše Šaldové a nejvýše případně prezident-filosof. Dnešní autority jsou však součástí průmyslového, případně uměleckoprůmyslového provozu.

    Arnošt Lustig se v magazínu DNES z 28. ledna pustil do politiky: být králem, dal by bratrům Mašínovým vyznamenání, pozval je domů a vyhlásil pro ně milost. Běda: problém je v tom, že to pro ně není řešení; přijetím milosti by přitakali soudním výrokům o své vině. – Tradičně vykládá Lustig své poválečné přilnutí vězně vyhlazovacího tábora ke komunismu. Komunisté se prý teprve po převzetí vlády zkurvili. Jenže vedle Lustiga byli v koncentrácích i lidé, kteří věděli o totalitní povaze komunismu už dávno před válkou. Poválečná důvěřivost vysvětluje, ale nezbavuje odpovědnosti. – Odsun Němců Lustig schvaluje, přestože se týkal také nevinných. Byl prý to spravedlivý akt. Vynikající spisovatel tedy přijímá princip kolektivní viny. Nechci kamaráda chytat za slovo; zažil jsem její aplikace pouze ve škole. Vzpomínám na ně jako na odpudivou nespravedlnost.

    • Autor:
    • Publikováno: 23. března 2010

    Komentáře k článku: V sobotu 6. února…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,