Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bude to už dobrých osm, ne-li devět let…

    Bude to už dobrých osm, ne-li devět let. Seděl jsem tehdy v kroužku známých a přátel, z nichž jeden se chlubil knihou, již si přivezl z Paříže. Začal jsem v ní listovat a už se neodtrhl. Vyvinul jsem dokonce rafinované úsilí, abych si tu knihu nenápadně odnesl a mohl si ji doma v klidu a se slovníkem přečíst. Nepodařilo se, její majitel brzo vypátral, kdo mu ji vzal a nechal mně necelých 36 hodin na to, abych ji orientačně prolistoval. Podnikl jsem potom asi dva nebo tři marné pokusy ji nějak získat, ale až teď ji konečně mám. Nakladatelství Host mně jako 23. svazek Teoretické knihovny v překladu Evy Sládkové dalo krásný vánoční dárek: knihu Antoina Compagnona Démon teorie. Literatura a běžné myšlení. Můj vztah k této knize je dán nepochybně tím, že je mně nesmírně blízké Compagnonovo pojetí teorie jako deskriptivní disciplíny, která uspořádává otázky a problémy praxe. Nesmírně obdivuji teoretiky, kteří byli schopni vytvořit dokonalý systém divadla a přitom se nikdy nepotřebovali odvolávat na praktické příklady. Čtu si v těchto teoriích stále, mnohé jsem z nich získal, některé z nich mě pro celý život vybavily sumou moudrostí, o něž se trvale opírám. Ostatně: Compagnon rozlišuje teorii literatury jako promýšlení obecných pojmů a literární teorii jako kritiku běžného myšlení. Teorie v tomto duchu představuje především analýzu praxe. A praxí rozumím nejen divadelní díla, ale také divadelní kritiku a historii divadla. Teorií je pro mne Compagnonovo kritické vědomí schopné mimo jiné utkávat se s běžným myšlením, ale rovněž poznat a kritizovat ideologii, jež zastírá pravdu o praxi a legitimizuje její podobu i podmínky existence. Compagnon říká: Teorie není metoda, technika, nebo kuchařka. Právě naopak, cílem je mít se na pozoru před každým receptem, oprostit se od něj na základě reflexe. Nemám vůbec v úmyslu věci odlehčit, ale chci učit ostražitosti, podezřívavosti, zkrátka a dobře být kritickým nebo ironickým. Teorie je totiž škola ironie. Neznám krásnější vyjádření rozkoše z teorie a jejího smyslu.

    Využiji této Dědovy mísy, jejímuž pojmenování rozumím tak, že je prostorem pro názory a postoje starších pánů, kteří díky svému věku i zkušenostem mají jisté sklony ke konzervativismu – doufám, že se pro tuto formulaci její spoluautor Milan Uhde na mne nerozzlobí – abych konstatoval, že naše divadlo potřebuje tuto školu ironie naléhavě. Compagnon napsal v roce 1998 svou knihu jako reakci na explozi francouzské literární teorie, jež začala v polovině šedesátých let a rozvinula se během let sedmdesátých a osmdesátých jako diskurs o postmodernismu. V našem divadle taková teoretická exploze nikdy nebyla, ale praxe našeho divadla – připomínám tu ono pojetí praxe, které jsem vyslovil na počátku této Dědovy mísy – se hojně a vydatně z diskursu o postmodernismu napájí. Stačila se už vytvořit velmi výrazná ideologie a především: běžné myšlení o divadle určitého typu z tohoto zdroje vydatně čerpá. Řečeno s Compagnonem: zůstávají jisté otázky i odpovědi na ně, určitá paradigmata neumírají, přidávají se jedno k druhému a pohrávají si s pojmy. A tak vzniká živná půda pro ideologii, jež zakrývá stále a běžně skloňovanými pojmy existenci určitých jevů. Ta Compagnonova teorie jako kritika divadelní ideologie, jako kritický postoj, selfonsciousness, nebo autoreferenčnost je – myslím – naší divadelní praxi dost zapotřebí.


    Komentáře k článku: Bude to už dobrých osm, ne-li devět let…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,