Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dědova mísa

    Podivný čas. Něco napovídá, jako bychom si chtěli zopakovat normalizaci, bylo tam jisto a pohodlně, neboť mrtvo. Teď sice samý klamný pohyb, theatrum našeho mundi baví, jak může, vědomě profesionální řachandou, podvědomě neprofesionálním ochotničením. A jestli se to někde hemží skutečně, pak v podpalubí, rozhodují se tam zásadní věci, a není tam vidět. Narůstá pocit zmrtvění.

    Už nevěřím v profesionalitu ředitelů našich ekonomických procesů, chybí jim prozíravost. Drží se rigidně teorií, ale život vždy překvapí, zachová se po svém. Snad jenom myšlení Adama Smithe zůstalo živé, stojí na morálce. Vladimíru Špidlovi jsem důvěřoval snad proto, že nebyl ekonom, jeho obor prehistorie a historie mu vtiskl schopnost vidět dál. Zaujaly mě jeho názory, proč je úsporná politika škrtů špatná. Ví totiž, jak Pisa už ve 12. století řešila finanční bilanci. Všem, kdo se zabývají kulturou a uměním, je sice jasné, že zvolený způsob škrtací politiky se nepovedl, pociťují to na vlastní kůži, a druhotně tím trpí i stát. Špidlovy kritické výhrady: první: státní rozpočet není sestaven tak, aby peníze šly na prorůstové elementy, třeba na školství a podobně. Další: škrty spočívají v tom, že se likvidují základní systémy, které vytvářejí sociální jistotu, to je děs! Na námitku, že za vlád sociální demokracie to byla procházka, když nebyla finanční krize, odpovídá faktem, na který jsme už zapomněli: Jak to, že krize nebyla. Co to tady říkáte? Nezhroutily se české banky? Krize sice byla lokální, ale prakticky stoprocentní …na naše poměry to byla krize gigantického rozsahu. Představovala šest nebo sedm set miliard, které se už jednou podařilo umořit. Čím, růstem. Závěr? Rozumná je ta politika, která sice šetří, ale podporuje růst, ten pak dává lidem práci a ti zase vytvářejí hodnoty, z čehož pak mají prospěch všichni.

    Následek nekulturnosti dnešní politické reprezentace není jenom v otřesných vzorcích chování, ale v tom, že v živé kultuře a umění vidí jenom zbytný výdaj, na který jim není zatěžko sáhnout. Oponují sice tím, že aspoň výdaje na vědu a výzkum se nekrátí, ale už zamlčí, že většina peněz nejde do základního výzkumu, ale do aplikovaného, o ten by se měly starat spíše podniky, bez inovací budou chudnout a zanikat. Dálněvýchodní mocnosti jsou prozíravější, chovají se totiž opačně.

    Z rozhovoru mě však vyděsilo přiznání, jak to chodí ve státě, který si zprivatizovaly strany. Špidla mluví upřímně o své straně: Máme pětadvacet tisíc lidí. Na správu jednoho státu potřebujete takových dvacet tisíc lidí, vysoce kvalifikovaných. No z pětadvaceti tisíc lidí to nevytáhnete. Náš rekrutační zdroj není dostatečný k tomu, abychom spravovali zemi.

    Skutečnost úděsnější, než byla už dost skeptická představa. Strany jsou dnes početně budovány tak, aby svými členy obsadily místa potřebná pro správu státu. Naštěstí jich na to nemají dost. (Stranou nechávám Špidlův požadavek na vysokou kvalifikaci, praxe ho vylučuje). Takže musí se sáhnout ještě jinam. Ale i tak: pro každého člena strany je ve státní rezervaci místo jisté. Začarovaný kruh.


    Komentáře k článku: Dědova mísa

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Vladimíru Špidlovi jsem také po jistou dobu důvěřoval, už proto, že rázně skončil s oposmlouvou a je „kmotrům“ ČSSD se stavěl natolik odmítavě, že brzy ztratil důvěru své vlastní strany (velice pododobně, jak jí dnes ztratil J. Dienstbier).
      Ovšem pokud jde o jeho názory na ekonomiku, koncentrované do příslovečného výroku „zdroje jsou“, ty ve mně důvěru nebudily. Něco podobného si zjevně mysleli i levicoví politikové v Řecku a na Kypru. Jistě, tamějším důchodcům jsem jako český důchodce mohl jen bledě závidět, ale ty konce mohl nevidět pouze ten, kdo věřil tamnějším „kreativním statistikám“.
      Na rozdíl od důvěry přehnaně optimistikým politikům, kteří odmítají „škrty, které likvidují základní systému, které vytvářejí sociální jistotu“, důvěřuji skepticky spíš těm, jejichž škrty „vytvářejí jistotu“, že stát nezbankrotuje. Euro nemáme a silně pochybuji, že by se o nás v případě úpadku řecko-kyperského typu někdo solidárně postaral.

      06.04.2013 (7.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,