Dominika Duku, arcibiskupa pražského, metropolitu a primase českého. Soudobá katolická církev má podle arcibiskupa obdobnou povinnost jako raní misionáři, kteří dokazovali antickým současníkům, že křesťanská víra je lepší než ta jejich.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Dědova mísa

    V Magazínu Hospodářských novin z 22. dubna 2011 vyzpovídal Leoš Kyša Dominika Duku, arcibiskupa pražského, metropolitu a primase českého. Soudobá katolická církev má podle arcibiskupa obdobnou povinnost jako raní misionáři, kteří dokazovali antickým současníkům, že křesťanská víra je lepší než ta jejich. Předpokládá to prý užívat nového jazyka. Dodávám: Církev se snaží zvládnout proměnu mocensky vlivné organizace ve společenství, jehož direktivní vliv zeslábl nebo zaniká. Nový jazyk žádá obnovu myšlenkovou. Spíš než soutěž s konkurenty má církev podle mě nezastupitelný úkol kladně připomínat sekularizované společnosti transcendentální rozměr života, což znamená vzdát se přežívajícího sklonu k předpisování návodů na konkrétní počínání v jednotlivých lidských situacích.

    Nositel Nobelovy ceny za literaturu Czesław Miłosz byl nejen velký básník, ale i pronikavý esejista. Josef Mlejnek sestavil a přeložil výběr z jeho reflexivních textů pod názvem Saligia a jiné eseje (nakladatelství Barrister and Principal). Miłosz se i jako vysokoškolský učitel slovanských literatur několikrát vracel k Dostojevskému a vyrovnával se s křesťanstvím velkého ruského autora. Sám jako křesťan věděl o nesouladu mezi poezií a moralizováním. Odmítal být soudcem vynášejícím rozsudek. Všiml si dávného Bachtinova pokusu chránit Dostojevského před ideologickými dogmatiky s pomocí pojmu polyfonického románu, který „straní“ všem svým hrdinům, a přitom žádnému. Narativní technika vyvolává bohatší obraz skutečnosti než romanopiscova polemicky angažovaná publicistika.

    Miloszovy eseje se na mém stole setkaly s číslem 2 časopisu Svět a divadlo a v něm se studií Pavla Trenského Kupec benátský a s úvahou Stephena Greenblatta Al Pacino jako Shylock. Trenský se zmiňuje o inscenacích založených na antisemitském výkladu i o interpretacích, které tento výklad překonávají metodou připomínající bachtinovskou polyfonii. Greenblatt jako nejvýznamnější moment hry uvádí Shylockovu příležitost vyříznout Antoniovi libru masa; nesmí však prolít kapku krve, jinak sám zemře. Je Shylockovo ucouvnutí příznakem komediální podstaty jeho příběhu, nebo jen dalším projevem odporně prohnaného kalkulu? Greenblatt vyznává první možnost. Shylockův nucený křest přitom chápe jako nahořklou složku celkové komické pointy. Nejsem si jist, zda by mi byla k smíchu.

    Jiřího Hanuše jsem v březnové Dědově míse ocenil za jeho portrét Josefa Pekaře. Protože v něm historika Jana Slavíka označil za Pekařova častého názorového odpůrce, vrhl jsem se v Kontextech č. 2 především na Hanušovu studii o Slavíkovi a očekával ostré formulace stranící velkému konzervativci. Očekávání se nenaplnilo. Hanuš zaujal ke Slavíkovu dílu vzácně objektivní postoj. Nezatajil sice kritický vztah ke Slavíkovu rozpornému hodnocení bolševického převratu v Rusku – prý měl rysy jak kladné, tak problematické – ale s respektem vylíčil vědcovu věrnost sobě samému. Slavík zažil několik režimů počínaje Rakouskem-Uherskem a konče protikulturním pogromem sedmdesátých let, byl několikrát zakázán, dokonce už v roce 1947. Hanuš pracuje jako „polyfonik“. To je radostné zjištění.

    • Autor:
    • Publikováno: 15. května 2011

    Komentáře k článku: Dědova mísa

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,