Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dědova mísa

    Groteska sice není jenom, ani především žánr divadelní, zato právě tam mívá největší úspěch a nejvděčnější diváky. Ovšem jak u koho. Revizora vnímali jinak diváci z ulice, jinak prevoschoditělstvo. Stejně se četly Mrtvé duše. České umění nezná tolik krutých grotesek jako třeba německý expresionismus, zato máme v našem groteskním světě, který teprve čeká na svého Gogola či Haška, unikátní možnost pohybovat se skoro každodenně. Stačí jenom se dívat a pak exponovat si dění posledních týdnů. Nechávám stranou sled pozoruhodných politických afér, za nimiž se často rafinovaně skrývá velkolepá, někdy i docela upocená zlodějina, kdy namísto správy veřejných statků sledujeme systematické rozkrádání veřejných peněz. Těch se pak nedostává, ani nechci vyjmenovávat, kde všude. Samozřejmě mě zajímá, s jakou štědrostí (čti skoupostí) se stát chová vůči kultuře. Smůla je, že u účetních, jež tu máme za hospodáře, pořád platí, že největší umělecké plody vznikají z chudoby. Ne že by tomu tak zhusta nebývalo a není, ale přece jen: vypěstujte úrodu na úhoru. Kultivovat ho sice lze, ale ta lopota!

    V posledních zhruba dvou letech zaznamenáváme silnou nespokojenost zejména v divadelní obci. Zdědili jsme organizační systém divadelnictví, jež sice zpočátku úspěšně legitimizovalo odešlý režim, ale také ho pomáhalo rozvracet. Jak jinak, když v podstatě umění je reflexe skutečnosti. Na počátku devadesátých let plno nadějí, co vše se v něm změní, když praskly obruče a sobě i světu předvedeme, co jsme uměli a nezapomněli – invenci a kulturnost. Nepočítali jsme s tím, že počáteční provizorium, kdy při malování bytu musí knihovna na čas přečkat na balkoně, a toaletní papír má stejnou tržní hodnotu jako kniha, bude platit i po patnácti letech. Všude se mezitím usídlili počtáři se svým má dáti, dal, se svými ročními, v politice pak čtyřletými obzory, aniž dodnes jsou schopni rozlišovat hodnoty a postrádají i schopnost dívat se za humna, natož pak někam do budoucnosti. Za kulturní obec jsme před léty jednali s premiérem Vladimírem Špidlou mimo jiné o evergreenu jednoho procenta z rozpočtu pro národní kulturu. Vnímal, a také slíbil, že k tomuto cíli musí rozpočet směřovat, ale přiznal, že se mu to nepodaří hned. Dnes víme, že za daných poměrů k tomu u nás nedojde nikdy.

    Hladinu nespokojenosti zvedlo protikulturní zatížení uměleckých statků prudkým zvýšením daně, s odpuzující zkratkou DPH (v Británii, jejíž literatura disponuje největším jazykovým trhem, nejsou knihy zdaněny vůbec). Ještě předtím zásadní nedorozumění mezi pojetím komerce a umění v divadelním provozu. Dodnes nevyřešeno. Jen výsledky zřejmé: pět peněz na scénu ojedinělé hodnoty město neuvolnilo, raději lhostejně přihlíží jejímu zániku – ostatně proč ne, vždyť inscenace byly znepokojivé. A teď opakované tance kolem národního pokladu. Vzpomeňme, jakou oživující, avantgardní roli sehrálo krátce po válce Divadlo 5. května se jmény Hába, Kašlík, Svoboda. Po sloučení s Národním divadlem filosof Petr Rezek ve vtipných recenzích operních představení v Kritickém sborníku národní kapličku důsledně označoval ND, koncernový podnik. Dodnes živý problém: unese Praha dvě opery? Jestli ano, pak jedna by mohla být metropolitní, druhá v gesci státu, ale každá s jinou tváří. Do toho se však nechci míchat. Jenom sleduji ten groteskní klopýtavý tanec, kde choreografem je účetní, ani ve svém oboru ne dosti kvalifikovaný, natož ve správě věcí veřejných.

    Není to příliš dlouho, kdy vznikl pomyslný Spolek pro znovuzapálení Národního divadla. Byla to mile krutá taškařice. Nic však proti tomu, jak nebezpečně hořlavými polínky se podkládají základy nejenom jedné kapličky, ale celé národní kultury. Možná by se jimi měla podkládat i místa jiná, kde se ony frašky vymýšlejí.


    Komentáře k článku: Dědova mísa

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      „Smůla je, že u účetních, jež tu máme za hospodáře, pořád platí, že největší umělecké plody vznikají z chudoby“, píše V. Karfík. Obávám se, že naše „hospodáře“ přeceňuje co do charakteru a podceňuje co do inteligence!
      Po mém soudu oni moc dobře vědí, že z chudoby nic moc nevznikne. Vědí to, ale je jim to jedno!
      Oni prostě nejsou ochotni ani schopni odlišovat skutečné umění a pokusy o ně, aktivity tzv. kunstbezogen, od komerce, komerčního podnikání primrně pekuniárního. Obvykle s „tržním“ argumentem, že to nedovedou odlišit a tak to musí ekonomicky škrtit (danit) úplně stejně. Experiment jako bulvár, klasiku jako kýčo. Všechno je to ve stejném médiu – časopisy, knihy, divadla, filmy.
      Tady nejde ani tak o inteligenci, jako o nevůli. Uměnt to rozeznat, to není otázka inteligence, to je otázka specifického vzdělání. Oni je nemají a ty, kteří je mají k tomu nepustí, stejně jako je neradi pouštějí k „dělení tchoře“, k rozdělování městských a krajských grantů nebo k rozhodování o personálních změnách ve vedení finančně náročných kulturních institucí.
      Krátce: „hospodáři“ moc dobře vědí, že při nekompetentním rozhodování, jaké provozují, nevznikají „největší umělecké plody“, ale je jim to fuk! Jim totiž nejde o ty „umělecké plody“, jim jde o cizí peníze (daňovýchz poplatníků) – do vlastních kapes nebo do kapes kamarádů! Konkrétní příklady dodám na požádání a určitě nejsem zdaleka sám..

      23.10.2012 (16.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,