áclava Bělohradského čtu rád od doby, kdy vydal před lety v zahraničí svou Eschatologii neosobnosti. Jeho dnešní společenská kritika vypadá ovšem jinak, ale přitahuje mě stále. V programu HaDivadla ke Gieselmannově komedii Holubi jsem našel úryvek z rozhovoru, který měl filosof s Danielou Drtinovou v České televizi 19. února 2009 a který mi unikl.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Dědova mísa

    Václava Bělohradského čtu rád od doby, kdy vydal před lety v zahraničí svou Eschatologii neosobnosti. Jeho dnešní společenská kritika vypadá ovšem jinak, ale přitahuje mě stále. V programu HaDivadla ke Gieselmannově komedii Holubi jsem našel úryvek z rozhovoru, který měl filosof s Danielou Drtinovou v České televizi 19. února 2009 a který mi unikl. Politický systém po finanční krizi usvědčuje z iracionality; trh ztratil svobodný charakter. Babička si prý koupí balíček poštovního spoření – a ono se ukáže, že obsahuje akcie Lehman Brothers, banky, která posléze zkrachovala. Mám sice rovněž pocit, že nám někdo stále ubírá svobody, ale tento příklad mě nepřesvědčil. Prodělal jsem sám na krizovém pádu akcií, ale informace o portfoliu fondu, do něhož jsem investoval, mi vzdor úplnosti nepomohly. Riskoval jsem vědomě a ztráta podle mě „patří ke kšeftu“; vždycky k němu patřila. Zneužít důvěry neinformovaného zákazníka hleděl ostatně trh odedávna. Babičky je mi samozřejmě líto. Vytrácení smyslu, o němž Bělohradský uvažuje jako o dobově příznačném jevu, vyžaduje však podle mě jiný důkaz.

    V Respektu číslo 12 podal Jan Gregor strhující portrét sedmatřicetiletého režiséra Václava Kadrnky, jehož film Osmdesát dopisů sklidil zasloužený ohlas na letošním Berlinare. Kadrnka se svým příběhem nazíraným očima třináctiletého chlapce, jehož matka v totalitním Československu marně usiluje o povolení opustit se synem republiku a žít s emigrovavším manželem, nepochodil opakovaně ve snaze o grant. Opíral se o matčiny dopisy, a tudíž nesliboval vnější atraktivitu. Ta je rozhodující a čeští filmoví režiséři to vědí. I proto jsou jejich náměty typické hledaností a tíhu subjektu na látce nenabízejí. Kadrnka je osobní programově, natáčel s amatéry a za své, poklad nehledal na magistrálách, nýbrž doma v sobě. Riskoval. České filmy většinou nic neriskují, jsou to vlažné pokusy zalíbit se všem, což nikoho venku nezajímá, říká. Tady se hodně mladých filmařů vymlouvá na podmínky, ale to je hloupost. Film se dá dneska klidně natočit na foťák, sestříhat v počítači a distribuovat na webu, předesílá. Je otcem tří dětí, a nehladovějí. I to je dobrá zpráva. Na film rozhodně půjdu.

    Nad Odcházením Václava Havla zfilmovaným v jeho vlastní režii se strhla lavina polemik. Nemíním k ní opožděně přispívat, upoutala mě samozřejmost, s jakou velká většina diskutujících z obou stran spojovala poetiku filmu s absurdním divadlem a přemítala, zda je dodnes podnětná, nebo naopak zastarala. Podle mě je Havel absurdním dramatikem nejúplněji ve své prvotině. Zahradní slavnost protipohybem zahajovačů a likvidátorů, mezi nimiž se uplatnil Hugo Pludek, souzněla s proudem, který zejména v dílech Beckettových a Ioneskových podemílal lidskou existenci pochybami o jejím smyslu vůbec a sociální kontext spíše potlačoval. Havel byl však osobitý tím, že se u něj sociální okolnosti na existenciální absurditě výrazně podílely. Počínaje Audiencí zřetel k ní zeslábl, pokud se docela nevytratil. Odcházení je reálný příběh bídy politiků a politiky. Kancléř Rieger je pustý chrlič slov a rozložený, citově i myšlenkově vyprázdněný účastník havlovského tance smrti. Jeho následník navíc krade. Absurdní to je z hlediska „normální“ společnosti. Ta je smysluplná. Ale o ní jen sníme.

    Petr Třešňák mě v Respektu číslo 13 zaujal článkem o Nerudově antisemitismu. Národní velikán podle mého skutečně stonal touto lidskou poruchou, a o nic to nezkracuje jeho zásluhy o českou literaturu a kulturu. Jenže jak se dalo čekat, článek vzbudil i nesouhlas. Jan Němec v čísle 14 opravil Třešňákovo tvrzení, že i Otokar Březina psal proti Židům, a doporučil odlišovat antisemitismus roku 1870 od pozdějšího o sto let. Není pro klasikovu mytologizaci, ale jeho antisemitské názory mají prý stejně malou váhu jako Sartrovo žvanění o SSSR v Café de Flore. Opravdu? Zná Jan Němec diskusi mezi Sartrem a Camusem o tom, zda se má psát o sovětských koncentrácích, o jejichž existenci oba věděli? To byl docelený politický postoj. Bystrý kritik „národního snění“ Pavel Kosatík prý nad Třešňákovými řádky vyjádřil v rozhlase obavu z chaosu. Tomu nerozumím. Český spisovatel byl za dob obrození obdobou proroků vyvolených Bohem. Ke svatořečení literátů však dnes není důvod. Vynikající básník Jakub Deml byl antisemita. Čtu ho s úchvatem, a jeho občanské přesvědčení o Židech odmítám.


    Komentáře k článku: Dědova mísa

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,