Vladimír Hulec svému článku v Reflexu 43: V divadlech to vře.">

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Dědova mísa

Z časového hlediska je to náhoda, že sborník z konference konané na brněnské JAMU na začátku prosince 2008 Tendence v současném myšlení o divadle vyšel teprve teď; v době, kdy se mně JEHO čtení denně prolíná se zprávami o událostech v divadlech, které se mohou shrnout titulkem, jejž dal Vladimír Hulec svému článku v Reflexu 43: V divadlech to vře. Na téže stránce, v rubrice Never more, vysvětlí jednou větou proč: Politici zase dělají v kultuře bordel.

Z hlediska hlubších souvislostí mně však to prolínání těchto dvou hodně odlišných druhů četby vůbec nahodilé nepřipadá. Ten akutní zmatek způsobovaný těmi, kdo spravují věci veřejné, je jen pokračováním trvalé bezradnosti, již tito správci mají s divadlem. Neboť řadu let si prostě nevědí rady, co si s ním počít, k čemu dneska vlastně je. V podstatě o to jde také – byť jinak – v tom brněnském sborníku. Jeho příspěvky jsou – jak tomu při takových příležitostech vždycky bývá – různé úrovně a povahy. Jádro je ovšem zřetelné; je dáno už pojmem myšlení, jenž stojí v názvu. Od dob Šaldových myšlení o umění vstupuje na půdu duchovní činnosti jako síly utvářecí, sebeutvářecí a kreativní. Vstupujeme tak do sféry, již Dilthey nazýval duchovědou a která se dotýká duchovní konfigurace, kterou Karl Jaspers pojmenoval jako duchovní situaci doby. Je to něco, co přesahuje pouhé sociologické a sociálněkulturní bytí, je to fundamentální, klíčový přínos pro individuum. Ve sborníku se tenhle pohled naléhavě ozve v příspěvku Petra Osolsobě Principia mim-ethica, jenž zkoumá mimo jiné i současnou dramatickou kulturu a shledává ji málo lidskou, aby posléze vyzval k návratu k nejstarším zdrojům evropského divadla – k Aristotelovi.

Ty sociologické a sociálně kulturní aspekty, jež samozřejmě vnímají politici v rovině ekonomické, finanční nejvíce a nejkonkrétněji, nelze ovšem od divadla v žádném případě odmyslet. Divadlo je také provoz a instituce, v němž osvědčené způsoby činností jsou typizovány a kanonizovány, což znamená institucionalizaci, kterou společnost prosazuje, případně vynucuje. Zkrátka a dobře: myslet o divadle znamená vzít na vědomí i tato hlediska. Jaroslav Vostrý, jenž reagoval na zásadní podněty brněnského sborníku, 1. částí své studie Od teatri(sti)tiky ke scénologii (DISK 37, září 2011) na tento problém upozorňuje, když mluví o divadelní vědě, která vychází totiž z přesvědčení o vytváření divadelního umění jaksi sama ze sebe, tj. z představy divadla, které nepotřebuje žádné další zdůvodnění než sebe… V tomto kontextu podotýká, že toto hledisko převládlo po údajném ‚konci historie‘ jaksi šmahem a charakteristicky v celé české divadelní kritice.

Soudím, že v přítomnosti stojíme tváří v tvář nutnosti začít intenzívně, otevřeně myslet o divadle, položit si nekompromisně otázky, co od něj chceme – nebo nechceme? – v dnešní duchovní situaci doby. V teatrologii, divadelní vědě pak – ve všech jejich složkách – před úkolem zkoumat současné možnosti divadla nejen z pozic specifických otázek divadelního jazyka a scénických postupů, ale i s vědomím oněch sociologických a sociokulturních faktorů. Nejsem si samozřejmě vůbec jist, zda existují správci věcí veřejných, kteří dokážou porozumět tomuto tématu, a dokonce jej – jak jim to přísluší – pragmaticky rozvinout. Ale v teatrologii bychom to měli dokázat. I když – kdo ví…


Komentáře k článku: Dědova mísa

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*



Obsah,