Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tak jsme založili Scénologickou společnost…

    Tak jsme založili Scénologickou společnost. Tento fakt asi málokoho zaujme, leckterý čtenář této Dědovy mísy se dokonce může zeptat, proč o tom má číst, neboť scénologie mu nic neříká. Tato disciplína se zrodila před sedmi, osmi lety na pražské divadelní fakultě AMU (DAMU) z výzkumu, jenž zkoumal genezi podob a způsobů divadelního výrazu a jeho vztahy k jiným druhům umění, jejichž podstatou je scénování. Tohle je klíčový pojem scénologie; z něho čerpá schopnost i možnost zabývat se současností, již nazývá dobou všeobecné scénovanosti: od reklamy přes všechna média až po různé formy scénování a sebescénování na internetu. Scénologie zkoumá toto scénování a jde jí i o scénovanost a scéničnost v umění. To vše se děje na půdě Výzkumného ústavu dramatické a scénické tvorby na DAMU, v jehož čele stojí prof. Jaroslav Vostrý, jenž je „duchovním otcem a zakladatelem“ scénologie. Výsledky této činnosti lze potom sledovat v časopise DISK a ve stejnojmenné edici, jež vychází péčí a iniciativou tohoto ústavu v nakladatelství KANT.

    Nejsem pravověrný „scénolog“, jsem však příznivec této disciplíny. Především proto, že všeobecná scénovanost – či jak jsme si zvykli v plurále říkat: média – vskutku určuje ráz této doby. To samozřejmě platí i o divadle. Za těchto okolností a v těchto souvislostech se stále – byť třeba přímo nevyslovena – objevuje otázka, co může dnes mít divadlo za postavení a jaké funkce může plnit. A hlavně: co se od něho dá očekávat, pokud se ovšem vůbec něco očekává. Tyto otázky se dají nahlédnout i z jiné perspektivy. Od prvních měsíců po listopadu 1989 vtrhlo do našeho divadla tsunami postmodernismu, jež znamenalo – řečeno slovy Lubomíra Doležela – kolosální ontologický experiment dotýkající se bytí divadla i světa, jenž se do divadla promítá; divadlo se na příklad osvobozuje od posledních zbytků mimetismu. Odnesla to především činohra, jež tento princip rozvíjela v rovině realistického zpodobení skutečnosti od renesance, aby jej definitivně učinila smyslem své existence v osvícenství. Na počátku devadesátých let jsem při zkouškách z dějin divadla téměř vždycky slyšel od studentů magickou, zaklínací formuli Činohra je mrtvá; soucitnější říkali, že umírá. Dnes už se to neříká; pro mnohé se zřejmě stal tento názor nezvratnou skutečností, neboť dost často slýchávám na semináři jako odsudek nějaké inscenace větu: Je to taková činohra.

    Scénologie se snaží důsledky tohoto „ontologického“ zemětřesení v rámci specifického scénování v dramatickém umění – nejenom divadelním – zkoumat a zařazovat do souvislostí všeobecné scénovanosti – včetně nespecifického scénování předmětů a lidí ‚v životě‘. Přitom neztrácí ze zřetele, že existují v umění – a zvláště v divadle – tradice a trvalé zdroje; koneckonců sama scénologie se hlásí k tradici české divadelní teorie, jež Hostinským a zvláště Zichem dala podnět chápání pojmu scénování jako způsobu nazírání na divadlo, jemuž scénologie chce dodat rozměr osobité a jedinečné reflexe, která usiluje vyrovnat se teoreticky s dneškem. Je to vlastně jediné takové organizované, soustředěné a systematické úsilí v přítomnosti. Nad míru potřebné, neboť jak píše Wolfgang Iser: teorie je prostředníkem mezi převládajícími potřebami a uměním a jejím působením se umění integruje do společnosti. Přál bych Scénologické společnosti, aby se především v tomto smyslu dařila její činnost. Divadlu je to potřeba jako soli.


    Komentáře k článku: Tak jsme založili Scénologickou společnost…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,