Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    David se nedá zabít

    Nemám rád svazácké popěvky Michala Davida, připomínají mi Kunderovo tvrzení, že optimismus je opium lidstva a že zdravý duch páchne blbostí. Nikdy by mě nenapadlo, že jako symbol nejpitomějších let přežijí rok 1990, a už vůbec ne, že se jimi budu zabývat o dalších dvacet let později jako velmi úspěšnou součástí šoubyznysu. Je věcí mladších hitmakerů, že se touhle veteší nechají porazit.

    Polistopadová sláva Michala Davida stoupla natolik, že zatoužil oslavit abrahamoviny kromě jiného sebestředným muzikálem o sobě samém. V šoubyznysu podobná díla najdeme hluboko v historii. Navíc tvůrci chvalozpěvu na Davida přišli s něčím v tomto žánru neobvyklým: s parodií, dokonce crazy odvázanou, což samo o sobě zjemňuje pachuť let sedmdesátých a osmdesátých připomínkou bláznivých sci-fi komedií typu Pane, vy jste vdova z let šedesátých. Ale libretisté Radek Balaš s Oldřichem Lichtenbergem také vycházejí ze scénářů katastrofických filmů a PC akčních her, vše říznuté estetikou komiksů a reklam. Na stejné reagoval také scénograf Jan Kříž zase v patřičné nadsázce: dvě boční křídla uzavírají hlavní scénu, význam mění bohatými videodotáčkami, z malého pódia vytrčeného do předních řad hlediště se vyklápí naivistický model WC, tedy stroje času, jímž vyslali do minulosti dva nemotory, údržbáře Láďu a topiče Vláďu s důležitým úkolem zabít Davida. Řádně otřepané schéma parodicky vyhnané ad absurdum, to je základní princip kusu, rozhodně sympatičtější, než kdyby se oslavenec bral vážně. V roce 2060 se totiž na počest génia Davida má přejmenovat AMU na DAMU (Davidovu akademii múzických umění), aby k tomu nedošlo, usilují zlí padouši prof. Rejžák, doc. Vývrt a dr. Natalická vymazat skladatele z dějin – satirka na neoblíbené kritiky, sotva si jí většina diváků vůbec všimne.

    Přitom se tu, zvláště v první polovině, hraje jak pro stádo nosorožců, aby pochopili, kdyby přišli. Ve formálně vlastně zbytnělé expozici se vše dávno či dokonce předem jasné vysvětluje zoufale důkladně, a aby byla legrace, text i herci se pitvoří, div si nos židlí neutírají. Nejvíc Bára Štěpánová coby dr. Natalická, ale i ústřední dvojice principem tak trochu opsaná z revuí Osvobozeného divadla, provedením schopná čehokoli – dominuje v ní Aleš Háma (chytřejší Láďa) nad Jakubem Wehrenbergem (hloupější Vláďa), oba však hodně narostou v druhé polovině večera, kdy už mají co hrát při pronásledování Davida. Autoři by potřebovali dramaturgického korektora, který by nepřipustil míchání všemožných hlášek a citátů, zrychlil spád událostí a zpřesnil pointy. Po přestávce se však začaly dít věci a došlo i na několik pěkných muzikálových čísel. Nejparádnější předvedla Monika Absolonová coby uklízečka toalet, s přesnou dámskou company v rozparáděné choreografii, s letmo zabudovanými kameňáky. Místo amatérského pitvoření dokonalé řemeslo, které právem zvedlo diváky ze židlí. Vůbec i Balaš jako režisér v druhé polovině nešetřil nápady – a takové inscenace s nápaditostí a dokonalostí provedení stojí a padají. Po první polovině bych šel rád domů, druhou bych si dal s chutí znovu.

    Výsledek je nakonec rozhodně lepší než většina zdejších „vážných“ mýdlových oper, trochu upomíná na Adélu a slibuje možná trvalejší posun zdejší poetiky. Divákům neprodávají šmejd, ale poctivý výrobek, byť s vadami na kráse. Osobně jsem ocenil i to, že tu neznějí Davidovy největší hity, které jsou smluvně vázané v muzikálu Děti ráje. David prostě není k zastavení, natož k zabití.

    Divadlo Broadway Praha – Je třeba zabít Davida aneb Scary muzikál. Producenti Oldřich Lichtenberg a Michal David, hudba Michal David a Zdeněk Barták, námět a scénář Oldřich Lichtenberg a Radek Balaš, režie a koncepce choreografických čísel Radek Balaš, hudební aranžmá a scénická hudba Daniel Barták, choreografie Kristina Kloubková, scéna Jan Kříž, kostýmy Roman Šolc, light design David Bohuňovský a Petr Částka, sound design Petr Ackermann. Premiéra 24. dubna 2010.


    Komentáře k článku: David se nedá zabít

    1. Hana Váchalová

      Profilový obrázek

      Nemám ráda když se někde mluví sprostě,ale lidé se smějí a tak asi nejsem normální já.Nelíbilo se mi to.Váchalová

      18.05.2010 (17.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,